Biggles a podivná válka
William Earl Johns
Biggles a jeho muži operují z tajné základny v Baltském moři proti cílům v Německu. Dokáží Němcům způsobit závažné škody, přesto je Biggles zklamán, protože se mu základnu podaří udržet pouze dva týdny. Po návratu domů, ale zjistí, že se jim podařil husarský kousek, protože vojenští experti předpokládali životnost základny na pouhých 24 hodin.... celý text
Literatura světová Dobrodružné
Vydáno: 1997 , Toužimský & MoravecOriginální název:
Biggles in the Baltic, 1940
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejslabších. Je tu tolik naprosto nereálných akcí, až to zaráží. Letadla přistávají v noci beze světla na moři, pak na poli a na horském hřbetu ostrova a k rozjezdu patrně nepotřebují žádný prostor. Biggles vyhazuje do vzduchu vjezd do železničního tunelu náloží, kterou unese v ruce. No, tak ta by roztrhla asi jen koleje. Podobných hloupostí tu je plno, včetně skoku z vrcholu hory pomocí padáku. To by mohlo vyjít dnes s moderním padákem typu létající křídlo, dříve by skok nebylo možné uskutečnit. Tohle autor ušil horkou jehlou jak Baťa cvičky. Jediné dobré knihy, které Johns napsal, jsou snad jen první dva díly povídek velbloudích stíhaček. Ostatní knihy jsou dosti průměrné až vysloveně špatné. Já ale brakovou literaturu třicátých let čtu rád, dokáže často neuvěřitelně pobavit. Literární kvality jsou ovšem někde jinde.
Obecně hodně nepravděpodobně působící příběh, který se mimochodem chronologicky citelně kryje s dějem o rok později napsané knihy "Biggles vzdoruje hákovému kříži" (což je samozřejmě jen drobnost). Daleko větší průšvih je, že Johns nejenom volí zcela nepravděpodobné situace, například zcela nehlídaný muniční sklad na odlehlém nechráněném ostrůvku, ale navíc se stále více opakuje. Za všechny ostatní jmenujme nápad s odpálením hráze a zalitím nepřítele, který najdeme už v knize "Biggles a Himalaya". Také situace, kdy se jednotlivé postavy rozdělí a děj pak nesmírně zdlouhavě a vysloveně nastavovaným způsobem popisuje "Co se stalo Algymu" a "Kam zmizel Biggles", jsou v zásadě stále opakováních týchž jednoduchých šablon. Obligátní sdělení, že "v takovém nebezpečí Biggles (eventuálně Algy, Ginger, atd) ještě nikdy nebyl" už je spíš jen takový nechtěně komický folklór... Celkový dojem: 65%
Biggles, Algy, Ginger, Smyth a Roy provádí záškodnické operace z malého ostrůvku někde v Baltu. Ostrůvek naštěstí oplývá několika jeskyněmi, což se ukáže jako velká výhoda.
Autorovy další knížky
1969 | Biggles od velbloudích stíhaček |
1994 | Biggles a bitva o Anglii |
1992 | Biggles v Africe |
2003 | Biggles - Před prvním vzletem |
1992 | Biggles: Návrat velbloudích stíhaček |
(SPOILER) Na Bigglese nedám dopustit. Chyby a různé mylné představy autora beru jako intelektuální cvičení. Mnohé nesrovnalosti tohoto Bigglesova příběhu jsou zmíněny v předešlých komentářích. Jen bych dodal, že Dornierů Do 26 bylo vyrobeno jen 6 kusů, Biggles možná narazil na nějaký neznámý sedmý kus. Příběh by se měl odehrávat v září 1939 (setkání u Raymonda v neděli 3. září, nalodění na ponorku ve středu 6. září, příjezd na Bergen Ait v neděli 10. září), a je nesmírně podivné, že Johns se ani jednou nezmínil o Polácích. Největší záhada je ale poloha základy Bergen Ait. Chápu, že Johns potřeboval mlžit a polohu opravdu hodně zamotal. Hned v první kapitole se píše „Bergen Ait není příliš vzdálen od Kielu.“ Takové poloze by odpovídala i informace, že výbuch muničního skladu na břehu kielského kanálu byl z Bergen Aitu vidět. To by také znamenalo, že ostrov musel být původně dánský, možná ještě švédský. Když se ale letka „Z“ na Bergen Aitu usazuje, dočteme se, že „Nejbližší pevninou bylo nepřátelské pobřeží Východního Pruska.“ To je ovšem oblast asi tak 900 km od Kielu. Aby to bylo ještě zamotanější, Raymond Bigglesovi sdělil: „Nepozastavujte se nad tím, k čemu vám budou lyže. Připomínám, že moře bývá v těch končinách v zimě často zamrzlé.“ Kromě opravdu extrémních let zamrzá většinou jen Botnický, Finský a Rižský záliv, tedy oblasti daleko od Kielu a severně od Východního Pruska. Raymond ale věděl, co Bigglesovi říká, protože na konci příběhu na Bergen Aitu sněží.