Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526409/bmid_bila-voda-6555047a9fa61.jpg
4
2903
2903
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Znám už od Kateřiny Tučkové pár těch nejznámějších věcí, zejména Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch, a tak jsem trochu věděl, co mám čekat. Bílá Voda je ale daleko rozsáhlejší a ambicióznější věc. A silná.
Hlavně první polovina mě hodně zasáhla a vtáhla dovnitř, to se prostě nedalo jen tak lhostejně prolistovat. Už vůbec ta představa několika set jeptišek, namačkaných do rozpadajícího se kláštera uprostřed ničeho a vydaných na milost a nemilost místním okresním diktátorkům. A osobní příběhy řady z nich tomu ještě dodávaly další rozměr, navíc ta (mě dosud neznámá) legenda o Vilemíně Přemyslovně, prostě skutečně je to něco.
A přestože ke konci už to trošku ztrácelo náboj i uvěřitelnost a možná to mohlo mít o nějakých pár desítek stran míň, rozhodně doporučuju všem bez rozdílu věku, pohlaví a samozřejmě i náboženství :)
Naprosto skvělá kniha, která mě úplně pohltila a vzbuzovala ve mně spoustu emocí. Miluji příběhy, které nutí čtenáře přemýšlet o historii, zabývají se skutečnými reáliemi a postavami. Kniha mě donutila strávit drahnou dobu u internetu a vyhledávání podrobností, map a životopisů lidí, kteří se stali předobrazem jejích postav.
Je to další svědectví o tom, jak byl komunistický režim zrůdný.
Na knihu jsem se těšila, ale musím bohužel říct, že mě nepohltila tolik, jak jsem očekávala. Současná linka mě bavila hodně, zápisy ze schůzí a různé reporty už méně. I když náboženství a církev jde úplně mimo mě a to, že se někdo dobrovolně rozhodne pro život v klášteře absolutně nechápu, musím říct, že mě téma bavilo. Autorka opět otevírá méně známou, přesto hodně bolavou část našich dějin. Obdivuju ji, za tu práci, kterou si s knihou dala a těším se na další.
Vměstnat do minirecenze myšlenky, které se mi honily hlavou po dočtení tohohle Veledíla, je nemožné, proto budu spíše stručná a budu taky reagovat na některé (trochu) negativní ohlasy. V první řadě je třeba před autorkou smeknout, protože v té knize je těch deset let práce opravdu znát. Celá dějová výstavba je mistrovsky dotažená a ano, v Bílé Vodě je mraky témat, která by vydala na samostatnou knihu, v jejich provázání tkví ale právě ta síla. Jedno bez druhého by sice fungovalo (konkrétně mluvíme třeba o historii kláštera, komunistických procesech, postavení žen v rámci církve, podzemní církvi aj.), jenže takhle jedno dává tomu druhému smysl. Díky zvolenému mixed-media stylu (má to vhodný český ekvivalent? ), pro Tučkovou typickému, drží text čtenáře poměrně hezky napjatého. Skoky mezi minulostí, přítomností, zprávy z archivu, výpovědi jednotlivých aktérů... Po skončení každé části jsem se těšila na další, zároveň ale i chtěla vědět, jak bude pokračovat ta původní. Ze všeho nejvíc si ale na autorce cením toho, že objevuje neprobádané vody české historie, a že zprvu (minimálně pro mě) naprosto neatraktivní téma zpracuje tak, že bych si na něj klidně přečetla i něco dalšího. Jako poslední bych ráda vyzvedla do nebes audioknihu. Ta je možná vůbec nejlepší, jakou jsem kdy poslouchala (a to už třeba předchozí Žítkovské bohyně jsou taky skvělé). O naraci se postarala celá plejáda herců, nejvíc prostoru však dostává moje oblíbená Vanda Hybnerová. Tradičně nejlepší výkon podala Johanna Tesařová, panebože, ta skrze ten svůj hlas umí předat emoce. Překvapila mě i Pavla Tomicová, která se obecně ke zvukové u přednesu asi příliš nehodí, pro jednu z postav Bílé Vody byla ale zvolena skvěle. Z mužských interpretů si tak silný zážitek neodnáším. Celkově ale audioknihu fakt moc moc doporučuju, tištěnou knihu jakmysmet. Je to vážně DÍLO!
Zabaleno do příběhu z minulosti i současnosti, fascinující sdělení, že změnit můžu jen to, na co mám sílu a tím ostatním se nemám pro dobro svého duševního zdraví trápit…
Silný příběh, těžké téma, hutné čtivo - a tím nemyslím jen počet stran. Tučková je mistrem v tom co dělá. Kdo četl Žítkovské bohyně, ví, co čekat, styl je téměř totožný. Není mi nijak zvlášť blízká církevní otázka, ani kraj (snad jen to, že jsem z Moravy), ale Tučkové romány s výrazným "ženským" prvkem, o nechvalných (a nepopulárních) historických obdobích, ty mě prostě chytnou. Její styl psaní podle mě upoutá pozornost, a tak si člověk ani nevšimne, že těch původně děsivých téměř 700 stran přelouskal, ani neví jak. Doporučuji!
Čekala jsem více. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl psaní. Na mě byl až chvílemi přehnaně barvitý.
Oceňuji nápaditost odvyprávět příběh jinou formou, ale některé pasáže jsem musela přeskočit. Bez těch se čtenář obejde a domyslí si, o čem např. zápis ze schůze nebo dopis byl.
Myšlenka i příběh jsou silné, ale vím, že k této knize se už vracet nebudu.
Nádherně napsáno... Kdysi jsem byla s letním táborem v Bílé Vodě na návštěvě v klášteře, když tam ještě jeptišky vyráběly hostie. Už tehdy na mě jako malou holku tento kout země moc zapůsobil.
Knihu jsem nemohla přestat číst, naprosto mě pohltila, není to jednoduché čtení, za sebe mohu říct, že je to jedna z knih, ke kterým se budu vracet.
Krása. Kateřina Tučková má opravdu mimořádný literární dar. Vytvořila si svůj originální způsob vyprávění příběhů. Píše fiktivní úřední dokumenty, dopisy a deník. Dokáže je tak fantasticky poskládát a seřadit, aby tu a tam něco naznačila nebo posunula děj. Díky odosobněnému světu dokumentů na čtenáře o to více zapůsobí ten společenský neuchopitelný strach. Tučková to má tak poskládané, až se člověku rozbuší srdce. Myslím, že její dílo je vyjímečné, přesahuje naše hranice a proslaví se světově. Myslím, že to není spotřební “biedermeier” v rámci současného historického románu, ale něco originálního a uměleckého v pravém smyslu.
Je to dokument, román nebo fikce? Tak na to by si měl každý odpovědět sám. Autorka sama na konci v Poznámce k historickým reáliím uvádí některé skutečnosti na pravou míru.
Pro mě zbytečně dlouhé popisy, příliš tlačená náboženská tématika a trochu laciný styl psaní. Toto není kniha, kterou bych si přečetl podruhé.
Ale jako zdroj informací a poučení o době po druhé sv. válce, kdy komunistický režim upevňoval své pozice, to může sloužit.
Nepřehledný způsob prolínání jednotlivých období a nenavazující kapitoly - to mi asi vadilo docela hodně.
Ale nehážu flintu do žita, s autorkou se ještě určitě potkáme při četbě další její knihy.
Jsem nadšená. Shodou okolností a náhod přečteno pár dní po knize Svatá Anežka Česká - Život a legenda a musím říct, že se to pro mě v něčem hezky doplňuje - i když jde v případě Bílé Vody o román. Napadlo mě, že se nebude tematicky, ale ani počtem stran, jednat o většinově přitažlivé dílo.
Poznámka pro mě - přečetla jsem za 4 dny, což je můj životní rekord, vzhledem k tomu, že neznám pomalejšího čtenáře než sama sebe ... evidentně mě to bavilo a téma dlouhodobě zajímá :-)
Tak jsem se těšila a tak jsem se natrápila. Ale z úcty k autorce, která se zjevně natrápila podstatně víc, jsem se prokousala až do konce.
Kateřina Tučková si zde vybrala těžké prostředí, v Čechách myslím dost nepochopené a alespoň pro mě hodně vzdálené. V dlouhých dopisech a reportech jsem často ztrácela nit a vlastně mi tak utekl i příběh samotný. Škoda.
Čtenářsky velmi náročná kniha, například v porovnání s mými oblíbenými Žítkovskými bohyněmi se čte opravdu těžko, víc než 40-50 stran jsem denně nedala, takže jsem četla poměrně dlouho. Téma mi bohužel nebylo tolik blízké, proto musím hvězdu strhnout.
Náročná kniha,ale jsem ráda, že jsem ji přečetla. Některé části se četly samy, jiné zase hůře,ale bez nich by příběh nebyl celistvý. Zůstala ve mě akorát hořkost z lidí schovávajících se za moc komunistického státu.
Nedočteno. Téma na mne moc zbytečně podrobné a nezáživné. Do čtení jsem se musela neustále nutit, až jsem to vzdala úplně. Škoda, těšila jsem se ...
Kaplička u cesty zarostlá šípkem obepíná ji a skrývá.Léto alou domů.
Ted vládu převzal podzim.Sítka na motýli zapomenutá na mezi.
Na kopečku draci ve větru vznáší se vytrvale.Děti je pevně drží za šnůrky.Neuletí-nezmizí z očí.
Aniž by děcka tušili,některé události se většinou ztrácí a uletí v minulosti.
Vymazané osudy,které by neměli být zapomenuty.
Ačkoliv se může zdát spousty věcí absurdními.Nejsou.Když si ještě navíc uvědomíme,že se podobné skutky skutečně staly.
Něco podobného a v době,kdy máme tzv. svobodu,je třebas takový rezignační dopis referentky Burdové brát vážně,je i smutným mementem:
...mám teho po krk.Prakticky už od okamihu,čo súdruh Gagarin vrátil z vesmíru,nedá sa tu vydržat,reholníčky vobec nevzali na vedomie,s čím som ich zoznámila v politicko-výchovnej prednáške a aj ked náš hrdina v celom šírom vesmíre žiadneho teho ich boha nevidel,dalej zarputile zotrvávajú na svojich bigotných pozíciach.
Niektoré reholníčky dokonca,namiesto teho,aby sa s touto skutečnostou čestně vyrovnali,reagovali na nu výsmechom,nemajúc najmenšej úcty k vedeckým pokrokom ludstva a už vobec nie ku mne.
Nemožem riadne vykonávat svoju funkciu,ked mi aj vy sústavne hádžete polená pod nohy.
Reholníčky sú banda reakčných zmijí,správca Budil ožran,v dedine skapal pes a ja už mám toho drabovania vo svojich rokoch po krk.
Práci čest !
Milé děti,tak takové to tehdá bylo.
Donášení.Kolaborace.Zákazy.Donucování.
Zavírání a podobné jiné nepěkné,nehezká věc.Takové věci,už zcela ze světa vymizely a nemůžeme jim v současnosti rozumět !? Že ne děti ? Nezapomente tedy.
Kačenka Tučková nám připravila tučnou knížečku.Má hezky nastudováno a opravdu si nechá roky záležet na tématu.
V rozpětí na velké ploše mnohaleté vyprávění až do současnosti.Skládanka mnoha postav,protkaná dopisy,spisů i evangelií někdy,až dokumentární formou sladěné.Oceníte,ponoříte se.
At už tak nebo jinak,každý v něco věří.
Po noci příjde den i kdyby to byl jenom sen.I když je to někdy těžké.Jistá pokora se sluší.
Něžné pohlaví to nikdy nemělo lehké.
Lhostejný k příběhu jen stěží,těžko člověk může být.
Ten příběh skrývá mnohá ale tak jako všecko kolem nás žádáme matky zachovalé aby nám ještě daly čas.
A jestli někdy byli v tísni tak pamět brzy ztratili je přece v zájmu společnosti oddělit plevel od zrna.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Vyzrálý a silný román odkrývající opomíjené téma z nedávných dějin naší země. Padesátá léta a komunistický režim v plné síle potírající víru všemi možnými způsoby. Jakého zla je člověk schopen? Je možné odpuštění?
Dvě místa v příběhu jsem velmi těžce rozdýchávala. Obě souvisela s praktikami vězeňských dozorkyň, obě mě šokovala tím, jaké krutosti a bezcitnosti je schopna žena.
Výborně vystavěný příběh.
Autorku považuji za jednu z mála našich skutečných spisovatelek.