Bhagavadgíta neboli zpěv vznešeného
neznámý - neuveden
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/154746/bhagavadgita-neboli--154746.jpg
5
80
80
Moudrost staré Indie – nejvýznamnější posvátná kniha hinduismu. Kniha představuje skvost filozofické literatury. Je trestí duchovní moudrosti staré Indie, obsahuje zákony univerzální existence. Z několika překladů v tomto století do češtiny představuje jistě knihu čtenářsky nejúspěšnější.
Přidat komentář
Přečtěte si ji.Dokáže úplně snadno rozpustit temnotu a strach. Při četbě jako bych kráčela krásnou lesni stezkou. Zaplavil me skutecny pocit klidu. Zajímavé. Nikdy předtim jsem takovy prijemný klid v srdci nemela. Neda se asi dobře popsat zážitek z její četby.Je třeba ji číst, takovou, jaká je.
Knihu som zatiaľ čítal raz: prvý krát. A som si plne vedomý toho, že bude nutné si ju prečítať znovu – nie kvôli komplikovanosti (ale áno, aj kvôli nej) a nie kvôli nejasnosti, ako skôr kvôli istej abstraktnosti a kvôli tomu, že pri jej čítaní si podľa mňa človek naozaj porovnáva vlastné životné skúsenosti s tým, čo kniha myšlienkovo ponúka. Rovnako tak som si pri nej stihol vytvoriť vlastný, absolútne nesprávny výklad, ktorý som si spojil s vlastnými úvahami nad zmyslom života a hľadaní absolútneho vnútorného pokoja, takže si to budem musieť overiť či prečítať v inom životnom období.
Celkovo sa jedná o indický/hinduistický návod na správny život, ako dosiahnuť osvietenie, ako skoncovať s neustálou bolesťou smrti a znovuzrodenia skrz meditáciu a pochopenie čohosi, čo nás presahuje, skrz pochopenie akejsi Božej jednoty (zjednodušujem pre stručnosť). Čo je však zaujímavé a podľa mňa stále trochu problematické, je pozadie príbehu, pretože sa nejedná len tak o tézu (hoc to občas k dlhým pasážam téz uniká), ale o dialóg medzi Krishnom (ľudským zrodením Boha) a Arjunom, ktorý má viesť armádu do boja a ktorý spochybňuje morálnosť vojny, keďže bude musieť veľa ľudí umrieť a on to nechce mať na svedomí. Začína sa tak dlhá lekcia vzťahov medzi aktivitou, pasivitou, ilúziou reality a dôležitosťou čohosi nesmrteľného v nás, vďaka čomu Krishna nielen presvedčí Arjunu, aby bojovať šiel a neostal pasívny, ale taktiež mu vysvetlí všetko, čo je potrebné poznať, aby sa človek naučil zbaviť reťazí reality, materializmu, povrchnosti a falošnej viery.
Čo ma však mimo nádherne poetického jazyka zaujalo, boli 2 protichodné myšlienky: prvou bola náboženská tolerancia, kedy je dôležitejšie než byť súčasťou cirkvi spirituálne hľadať, je dôležitá viera a nie božstvo, keď všetci bohovia sveta sú len inou formou Brahmana, čiže presný opak toho, čo som spoznal pri Kresťanstve. A súčasne bolo niekoľkokrát v diele zdôraznené opovrhovanie hlupákmi a lenivcami, ktoré bolo naozaj trochu agresívne.
Mimo to si myslím, že pokiaľ je človek ochotný nachvíľu s obsahom knihy nebojovať, ale pripustiť jej realitu a zamyslieť sa nad týmto videním sveta, je schopný si niečo odniesť aj do svojho života. Kniha je krásna, nádherne napísaná, provokujúca myslenie a súčasne dávajúca pocit nádeje a pokoja.
Základní moudrost a podstata indické duchovnosti. Gíta nám dává pokyny jak žít každý den v božství a ve službě Bohu a jeho stvoření. Učí skutečné znalosti, víru, oddanost, odevzdanost, odpoutanost a upuštění od očekávání a vlastnictví svého jednání. Dnešní svět je plný neustálé touhy po materiálním bohatství, smyslových požitcích, individualismu a egoismu. To nepochybně vede k utrpení a neštěstí, protože nekonečná jáma tužeb pohltí lidstvo, protože si není vědomo lásky obsažené v každé živé bytosti, která nás sjednocuje. Život je neustálý boj mezi silami spravedlnosti a nespravedlnosti. V Gítě je to dokonale ukázáno trápením Ardžuny, nejdražšího oddaného žáka Šrí Krišny. My všichni jsme Ardžuna ztraceni v životě, hledající cestu k věčnému štěstí a naplnění našeho skutečného smyslu života.
16/1-4 ,, Neohroženost, čistota srdce, vytrvalost ve cvičení a vědění, velkodušnost a dokonalá vláda nad smysly, trpělivost, mírumilovnost, soucit, laskavost, pokora, neznalost škodolibosti a závisti – to jsou vlastnosti předurčené pro stav božský.
Ale kdo je domýšlivý, sobecký, zpupný, hašteřivý a nevědomý, je zrozen pro stav zkázy.”
Mám tento překlad ve vydání z roku 1989 v kůži. Čtu jí stále už třicet let.
nadmíru krásný překlad nedoceněného rudolfa janíčka, včetně skvělé předmluvy, která by dnes již jistě neprošla.
děkuji Vznešenému, za vlastnictví prvního vydání s věnováním překladatele v.r.
Poslouchala jsem někdy v roce 2010, abych si doplnila přehled. Při skvělé interpretaci se mi vždy podařilo vplout do snů, takže jsem poslouchala dlouho. A doposlouchala jsem se závěru, že pro ateistu poslech ani přečtení nestačí, je to text ke studiu pro zájemce o duchovní literaturu. Teď jsem si pustila několik zpěvů znova se stejným výsledkem, pro hodnocení nejsem ta pravá.
Od té doby co jsem objevil Bhagavadgítu pro mne jiné duchovní a new age knihy pozbyli významu.
Vážil jsem různá písma svatá, a většinu z nich jsem shledal příliš, příliš lehkými a lidskými. Bhagavadgíta je dílo, které je podle mne skutečně inspirováno Duchem, ať už jej nazýváme jakkoli. Jedno z mála, ne-li jediné. Prostě věřím, že tam promlouvá Duch Svatý sám. A také věřím, že Duch Svatý promlouvá veřejně velice, velice zřídka. Častěji mluví k jednotlivcům. O to větší důvod toto veledílo číst a promýšlet, a to v tomto kongeniálním překladu Rudolfa Janíčka. Toto je pro mne definitivní český překlad, stejně jako už nikdo nemusí překládat Egypťana Sinuheta. Bhagavadgíta, TO JE SÍLA!!!
Učení o posvátnosti činu. Bhagavadgíta uvedla do duchovního světa velikou tradici, v níž nejde ani tak o meditaci izolovanou od světového dění, ale o hledání a nalézání spirituálního prožitku v každodenním jednání. Zároveň se zde projevuje myšlenka propojující indickou filosofii, a to potřeba překonání egoismu (jáství) ve prospěch návratu k hlubšímu Já, které nic nevlastní, nic nechce a nepodléhá neustálým proměnám mysli. Nelpět na plodech svých činů, to nakonec znamená, umět docenit čin samotný, oddat se té cestě, která mi náleží, bez ohledu na neustálá vnější očekávání a reakce. Kdokoli se zajímá o různost duchovních cest a nechce se omezovat prostorem západní filosofie, měl by se rozhodně seznámit i s Gítou.
TOTO je Boží slovo...jednoznačné, čiré nepostrádající hloubku, nadčasové a hlavně to nevede ke stu a jednomu nebezpečnému výkladu, jako Bible či Korán. Chcete rozumět /především/ sobě samému? Chcete myslet a žít poctivě?...Čtěte Bhagavadgítu...;-)
Zajímavý historický příběh, který přibližuje chápání Indů. Myslím, že vždy se v ní dá najít něco nového (celou jsem ji četla poprvé, ale rozhodně ne naposledy).
Mám doma Bhagavadgítu z r. 1935 v překladu Karla Weinfurtera, která je doplněna jeho poznámkami a vysvětlivkami v duchu české mystické školy. Tato kniha je perlou duchovních nauk a je jedno, zda vyznáváte budhismus nebo křesťanství. Každý tam najde nějaké to poučení či pohlazení pro duši, i když pro někoho to bude náročnější čtení. Tuto knihu nemusíte hledat, ona sama si najde toho, kdo ji pochopí a potřebuje...
Rozhodl jsem se přidat tuto knihu, abych doplnil hlavní literární zdroje čtyř největších světových náboženství (víceméně pro pořádek, nepraktikuji žádné z nich), přestože je tady již obdobná kniha (soudím podle anotace). Zaráží mne u ní ovšem zmínka o autorovi a taky o jazyku. Neznám sice sanskrt, liturgický jazyk hinduizmu, ze kterého se vyvinula celá řada současných asijských jazyků (a ku podivu i romština) – což mne sice mrzí, o sanskritu jsem ale v životě nic neslyšel. Jinak ještě malá poznámka na okraj – na české wiki je Bhagvadgítě věnován poměrné značný prostor. A možná by pro případné čtenáře (?) bylo užitečné se o Bhagavadgítě dovědět nějaké podrobnosti, než si ji případně seženou a otevřou.
Tato kniha se nedá komentovat, musí se číst. Snad jen vyznání Mahátmá Gándího :"Nalézám v Bhagavadgítě útěchu, kterou postrádám i v kázáních na hoře.Když mi nespokojenost zírá v tvář a když ve své samotě nevidím ani paprsek světla, utíkám se k Bhagavadgítě. Nalézám verš tu a verš tam a počínám se usmívat uprostřed neštěstí, která mne přemáhají."
A to je snad to nejpřesnější, co se dá k téhle knize říci a současně i návod, jak s ní zacházet.
4.11.2014:
Tak jsem si to konečně ujasnil - sanskrt a sanskrit jedno jsou. Jde jen o rozdíl v transkripci.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Bible |
| 1997 |  Epos o Gilgamešovi |
| 2013 |  Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
| 1986 | Píseň o Rolandovi |
| 2003 | Béowulf |
Zatímco Starý a Nový zákon a Korán jsem četla jen jako literárněhistorické kuriozity, Bhagavadgíta je prvním svatým písmem, které pro mě skutečně má svaté charisma. A to i přes veškeré problémy, které s sebou nese: třeba že si coby slepenec různých textů z různých dob nutně protiřečí. Nebo že obsahuje řadu věcí, jež mně, a zcela určitě nejen mně, připadají poněkud prapodivné (to, zda se znovu inkarnujeme, podle Gíty ovlivňuje i období dne a roku, kdy umíráme – huh?) nebo prostě rozčilující (kdo neuctívá Brahmu, je označen za hlupáka propadlého Temnotě a Brahma ho v koloběhu znovuzrození opakovaně vrhá „do démonských lůn“; a vůbec, to rozlišení tvorstva na božské a zlé mi nějak nekonvenuje).
Gíta je teologickým dialogem, který se odehrává za okolností nesmírně dramatických: uprostřed znepřátelených armád nechá lučištník Ardžuna zastavit svůj vůz a odmítne zabíjet. „Ani kdyby mě měli zabít, nechci je zabíjet, ani pro vlády nad třemi světy, tím méně jen nad zemí!“ (I, 35) Jeho vozataj Kršna, inkarnace Višny, mu proto objasňuje podstatu světa: nic nevzniká a nezaniká, smrt těla s sebou nenese smrt ducha, neboť všechny bytosti oživuje jediné, univerzální, věčné brahma. Gítou se nese imperativ „bojuj!“, dokonce „bojuj chladnokrevně“: „Budeš-li zabit, dosáhneš nebe, zvítězíš-li, ovládneš zemi.“ (II, 37) Neboť to nejsme my, kdo ve válce zabíjí; to jenom kosmická nutnost („Já jsem Čas, který dozrál, ničitel světů“) vytváří iluzi smrti. Podle předmluvy k mému vydání se ke Gítě uchýlil Oppenheimer po výbuchu atomové bomby; já jsem zase poprvé poznala dialog Ardžuny a Kršny v díle myslitelky Sávitrí Déví, jež Gítou vysvětluje svůj militarismus (účast ve II. světové válce na straně Osy) a zároveň vegetariánství a aktivní ochranu zvířat (vždyť Brahma praví: „Skrze toto poznání spatříš všechno tvorstvo beze zbytku v sobě a pak i ve mně.“ [IV, 35].)
Ardžunův soucit (třebaže ho Kršna vzhledem k okolnostem označuje za „nehodný Árji“) na mě působí o tolik přesvědčivěji než milosrdenství Krista na kříži... Zatímco Ježíš je dopadeným a ukřižovaným výtržníkem, Adržuna projevuje milost coby válečník na bojovém voze – „jedině takový soucit (tj. soucit mohoucího) má cenu!“ říká Nietzsche. Dalším přesvědčivým aspektem Gíty je pro mě, stejně jako pro Sávitrí Déví, valorizace zvířat: „V bráhmanovi obdařeném učeností a pokorou, v krávě, slonu a dokonce i ve psu a pojídači psů spatřují moudří jedno a totéž [tj. brahma].“ (V, 18) Gíta je ostatně jedním z inspiračních zdrojů Wagnerova „Parsifala“, kde se zlo vyjevuje zavražděním labutě. Takže jsem po III. zpěvu měla dojem, že jsem hinduista.
Jenže Gíta představuje jen jeden z dílků ve skládance hinduismu, těsně svázaný s konkrétními školami. Hlavně s mystickým bhaktismem, který směřuje k monoteismu/henoteismu. Brahma zde vystupuje jako osobní bůh, přítel všech bytostí [nejspíš i oněch nepřátel, jejichž lebky právě drtí mezi tesáky], jenž miluje všechny lidi stejně [ale Ardžunu víc]. Svému druhovi se dokonce na okamžik zjevuje v autentické podobě: s tvářemi hledícími na všechny strany, s nesčetnými zbraněmi, ústy a očima (z nichž dvě jsou slunce a měsíc), dotýkaje se nebes a záře barvami. Výslovně praví, že prosí-li lidé o dobrodiní jiné bohy, je to on, kdo jim je poskytne (zhruba podobně jako křesťanský bůh koná zázraky prostřednictvím svých světců); ostatní božstva jsou tu zkrátka redukována na reprezentace Brahmy. Navíc bůh Gíty až příliš touží být uctíván, ba dokonce pronáší (básnicky pozoruhodnou) invokaci sebe sama. Pro toho, kdo tíhne k hinduistickým školám více polyteistickým, neteistickým, nebo dokonce ateistickým (jako já), je Gíta ve většině svých zpěvů zkrátka... ukázkou jiné cesty? Mě postrčila směrem k hinduismu, ale ne specificky k této jeho variantě. :)