Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526409/bmid_bila-voda-6555047a9fa61.jpg
4
2903
2903
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Nelítostně hutná symfonie slov mi do záložky vdechla alespoň krapet krásna v tomto jinak odporně nelidském hnusu... osudy uvíznuté v soukolí tehdejší zahnívající společnosti mnou rezonovaly tak tíživě, že některé scény se mi téměř vypálily do duše... i přesto jsem se však tou krutou bezútěšností brodila s neodbytnou naléhavostí... a ano, souhra náhod byla na velkou pováženou... ALE... moje bolestivě rozjitřená mysl zkrátka uvěřila na ty zázračně nevyzpytatelné cesty páně... už jen v tom je neuvěřitelná síla příběhu a já s největší pokorou smekám.
Přečetla jsem už několik knih, jejichž příběh byl založen na skutečných historických reáliích a téměř vždy mi po dočtení něco chybělo. Příběh oněch knih byl skvělý, čtivý a nenechal člověka vydechnout, ale právě ty historické reálie jako by autor odsunul do pozadí příběhu, moc se jimi nezabýval a čtenáři je nijak víc nepřiblížil. To ovšem není případ Bílé Vody. Myslím, že této knize nelze vytknout nic. Snad jen absenci jakéhosi úvodu, kde by autorka vysvětlila, čím se v knize zabývá, jaké skutečnosti se zakládají na pravdě a co si do příběhu zcela vymyslela. V doslovu už bylo pozdě a já bych alespoň negooglila informace o věcech, které neexistují. :-) Ale to jen na okraj.
Sama za sebe chci nejvíc ze všeho autorce poděkovat, že se jí podařilo alespoň trochu narovnat můj značně pokřivený pohled na církev jako takovou. A i když mi podobná zvolání nejsou vlastní, chce se mi napsat "Bravo, paní Tučková. Jen tak dál".
přečteno za 3 dny. Souhlasím s názorem, že kniha je pro náročné čtenáře, psána nádhernou češtinou. Spousta materiálu, z něhož při psaní autorka vycházela někdy možná "ruší" od děje, ale v knize má svůj význam. Neotřelé, málo zpracované téma. Za mě zážitek.
Bohužel, knihu jsem musela odložit... Nemohla jsem se začíst, do čtení jsem se nutila. Je mi to líto, paní Tučkovou mam ráda, všechny její knihy jsou skvělé, ale tuto knihu jsem odložila zhruba ve čtvrtině... Pro mne velmi nezáživné téma...
Dlouho jsem se na tuhle knihu těšil a nějak podvědomě věřil, že to bude větší bomba, než Žítkovské bohyně. Bohužel se tak nestalo. Autorce patří neskonalý dík a obdiv za to, že vnesla do společnosti příběh o tom, jak se komunistický režim zachoval k řádovým sestrám, ale samotný příběh mě až zas tak moc neoslovil. Je v něm spousta neskutečných náhod a jakýchsi nadpřirozených "vidění", které by se v reálném životě neudály. Teologické statě mě jakožto ateistu taky nebraly. Myslím, že vše podstatné k této knize již bylo napsáno v komentářích přede mnou. Knihu jsem přečetl velmi rychle, ale jsem z ní bohužel trochu zklamán.
Po dvou měsících od docteni. Napínavý román. Vykreslení rodinné psychologie hlavni postavy mi hodně připomínalo Houbařku Viktorie Hanišove /ta tohle pro mne ale zvládla lépe/. Zajímavý je tu ten střet dvou fanatismů, církve a komunismu. Křesťané mají na svém kontě podstatně víc mrtvých. Jakékoli ambice udělat z kohokoli z jejich řad jednoznacneho mucednika jsou /vnimano v celem kontextu dějin/ hodně kontroverzní. Nelze se totiž s čistým svědomím přiklonit ani na jednu stranu. Kromě úředních zápisů a různých racionální dokladů a vědeckých popisů, je tu na druhé straně pokus o popis zazracneho působení p. Marie pomocné, která je přímo napojena na Evaristu, sama se fyzicky zjevuje potrebnym v podobě sestry Marie a výrazně pozitivně /nekdy skoro až na úrovni televizniho poradu Pošta pro tebe/ fyzicky zasahuje do osudu hlavních postav románu. Pokud věříme na mucednictvi a křesťanské zázraky je tato dějová linie možná nepremrstena. Pokud bychom příběh pojali jenom jako pohádku nebo mýtus, lze uvedené zázraky také pozitivne vstřebat. Jistě je mi zde líto, že /a jak/ jeptišky museli trpět, ale možná je ještě trochu lepší trpět pro dobrou věc a ne pro vlastní fanatismus. Další linii/ambici s ženami v církvi a snahou o zlepšení jejich postavení v této organizaci, vnímám asi tak, jako kdyby si nějaká žena hořce stěžovala, že ji nechtějí umožnit místo v úzkém vedení Cosa nostra. Líbí se mi naopak celý způsob léčby nemocné duše hlavní postavy prostřednictvím odkrýváni a prožívání cizích, podstatně horších nebo srovnatelných dramat, způsob popisu krajiny, architektury a některé paralely. Přestože mám velké výhrady k podstatě povahy zvoleneho tématu, jsem Bílou vodu četla téměř jedním dechem /mezi rozectenou bílou velrybou, kterou jsem doposud nedocetla/. Zajímavé je ještě srovnani s Zitkovskymi bohyněmi. Tam všechno uvedené co člověka přesahuje působí přirozeně, ale tady to celé při pohledu zpět trochu drhne.
Obsáhlé dílo sledující několik linek, které se - pro mne bohužel - nakonec setkají. Všechna ta spojení, náhody a dokonce i zázraky... velmi málo uvěřitelné. Ale jinak velice dobře zpracovaná tématika. Sama pro sebe bych ze všeho nejvíc potřebovala vědět, co všechno v knize odráží skutečnost a co je fikce.
(SPOILER)
Co bude ústředním tématem románu Bílá voda asi nebylo těžké uhodnout. I zde se autorka drží už v dřívějších knihách zkoumaného tématu, kdy stěžejní bod jejích románů představují životy žen, které se nějakým způsobem vymykají či přímo provokují „obyčejné“ lidi svými „nestandardními“ osudy a/nebo emancipačními projevy (ať už šlo o Němku Gertu, bohyně z Kopanic, či zde Lenu a Evaristu). Velmi často vyvolávají kontroverze, či rovnou nenávist, nejde jednoduše o ženy s nekomplikovaným životem.
I tentokrát mě velmi těšilo nechat se provádět mimořádně hezky vystavěným příběhem – tím myslím především formální rovinu románu. Zejména úžasně barvitý jazyk jsem si jako čtenář nesmírně užívala, také pro Kateřinu Tučkovou typické prokládání vlastního děje různými archivními doklady, prostřídávání časových i místních rovin, přičemž délka kapitol je volena přiměřeně, čtenáře nenechává upadnout do uspávajícího módu. Drobně mě rušilo jenom opakované používání některých přívlastků, či obrazů (rtuťovitý, pleskání masa a krůpěje potu na zádech se zde opakovaly až příliš často).
Celkově se příběh postupně krásně rozkošacuje jako rozrostlý strom, do téměř sedmisetstránkového románu se toho vešlo opravdu moc. Tím se přesouváme k vlastnímu obsahu, který na mě v konečném důsledku ale působil bohužel dost násilně. Jak kdyby za vším stála touha především „narvat“ sem opravdu vše, a to zejména kontroverzní věci. SPOILER Nevím už na které stránce se to přihodilo, ale v duchu jsem si sama pro sebe říkala – teď už zde chybí jen homosexuální vztah nebo pedofilie. To se tedy nakonec nestalo, ale jinak zde naleznete vše, a tím opravdu myslím VŠE: alkohol, vraždy, sebevraždy, drogy, násilníky, vězení, nehody, těhotné jeptišky, potraty, znásilnění, stb, ezoterické blázny, duchy, Romy, zázraky, proroctví a vidění, týrání zvířat, požáry, obrácení totálních ateistů a ještě mnohem více :D Nakonec se vše začne propojovat, ovšem absolutně neuvěřitelným a zázračným způsobem. Je otázka, jestli by román měl zobrazovat jen věrohodné věci, ale já jsem autorce některé věci bohužel uvěřit nedokázala, i když jsem se snažila. Někdy bylo až příliš poznat, na jaké straně barikády Kateřina Tučková stojí i v realitě tohoto světa, a to vyznívá jako hlavní poselství tohoto románu. Nikoli to, jak v některém rozhovoru řekla – že jejím cílem bylo vydobýt sestrám internovaným za komunismu více respektu. Řekla bych, že toto se jí bohužel nepodařilo, protože hlavním poselstvím tohoto románu je agitace za svěcení žen do kněžské služby a kritika katolické církve, která nedovoluje ženy do těchto pozic světit. To si z toho všeho odnáším já jako hlavní „message“.
Závěrem vlastně cítím hlavně lítost - je mi moc líto statečných a pokorných sestřiček, které hrůzy té doby prožily s důstojností a pevnou vírou, nezlomené. Mělo by se o nich psát asi jinak, ale takto je to víc „senzační“ a prodejné. I sama autorka uvedla, že při rozhovorech s reálnými sestrami si vlastně na nic nestěžovaly, román na ně ale vrhá úplně jiné světlo a pojednává tedy o tom, jak chce vše vidět Kateřina Tučková, tudíž se z mého pohledu jedná o tendeční literaturu. Celkově se nemůžu zbavit toho, že Kateřina Tučková prostě spoustu věcí opravdu velmi nepochopila, a že jde o jakousi zaujatost. To je právo této liberální feministické autorky, ale vůči sestrám mě to mrzí.
Kniha, ačkoliv více objemná, rozhodně stojí za přečtení. Je pozoruhodné, kolik let věnovala autorka dané problematice... ovšem je potřeba mít při čtení neustále na paměti, že se jedná o román. Já jsem měla pořád spíše dojem, že se jedná o faktické příběhy. Následně při doslovu jsem zjistila, že příběh je sice podložen pravdivými událostmi, ovšem více je smyšleného. To ovšem nevadilo tomu, že si lze po přečtení knihy udělat docela přesnou představu o době, kterou musely představitelky přežít a prožít a nevzdat se svého smyslu života.
Čerstvě dočteno. Mám z knihy trochu smíšené pocity. Musela to být obrovská práce, dát dohromady všechny ty reálie, dokumenty, pátrat v historii. To klobouk dolů. Ale z příběhu jako takového jsem rozpačitá. Zaujala mě dějová linka z pohledu Tobie, s tou bych se dokázala ztotožnit. Evarista je pro mě neuchopitelná. Radikální, odhodlaná, ale zároveň chápající, laskavá. Přišla mi až neskutečná vzhledem k tomu, co jí osud naložil.
Téma knihy je ale moc zajímavé. Internace řeholnic a jejich utlačování komunistickým režimem je opomíjené. Zaujaly mě části, tvořené dokumenty tehdejších mocnych a kolaborantů. Jeden by zvracel. Hrozna doba. A náprava po revoluci? Téměř mizivá. Je to vlastně depresivni příběh, jen poslední kapitola dává naději. Vím ale jistě, že znovu Bílou Vodu číst nebudu. Jednou stačí.
Jsem asi jediná kdo se do čtení této knihy musel nutit. Je pravdou, že si paní Tučková dala velkou práci, aby nám přiblížila řeholní řády v době komunismu. Musím ,ale přiznat, že by vůbec nevadilo kdyby kniha měla méně stran nebo se zaměřila jen na příběh pár osob. Takto byly kapitoly příliš rozběhlé do více stran. Je to opravdu velmi náročná kniha, bylo zajímavé si ji přečíst, ale opravdu se k ní vracet už nebudu
Čteno na střídačku v papírové verzi a jako ekniha. První polovina temný příběh - historické události člověk cca čeká, Lena zůstává tajemstvím, které se odhaluje jen pozvolna. Po polovině knihy začíná děj dostávat spád, konečně zjistíme Lenin příběh a začínají se objevovat různé souvislosti. Historický děj se začne trochu odchylovat od předloh. Dojezd už zase o něco klidnější, závěr víceméně očekávatelný.
Rozhodně dobré, člověk se poučí o historii - určitě doporučím i současné mládeži, ale přece jenom až u hranice dospělosti.
Knihy od Kateřiny Tučkové jsou neskutečně propracované historické romány. Tahle kniha je dokonalá pro náročného čtenáře - čtenáře, který si potrpí na jazyk, uvěřitelnost příběhu, a hlavně taky originalitu. Nečekala bych, ze budu číst román o řeholnických řádech, který má téměř 700 stran. Úroveň zpracování je prostě neskutecna - velké množství historických podkladu, které musela autorka použit na jeho napsání, klobouk dolu. To, je to, co románu dává skvělý další rozměr - nejsou to jen příběhy a rozhovory lidi, ale je tomu dodána úplně jiná dynamika a rozměr přes skvěle podklady, které dokresluji příběh a doplňuji ho o další souvislosti, které jsou pro pochopeni příběhu nezbytné. Prvních 200 stran je náročných, člověk se musí zorientovat, srovnat si postavy a zvyknout si na styl psaní a i jazyk, který se neustále mění podle vypravěče. Takhle kniha mě skutečně ohromila a dala další obrovský povědomí o krutosti komunistického režimu. Klobouk dolů autorce! Přečteno asi za 10 dni.
Jsem taky toho názoru že místo uvedené knihy měla vyjít objektivní kniha o osudech řádových sester v jednotlivých internačních táborech, kam byly převezeny právě z Bílé Vody.
Těšila jsem se na téma knihy a v tomto ohledu mě autorka nezklamala - historické pozadí spojené s perzekucí ženských řádů a působením podzemní církve bylo dobře zpracované a dost jsem se toho dozvěděla. Samotný příběh se dobře četl, ale musím přiznat, že něco mi na něm úplně nesedlo. Jednak nemám příliš ráda, když se doplňuje skutečnost o smyšlené reálie, ale tady mi hlavně vadilo, že si autorka v ději příliš vypomáhala zázraky, až to někdy nabíralo pohádkový ráz - příliš mnoho lidí se změnilo zásahem shůry, příliš často zasáhla náhoda a objevil se přesně ten dokument, který děj posunul správným směrem. Jednou nebo dvakrát by se to uneslo, ale takhle mi přijde, že si autorka stavbu děje příliš ulehčila. V závěru objevené příbuzenské vazby mezi některými postavami působily poněkud cimrmanovsky a moc přesvědčivé nebylo ani to, kdo se stal novou představenou řádu... Myslím, že autorka chtěla sdělit příliš mnoho myšlenek a názorů a příběh tím trochu znásilnila. Ale plusové body za téma a čtivost to vyváží.
Tahle knížka byla pro mě náročná na čtení, jak svým rozsahem, tak obsahem, který je pro mě jako pro ženu a matku velmi silný.
Jsem ráda, že paní Tučková píše o ženách, o jejich obrovské morální síle, odolnosti, ale i o jejich křehkosti. Příběh Leny mě úplně zbořil, byla jsem zvědavá, jak se asi s nejhorší životní situací, jaká může nastat, srovná nebo aspoň jak bude dál žít...
Hrozně moc obdivuji ženy, které se dokázaly vzepřít a bojovat s komunistickým režimem 50 let. Nádherná kniha.
Kniha mě rozhodně nezklamala, znovu jsem byla vtažena do děje jeho syrovou opravdovostí, stejně jako v případě Žítkovských bohyní. A závěrem? Snad jen, že snaha o kultivaci božských ctností - víry, naděje a lásky se vyplatí v každé době a síla odpuštění je nezměrná.
Těžké čtení, oproti Žítkovským bohyním mi to opravdu trvalo. Různé dopisy a zápisy ze schůzí už jsem pak přeskakovala, byly pro mě nezajímavé a příliš dlouhé. Kniha za přečtení rozhodně stojí.
Když se mluví o komunismu a jeho obětech, na církevní osoby se jaksi zapomíná. O existenci katolických kněžek jsem nevěděla.
Autorka sama říká, že kniha je z části smyšlená a z části podle pravdy, nerozumím rozhořčeným komentářům lidí, kteří v ní našli nějakou nepřesnost.
Bílá Voda. Román o ženách, víře a zlu.
V pusté pohraniční vesnici pod zázračnou horou Mariahilf se nalézá kláster, kde byly v období komunismu internovány řádové sestry ze všech koutů republiky. Mezi nimi i novicky Tobie a Evarista z řádu Anežských panen. Čekaly je nucené práce, kriminál, ponižování.. a nátlak, aby se vzdaly Boha. Marně.
Z minulosti se přenášíme do současnosti k Leně a jejímu temnému tajemství. Spásu a odpuštění hledá u sester v Bílé Vodě. Jak se ke konci ukáže, cestu sem ji musel ukázat snad sám osud.
Vynikající kniha, přečteno za 3 dny. Evaristu jsem si moc oblíbila a nerada se s ní loučila. Přidávám do oblíbených a mám zas nad čím rozjímat.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Je to román. Sice pečlivě propracovaný do až zbytečných detailů, ale pořád je třeba myslet na to, že je to román.
Čtivé to bylo, záživné pouze místy. Kdyby to mělo tak o 250 stran méně, méně dokumentů, které k obsahu a ději nic nepřidaly, možná by to bylo pro mne (a jak tak čtu komentáře nejen pro mne), stravitelnější a uchopitelnější. Určitě neshazuji hlavní téma - internaci sester a celkové chování minulého režimu k církvi. Ani práci paní Tučkové.
Ale... Buď píšu román, nebo studii o dané problematice.
Takže jsem si splnila čtenářskou povinnost "přečíst novou Tučkovou", knihu vracím do knihovny, kde na ni čekají další desítky čtenářů a sáhnu zase po něčem jiném.