Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526409/bmid_bila-voda-6555047a9fa61.jpg
4
3045
3045
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Moc jsem se těšila na tuto knihu. Téma bylo lákavé, ale když jsem ji konečně otevřela a začala číst.... Velké zklamání. Nezvládla jsem to ani do třetiny a několikrát jsem knihu odložila. Sáhodlouhé citace "bonzáckých hlášení" mě otrávily. Tohle nemohlo být od mé oblíbené autorky...
Autorku mám velmi ráda, četla jsem všechny její knihy. Bílá Voda je velmi zajímavá svým námětem a oceňuji náročnost přípravy podkladů. Přesto se kniha četla hůř než např. Žítkovské bohyně.
700 stran, pocitově 2000. Kačka opojená úspěchem dočista ztratila soudnost a co fungovalo v Žítkovských bohyních, tady 1) nefunguje a 2) je to natažené na dvojnásobnou délku. Většina knihy je o tom, jak se žena přehrabuje dokumenty v ženském klášteře a rozkrývá, co se tam uplynulých 50 let dělo, ale až na občasné popisy mučení v lágru je to strašně nezáživné. Asi třetina knihy jsou dokumenty psané suchým úředním jazykem a já se na ně při čtení těšil, protože i tak byly zábavnější než zbytek knihy. Na konci nějaké to odhalení ve stylu vichru z hor. Věřící nechť si připočtou 30%, protože tolik filozofování o církvi a víře nebylo ani ve Jménu růže (které mám rád, uvádím jako příklad). Další knihu autorky za 10 let už číst nebudu.
Bílá Voda není žádná románová jednohubka, ale poctivá česká literatura. Pokud se knihu teprve chystáte číst, rozhodně počítejte s tím, že ji nezhltnete za jeden víkend, ale budete se prokousávat slušnou diplomovou prací. Autorka zde střídá několik literárních stylů (románové vyprávění, archiválie, dopisy, deníky,...), dvě časové roviny a zajímavě proplétá osudy jednotlivých postav. Na mě kniha působila až moc těžkopádně a překombinovaně. Pokaždé, když jsem se k ní vrátila, jsem měla problém se znovu začíst. Na druhou stranu se mi líbilo téma o potírání (nejen) ženských řádů v éře socialismu, o víře v dobro, zlo a zázraky, o zrovnoprávnění mužů a žen v církevní hierarchii, o pátrání po pravdě a smyslu bytí... Pro náročné čtenáře perfektní volba, pro většinu čtenářské veřejnosti asi mírné zklamání. Knize by rozhodně prospělo stylové odlehčení a zkrácení alespoň o třetinu.
Třetí velký román Kateřiny Tučkové - třetí výlet do nedávné a přesto méně známé české historie. Čtenář vnímá, kolik péče mu autorka věnovala. Náročná a kvalitní četba.
Nicméně musím souhlasit s výhradami v komentáři Lenky4. (Ovšem podobně - dle mne - nadbytečné motivy se objevily i v těch předchozích románech: ve Schnirch motiv incestu, v Žítkovských bohyních motiv lesbické lásky ...)
Až po přečtení Bílé vody jsem pochopila, kolik je za každým dílem K.T. práce. Gerta se mi nelíbila, Žítkovské bohyně byly fajn, ale teprve Bílá voda mě dostala do kolen. Obsahově i tím, kolik toho musela autorka nastudovat, aby takové dílo mohla sepsat. Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih vůbec.
Objemné dílo, ale opět skvělé. Tučkovou mám ráda a za mě je to vždy sázka na jistotu kvalitní literatury s historickým podtextem a kontextem. Je jasné, že pro účely románu musí určité věci zatraktivnit (a většinou v tomto případě sáhne po duchovnu a spiritualitě), ale i tak si vždy z jejích knih odnesu hodně informací a poznatků.
I tak objemné dílo lze „zhltnout“ za pár dní. Až na několik málo úseků je totiž velmi čtivé. Prvotní nadšení však s odstupem času nahrazuje rozpačitost a otázky. Bylo nutné za všech okolností tak pevně propojit příběhy všech hlavních osob? Zbytečně to zeslabuje uvěřitelnost děje. Zatímco se je zdařile navozena atmosféru strachu, suše popisné líčení zázraků emoce nevzbuzuje. Zvolený způsob přejmenování je dost rušivý, hlavně u všeobecně známých postav ministra zdravotnictví a Felixe.
Pro mě lehké zklamání. Jsem praktikující katolička a z hlediska církevní praxe nemůžu říct, že by byla Tučková nějak "mimo mísu". Oceňuji její osobní hledání, které mi skrze řádky zřetelně prosvítalo. Líbí se mi mnohovrstevnatost textu, střídání různých literárních forem (i když dělaly knihu méně čitelnou, ale ozvláštňovaly ji). Líbí se mi různorodost postav. Kniha je psaná poctivě, je za ní vidět spousta práce a osobního zápalu.
Co mě ale mrzelo je to, že zde nebyla vůbec zřetelná hranice mezi fakty a fikcí. Dochází pak tedy podle mě k tomu,že některé záporné postavy, které jsou sice částečně fiktivní, ale přece jen silně inspirované, je pak možné vylíčit ještě v temnějších odstínech, než jaká byla realita, a nezdá se mi to fér. Biskupa Havraje, čili Vrány, mi bylo až líto.
Románu bych vytkla přílišné tlačení na pilu, co se týče různých náhod a tragických zvratů. S hlavní hrdinkou jsem nedokázala sympatizovat, celé její bytí na mě bylo příliš tragické a unimrané.
A moje hlavní výtka: očekávala jsem literární pomníček statečným řeholnicím v období komunismu, jako o tom autorka mluvila v rozhovorech kolem vydání knihy. To se ale podle mě nepodařilo. Akcent byl položen na nerovné postavení mužů a žen v katolické církvi, což je pro Tučkovou zřejmě palčivé téma. Mrzí mě, že převálcovalo původní záměr.
Celou dobu jsem žil v přesvědčení, že dám jasných pět hvězdiček. Dobrá gradace atmosféry, fajn plotwisty a vyprávění formou dobových materiálů, přepisů rozhovorů a archiválií mě u Tučkové fakt baví. Nakonec ale přišel poměrně ukvapený (a otevřený) závěr, který tu fatalistickou linku odstavil tak trochu na druhou kolej. Každopádně pro fanoušky Kateřiny Tučkové je tohle povinnost.
Dočteno před třemi dny a stále ještě se ve mně "perou" protichůdné pocity. Určitě klobouk dolů před nepředstavitelnou desetiletou prací s hledáním archiválií. Dějová linka Leny mě hodně bavila a tak do poloviny jsem knihu četla v pohodě. Ale pak přišla krize a pro mě dvě možnosti. Knihu buď odložit nebo dočíst alespoň Leninu linku. Zvolila jsem druhou možnost, ale historické dokumenty v druhé půlce knihy jsem jen přelétávala očima. Ne že by byly nezajímavé, ale bylo toho prostě moc a ne vše bylo úplně záživné. Nevěřím, že se ke knize vrátím....
Není to jednoduché ani odpočinkové čtení, naopak čtení historických přepisů mě stálo spoustu sil a nebýt toho, že knihy ze zásady dočítám, možná bych se těmi přepisy i nechala odradit. Obdiv autorce za nastudování tolika historických pramenů, teď si ale ráda přečtu něco “lehčího”.
"Jazyk je sice malý orgán, ale umí podpálit hranice."
Citace, která symbolizuje jak podstatu kněžského podzemí za neúprosného a zlovolného komunistického režimu, které je zachyceno v Bílé Vodě, tak literární umění Kateřiny Tučkové. Neomylný styl badatelky, buditelky i jazykozpytce. Román Bílá Voda by měl být přeložen do latiny a rozdáván v katolických kostelích v Římě zdarma jako osvětová literatura. Vlastně stačilo by do italštiny, neb každý občan Vatikánu, resp. veškerý vatikánský klérus mluví italsky především. I když nejdříve by stačilo šířit román v češtině ve svatostáncích českých, moravských a slovenských. Žena coby kněžena, jaká to neodpustitelná hereze, jaké to tmářství v zatuchlém katolickém katechismu. Jaké to předsudky. A zase a znovu mě napadá, co by si svět, co by si muži počali bez žen, které tak tupí, uráží a sráží na kolena, aby se náhodou neukázalo, že nejsou snad lepší, schopnější, pracovitější, bystřejší… než oni.
V tomto tristním obraze našich dějin i současnosti nezůstane na nikom nit suchá. Tučkové gilotina dopadá na komunisty, jim zaprodané katolické pohlaváry, na úředníky, policisty, instituce... na člověka. V letech 50., 80. i dnes. Hrůza a děs. Největší odvahou v životě lidském tak není odvaha konat velké hrdinské činy, ale odvaha být sám sebou, odvaha říct svůj názor a nenechat se manipulovat. Kateřina nám opět připomíná naše vlastní dějiny, naši zoufalou připokakanost a neschopnost bránit potřebné nebo poukazovat na zlo mezi námi. Tehdy jako dnes. Ne nejsem feministka, ale někdy bych jí fakt být chtěla a měla. Víc Tučkových. Víc Anežek a Vilemín. Víc kněžen.
Obdiv autorce za precizní studium všech materiálů a pátrání po archívech, ale ty přepisy jsem neocenila a občas i přeskakovala, protože jinak bych musela knihu odložit. Moje babička byla silně věřící žena a díky ní jsem jako malá musela do kostela chtě nechtě s ní chodit. Kniha mi pootevřela dveře a už spoustě věcí rozumím - jak k nám o pouti byl zván pan farář na oběd, proč chodil přes plot okukovat opalující se sousedky, kam proudily obálky s finančními dary....
Vlastně ty hvězdičky co jsem dala, skutečnosti neodpovídají. Knihu jsem nedocetla. Skončila jsem v jedné pětině.
Nevim vlastně proč. Možná jsem knihu nečetla v ten správný čas. Tteba to zkusím někdy znovu.
Prostě jsem se nedokázala začíst. Bylo moc popisu, málo děje. Děsilo mě,ze se třeba ještě stovky stran nedozvím, co je hlavní postava zač a proč je v klášteře
Mrzí mě to, všichni mi knížku doporučovali a moc jsem se na její čtení těšila. Tak možná proto? Moc jsem očekávala?
Bolest,
tluče na bránu,
a pak rozpačité ticho.
Prázdno v duši,
zuby zatvrzele zaťaté,
mlčení,
jen navenek,
zato v nitru …
Rozhořčení,
z pokrytectví – v mnoha podobách,
z bezohlednosti – „nehodný člověk, stará se o lidskou duši“,
ze zákeřnosti – „má často tvář tak laskavou“.
Bílá voda vás uvítá obrazem rozkladu, zmaru a trýzně, z chrámu a kláštera jsou jen „dva nevidomí, jimž se podařilo přežít jakousi katastrofu“.
Čeká vás podivný pohled do podivných míst, a pak přijde nečekaná zpráva, která přiletí a chová se jako kulový blesk.
Pověst o zázraku Mariahilf se rozletěla krajem,
je to přívětivý hlas, co vypráví, o monumentálním barokním chrámu a masivním bloku kláštera,
je to něžný hlas, který se obrací k Bohu, jeho laskavá slova vycházejí z nitra.
Jenže … „některé věci, co se říct měly, se prostě neřekly.“
Román Kateřiny Tučkové je pro mě plný protikladů, které autorka s mimořádnou fantazií precizně poskládala do dramatických životních příběhů, jež se proplétají, aby našly jeden společný základ … „minulost pronásleduje“!
Fikce vs. realita, řádně promísené dle originálního vlastnoručně připraveného, řádně promyšleného a v období jedné dekády propracovaného receptu … tak to je Bílá voda – tvůrčí vyjádření emocí, jež Kateřina Tučková nasbírala v příbězích z archivů (ve kterých, jak sama často říká, tak ráda hledá). Považuji to jednoznačně za její značku, za přidanou hodnotu – a je to přesně to co na její práci obdivuji a kvůli čemu její příběhy ráda čtu.
Samotný příběh, vyprávěný ve dvou rovinách /Lena – řeholnice/ ve mně přiznávám spoustu emocí vyvolal, během čtení jsem je často dlouho zpracovávala /ten Lenin o dost méně, vlastně mě Lena trochu iritovala a moc sympatická mi nebyla, proto 4*, ale je zajímavé sledovat níže v komentářích, že u některých čtenářů to bylo přesně naopak :-)/, každopádně knížku doporučuji, zvlášť těm čtenářům, kteří v příbězích právě emoce v jejich široké škále, hledají.
„… abych se s vědomím lidských slabostí stal pokornějším člověkem …“
Když jsem začala číst tuto knihu, tak jsem si říkala, páni tolik stránek. A najednou byl konec a já bych klidně pokračovala. Neuvěřitelný zážitek.
Tak nevím… literárními kritiky velebené dílo, ale já nadšení nesdílím… příběh Leny jako nosná dějová linka je ok, ale je přehnaně natažený do knihy o 700 stranách! Pozadí církevního útlaku za komunismu je zajímavé, ale pro mě absolutně nadbytečné byly předlouhé pasáže - přepisy různých listin, dopisů, zpráv… až tak, že na straně 400 jsem musela knihu na několik dní odložit a přečíst si dvě jiné, než jsem se k Bílé Vodě vrátila a dočetla ji do konce. Autorka má bezesporu precizní jazyk, střídání vyjadřování aby bylo vhodné k postavám je taky bravurní, ale pro mě to bylo zbytečné, protože děj knihy prostě “neodsejpal”. Dávám dvě hvězdy za autorčin jazyk, ale bohužel mě kniha jako celek hodně zklamala a další “těžkou” literaturu asi na delší čas odložím. Na závěr ještě dodám, že bych toto dílo asi nenazvala románem…
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Upřímně, jsem trochu zklamaná. Čekala jsem vyprávění o internovaných řeholnicích, ale autorka spojila fakta s fikcí takovým způsobem, že netuším, které části příběhu jsou pravdivé, které upravené, a co je zcela vymyšlené. V doslovu se sice dozvíme víc, ale pro mě už to bylo pozdě. Tahle kombinace ala chytrá horákyně mi zkrátka vadila.
Co mi taky nesedlo, bylo propojení jednotlivých postav (hlavně Leny, Evaristy a Jana), takových náhod, to už je trochu moc. Zhruba v půlce knihy jsem navíc měla pocit, že tempo vyprávění prudce kleslo.
Pořád je to hodně dobrá kniha, ale moje očekávání asi bylo až příliš velké. Tak mezi 3 a 4 hvězdami.