Beton a hlína
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463496/bmid_beton-a-hlina-ktx-463496.png
4
96
96
Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“... celý text
Přidat komentář
Klimatická krize je tu a všichni to moc dobře víme. Už nějaký ten pátek to do nás všichni hučí, co je třeba změnit, abychom změně klimatu nepřidávali my sami. Pojďme si ale říct, že jsme jenom lidi a né superhrdinové, ale přesto každá malinká změna k lepšímu může pomoci.
Třináct rozhovorů s nadanými lidmi, kteří se podílí na zlepšování komunity a nebo třeba sbírání odpadků.
Popravdě hned první rozhovor mi úplně nesedl, jelikož pán měl tak trochu prořízlou pusu. Přesto forma rozhovorů byla příjemná ke čtení a kniha se četla dobře. Bylo velmi zajímavé se přiučit v některých věcech a popravdě jsem o spoustě neměla ani tušení. Tak trochu teď cítím, že bych měla dělat více. Ale pozor! Kniha nám není kuchařkou s tím, že teď to všechno musíte dělat. Je to takové příjemné informativní počteníčko.
Velký klobouk všem, kteří se na knize podíleli a také hlavně samotné autorce, jelikož skladba otázek byla super :).
Hodně zajímavá kniha. Netušila jsem, kolik může vzniknout nápadů, jak chránit a pomáhat přírodě. Určitě inspirativní, dozvěděla jsem se hodně nového, i si chci sama najít něco navíc :) Chválím i zpracování, hezky se to četlo. Určitě doporučuji! :)
Když si Viktorie Hanišová může odskočit od psaní beletrie a napsat něco ve zcela jiné formě o trvalé udržitelnosti, já si od beletrie můžu odskočit taky – teda jako čtenářka. Naučnou, populárně naučnou a vůbec jinou než beletristickou tvorbu čtu docela málo, ale sem tam do těchto vod taky zabrousím. Knihu rozhovorů Beton a hlína jsem zhltla natotata a vřele doporučuju!
Jako někdo, kdo se snaží na přírodu myslet a chovat se k ní šetrně, jsem tu knihu měla v hledáčku delší dobu, ale nakonec mě k přečtení přesvědčil nadšený ohlas @knizek.poeta – a bylo to fakt super, dokonce to předčilo má očekávání!
Je to inspirativní čtení o lidech, kteří vědí, o čem mluví, ať už se věnují permakultuře, kompostování, guerilla gardeningu, včelařství či mapování ovocných stromů, z nichž si může trochu načesat každý… A je to o tom, že i malá pomoc přírodě je stále pomoc, však ono se to nastřádá. Ovšem lidé, které Viktorie Hanišová zpovídala, do toho mnohdy dali všechno a hlavně do toho dávají srdce.
Taky jsem se toho z těch 260 stran dost přiučila a dozvěděla jsem se třeba, že existuje pojem environmentální žal = úzkost vyvolaná uvědomením si dopadů klimatické změny a ničení životního prostředí. Přiznejte: slyšeli jste někdy o environmentálním žalu? Já doteď ne, přitom je to něco, čím trpím prakticky každý den…
Nicméně já ještě lopatičku do žita házet nehodlám a nabrala jsem tady inspiraci k tomu, jak se dostat blíž k přírodě a co pro ni můžu ještě zkusit udělat. A nejkrásnější na tom vlastně je, že cokoli uděláme pro přírodu, to děláme zároveň i sami pro sebe – a to za to stojí, no ne?
Beton a hlína je vysoce aktuální knížka. Debaty o životním prostředí a záchraně klimatu jsou na denním pořádku, ale řešení, jako kdyby existovala jen v zákazech a nuceném omezování.
Naproti tomu sbírka rozhovorů od Viktorie Hanišové nabízí hned třináct příkladů, jak může každý přispět ke zlepšení životního prostředí, udělat něco pro své okolí, ale hlavně pro sebe, své zdraví a tak nějak i radost ze života.
To se mi na této knize moc líbí. Není o naříkání nad stavem světa (možná trochu...), ale hlavně o nápadech, jak něco změnit. V knížce najdete příběhy několika lidí, kteří stojí za určitým projektem, který má dopad na okolí, přírodu i lokální komunitu.
Autorka poměrně jasně ukazuje, že pokud někdo chce, může. Příběhy zpovídaných ukazují, že to není o zákonech a vyhláškách, ale o jednotlivcích.
Jak říká v jednom rozhovoru Marco Stella z komunitní zahrady Pastvina: "Podle mě fakt není třeba zbytečně filozofovat, ale prostě sem přijít a okopat si záhonek nebo nakrmit slepice."
Přesně. Nefilozofovat, ale něco dělat.
V knížce najdete rozhovory s lidmi, kteří provozují komunitní zahradu, věnují se permakultuře, popularizují kompostování, dělají mapu zdivočelých ovocných sadů, chovají včely ve městě, renovují starý nábytek, sbírají odpad, ale třeba si také ulítávají na partizánském zahradničení.
Když jsem nad tím přemýšlel, většina projektů je sice na prvním místě o ekologii a udržitelném životním stylu, ale také je o lidech a komunitách.
Líbí se mi, že je poměrně často dáván důraz na osobní odpovědnost, jakousi environmentální vyzrálost, kdy zpovídaní neobviňují, nehledají viníky, ale snaží se tvořit.
Třeba Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ při debatě o (ne-)šetrných způsobech žití říká, že nikomu nehodlá nadávat, ale "můžu ho upozornit na to, co způsobuje, ale rozhodně ho nebudu zatracovat, protože to nikam nevede."
Prostě začněme u sebe, buďme tou změnou, kterou chceme vidět ve světě, jak trochu jinými slovy řekl kdysi Gándhí.
Těší mě také to, že autorka vykročila i do menších měst, jako třeba do osmitisícového Příbora, kde působí družstvo Viktorina Loca s bezobalovým obchůdkem a nově i bistrem se zdravou výživou. Provozují též bedýnkový systém ve spolupráci s místními pěstiteli. V tom je kniha velmi povzudivá!
Inspirující čtení.
Je fajn, že se tuto knížku chystá číst 110 lidí. Velmi oceňuji záměr autorky a výběr respondentů. Rozhovory jsou "bez servítek" a v osobité řeči každého respondenta. Zaujal mě i termín enviromentální žal, což v důsledku opravdu sleduji. Blízké jsou i postoje, že každý z nás může přispět, i když jsme jen pomyslná kapka v moři. Velmi čtivá a podnětná kniha. I když zprvu mě malinko odrazovala grafika obalu i uvnitř.
Veľmi príjemné rozhovory s nadšencami, pri ktorých budete mať pocit, že možno to fakt celé má zmysel a nepôjde celý svet do "kytek". Veci, ktoré som chcela jednotlivých respondentom vytýkať, krásne zhrnula na konci Lucie Sovová (akurát škoda, že nebolo vysvetlené, kto to vôbec je - Google mi našeptáva, že Phd. z prírodovedeckej fakulty na MUNI, tak snáď hovorí pravdu).
Rozhovory sa najčastejšie týkajú pôdy a obživy z nej, aj keď si úplne neviem predstaviť, ako by sme takto mohli žiť všetci, ale možno zo mňa prehovára skeptik (snáď sa mýlim). Zaujali ma rozhovory o včelách (s Dagmar Šormovou, Hradčanské včely), keďže je to jedna z oblastí, kde už dlhé roky nakupujem u miestnych včelárov/medárov. Takisto, rozhovor Na jablka s mapou (Kateřina Kubánková, Na ovoce), ale podnetným bol naozaj každý rozhovor aj družstevnom obchode, či permakultúre (konečne začínam chápať ten princíp), alebo guerilla gardening či organizácia Trash Hero!
Zapisujem sa synonymum slova sociálny, ktorý má u nás často negatívnu konotáciu za spoločensky prospešný od Radky Pokornej (riaditeľky Kokozy).
Velmi pěkně vedené rozhovory a vůbec výběr osobností pro tuto knihu. I ten, kdo se o problematiku více zajímá, může v knize najít něco nového, jinou cestu, zajímavou skupinu lidí, pohled na udržitelnost a přírodu nebo jen trochu zmírnit enviromentální žal. Osobně těmto lidem závidím jejich víru a nadšení z každého kousku zeleně mezi betonem a na rozžhavených ulicích města. Snažila jsem se jít i touto myšlenkovou cestou, ale prostě potřebuji pro život větší divočinu.
Další výborná práce od V. Hanišové s pěknou předmluvou o jejím pohledu na věc a cestě k této knize.
Velmi čtivě zpracované rozhovory se zajímavými lidmi. Doporučuji nejen ekologickým nadšencům, ale všem, kteří se chtějí dozvědět víc o možnostech zahradničení ve městě a činnostech různých spolků s tím spojených.
Štítky knihy
klimatické změnyAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Trochu jiná Viktorie Hanišová, než na jakou je čtenář zvyklý. I když nežiju ve městě, ale jsem zapadlý venkovan, tak mě kniha "Beton a hlína", která obsahuje "Rozhovory o enviromentalismu městě", nadchla, asi proto, že je o stejných "bláznech" jako já, těch, co třídí odpad jak zběsilí, respektive se jej snaží nevytvářet, co se v rámci možností snaží o maximální soběstačnost a udržitelnost, co recyklují, upcyklují a nekupují módní hadry a blbosti, co trpí "enviromentálním žalem"... co se snaží "něco" dělat... Vřele ji doporučuju k přečtení co neivíc lidem, nejenom těm městským, ale i vesnickým... třeba i proto, že při svých pravidelných výletech na "skládku" s nevírou hledím na věci, co lidi na venkově vyhazují a tahám je domů a dávám jim nový život... Sice nevím, jak s touhle knihou u sousedů pochodím, ale budu ji doporučovat, kudy budu chodit, protože, jak píše autorka: "I kdyby tato kniha ovlivnila jen jediného člověka, splnila svůj účel"...