Básně. Antikódy / Spisy 1

20.01.2023

„Nastoupili jsme, usedli.
Jsme zde, v žižkovském trolejbusu,
v Praze, v Československu, v tomto věku.
Jsme zde a nezbývá nám než souhlasit,

neboť nesouhlasit by bylo
nesouhlasit s vlastní existencí.
Je těžké žít bez práva volit si svůj život,
ale žít je nutné.

Venku stále prší. Jsme zde,
vedle sebe, jsme určeni. A přece ještě cosi
je nám dovoleno měnit na této skutečnosti:
Můžem se mít víc rádi.“

Vytáhl jsem tuhle knížku z knihovní police hlavně kvůli antikódům, ale moje potkávání mladíka Havla prostřednictvím jeho poezie bylo překvapivě zajímavé. Jasně, že Havel není Skácel je poznat hned, a sám pan prezident si to nejspíš brzy uvědomil sám, když svoje umělecké ambice přesunul do polohy, ve které jeho tvořivost a fantazie vynikly mnohem více. Přesto jsou jeho básně, zdá se mi, víc než jen možnost prozkoumat přemýšlení osobnosti, která se později proslavila jinou cestou, a zvědavé objevování zárodků Havla zralého v Havlovi raném. Jsou citlivým a vnitřně prožitým svědectvím o hledání své cesty životem v nehostinných podmínkách sebevědomého komunismu.
Básně z téhle sbírky neudělaly díru do světa a neudělaly ani díru do mého srdce, ale číst se dost dobře dají i bez ohledu na osobu autoru, myslím.

Z Antikódů jsem byl okouzlen mnohem víc, jejich listování jsem si vyloženě užíval! Ta kombinace hravosti a vhledu do politické a společenské situace, ke které se Havel tímto originálním způsobem vyjadřuje je prostě skvělá. Aby to dobře fungovalo, musíte svět vidět dospělým zrakem a dětským zároveň – to se takhle dohromady skloubit nepoštěstí zas tak často.

„Je noc, matka štěstí.
Je noc, smysl včerejšího dne.

A nad vodami éteru
vznášejí se duchové a vybírají si ty z nás,
kteří dnes v noci mají být šťastni.“

26.04.2021

První svazek sebraných spisů pana dramatika. Děkujeme, pane prezidente.