Black Hills
Dan Simmons
Ve svém nejnovějším románu nás Dan Simmons, autor úspěšných titulů Terror a Drood, zavádí mezi americké indiány. Ústřední postavou je Paha Sapa, příslušník kmene Lakotů. Roku 1876, když byl ještě malý chlapec, do něj po bitvě u Little Big Hornu vstoupil duch padlého generála Custera. Paha Sapa je tak „odsouzen“ k tomu, že musí chtě nechtě naslouchat jeho myšlenkám a vzpomínkám, jež jsou často velmi intimního rázu. Hlavní protagonista knihy se však vyznačuje ještě jednou zvláštností – dokáže nahlédnout do minulosti i budoucnosti některých lidí, jichž se dotkne. Příběh románu se odehrává mezi lety 1876 až 1936. Během této doby sledujeme Paha Sapovu životní pouť od dětství až po stáří, kdy pracuje na stavbě pomníku Mount Rushmore. Ten má mít podobu tváří čtyř význačných amerických prezidentů vytesaných do žulové skály. Paha Sapa však při budování tohoto monumentu spřádá tajné, ryze osobní plány… Jak už bývá u Dana Simmonse zvykem, také v této knize kombinuje fikci a historická fakta. Spolu s postavami románu se zúčastníme mnoha pozoruhodných událostí z amerických dějin, jako jsou Světová výstava v Chicagu, pořádaná roku 1893, či stavba slavného Brooklynského mostu. Dostaneme také možnost nahlédnout do fascinujícího života indiánů a poznat jejich zvyky i bohatou mytologii. Román Black Hills je napsán velmi poutavě a díky své neobyčejné pestrosti a skvěle prokresleným postavám představuje jedinečný čtenářský zážitek.... celý text
Literatura světová Horory Romány
Vydáno: 2010 , PlejádaOriginální název:
Black Hills, 2010
více info...
Přidat komentář
Občas mi některá kniha nesedne. Stylem, námětem, dějem, postavami… Simmonsovi se povedl husarský kousek. V Black Hills mi nesedlo vůbec nic. Styl, kde přímá řeč je nahrazena kurzívou, je nekomfortní. Skákání v čase je také zbytečně matoucí. Čím víc jsem se prokousával vzpomínkami hlavního „hrdiny“, tím víc ve mně sílilo přesvědčení, že tohle mě ale vůbec nezajímá. Popisy mimostavů, pornovzpomínky generála Custera, nijak nesouvisející odbočky… Děj? Cože??? Bylo mi úplně fuk, co se stane. Ono se vlastně ve finále nestalo vůbec nic. A Paha Sapa? Nevybudoval jsem si k němu žádný vztah. Jen jsem zoufale čekal, až dovykládá ty svoje zmatené životní osudy a táhne do věčných lovišť. Příště snad zase lépe…
Na prvý pohľad má táto kniha skvelý námet (až na toho ducha). Život Indiána v rýchlo meniacom sa svete, určitý pohľad na krivdy, ktoré im boli spôsobené. Ale nejak to nevyšlo. Veľká časť knihy sú v podstate Paha Sapove myšlienky, ktoré sa točia stále dookola. Dej je veľmi slabý, neustále skáče (raz je Paha Sapa chlapec, raz dospelý muž a raz pomaly starec) napätie žiadne, dialógy tam tiež takmer nie sú. Začítať som sa vôbec nevedela a knihu som v podstate dočítala preto, lebo dočítam všetky knihy. Niektoré časti síce boli fajn, ale bolo ich veľmi málo. Ale aby som nebola len negatívna, tak tie niektoré časti ma naozaj bavili – hlavne opisy prostredia, stavba pamätníka v Mount Rushmore (Paha Sapov šéf je ten, kto na tom skutočne pracoval), tu som sa aspoň dozvedela niečo nové. Ale mne to, bohužiaľ, nestačilo, čo je škoda, lebo námet mi naozaj prišiel atraktívny. Snáď budúce stretnutie s autorom bude lepšie .
Dan Simmons dokáže psát stejně dobře vysoce sofistikovanou science-fiction, epickou fantasy, děsivé horrory nebo třeba detektivky či historické romány. Black Hills není ani jedno z toho. V některých chvílích téměř intimní příběh má zřejmě nejblíže k historické fikci, říznuté dobrodružným románem. Zpověď Paha Sapy, indiána kmene Lakotů, plyne zvolna a beze spěchu. Simmons opravdu nikam nechvátá. Spoustu prostoru věnuje detailům, které v podstatě nejsou pro děj nikterak významné nebo zajímavé, mnohdy ani nedotvářejí atmosféru, přesto kdesi uvnitř cítíte, že pro celkový obraz, pro jeho pochopení, jsou důležité a není možné je vynechat. Black Hills nehýří ani emocemi, alespoň ne navenek a přesto je tento Simmonsův román o nich. Bublají pod povrchem a jen občas vyvřou ven v oslepujícím gejzíru, aby se hned vzápětí zase stáhly a ukryly pod vrstvy textu. Odpustil bych si snad jen erotické příspěvky generála Custera, které jsou, stejně jako i celá anabáze s jeho duchem, manipulativní nadstavbou, která má v závěru knihy zřejmě fungovat jako pokus o výsostně americkou sebereflexi. Přestože se nedočkáme nějakého dramatického finále, Black Hills je velice solidním zásekem na Simmonsově tomahawku.
Krásná kniha o novodobých dějinách Ameriky. Popisuje boj indiánů s populací přistěhovalců, který je však marný. Popisuje asimilaci indiánů a jejich zařazení do mašinérie civilizace. Různé děje, jako je budování Mount Rushmore, stavba Brooklinského mostu, světová výstava dokreslují tehdejší svět.
Dalším zajímavým objevem (alespoň pro mě) je spojení Bitvy u Little Big Hornu s moderní dobou v osobnosti Paha Sapy.
Další pěknou epizodou je poznání Paha Sapy, že běloši nedělají nic jiného než-li dělali indiání po svém příchodu do ameriky, t.j. využívali pro sebe přírodní prostředí tak, že vyhubili všechna velká zvířata na kontinentu, kde pak zůstali pouze bizoni. Válčili mezi sebou. Od přistěhovalců nemohli očekávat nic jiného. Setkání s židovskými přistěhovalci tak jen doplňuje souvislosti s tímto poznáním, že takové věci se dějí stále a kdoví, jestli jim někdy bude konec.
Samotný průběh života Paha Sapy, který přišel o svůj domov a kmen, přežil svoji ženu i syna a potloukal se po spojených státech, mi trochu připoměl knihu "Muž se srdcem kovboje", který se vlastně odehrával v Deadwoodu v Černých horách. S tím rozdílem, že Paha Sapa, nebýl takový samotář a jeho vztah k rodině a ke svému původu určoval jeho život.
Přistupovala jsem k "Black Hills" trochu s obavami, nakolik mě Simmons dokáže připoutat k osudům lakotského indiána - všeobecně mi doba, kdy domorodé americké kultuře zvonil umíráček, přijde neatraktivní. První polovinou románu, ve které Paha Sapa pracuje jako střelmistr na Mount Rushmore a ve vzpomínkách se vrací převážně do svého dětství, jsem prokráčela hladce. Zamrzela mě akorát stručnost v pasážích o Paha Sapově dospívání pod bělošským vlivem. Ovšem ve druhé půlce knihy začala má četba kulhat; přemítání nad hlavami amerických prezidentů se stávalo únavným a určité scény vyloženě zklamaly (nebudu je jmenovat, ať se vyhnu spoilerům), tam bych pro změnu Simmonsovu obšírnost a smysl pro detail krotila. Z pornografických vsuvek generála Custera jsem rozpačitá, jeho osobnost mohla být dle mého názoru využita lépe a nabízelo se mnoho (promarněného) prostoru ke konfliktům.
Závěr... to bych ublinkla, no comment. Když se k tomu připočte chvílemi neobratný překlad a nedbalé redakční práce, můžu "Black Hills" vytesat nanejvýš tři a půl hvězdy za nezvyklý, mírně rozporuplný zážitek.
no......tak pro mě to byl velmi silný příběh....nádhera , až mi bylo líto, že jsem knihu dočetla.... Paha Sapu jsem si hned zamilovala. Určitě přečtu i jiné knihy od autora.
Mám sice rád knihy Dana Simmonse a taky mě odjakživa (jako každého kluka) zajímali Indiáni, tohle mě ale až tak za srdce nechytilo. Ne, že by to bylo zase až tak špatné, ale je to hodně zdlouhavé, místy až nudné, řada věcí v podstatě zbytečných... Nechci tu spoilovat, takže jen to, co už je stejně v anotaci: jak se tam píše, do hlavního hrdiny jako malého chlapce vstoupí u Little Big Hornu duch generála Custera. Ten se ale celou knihu projevuje pouze tím, že ubohému Paha Sapovi vysílá do hlavy pornografické vzpomínky na svou ženu, to mi přijde docela málo. Jinak se v podstatě neprojevuje.
Co mě naopak zaujalo, je historie památníku Mount Rushmore, tady se člověk aspoň něco dozví o historii a vzniku tohohle monumentu. Až na toho Custerova ducha mi tenhle příběh občas docela připomínal Malého velkého muže, samozřejmě z té indiánské strany. A v tomhle srovnání Black Hills bohužel prohrávají.
„Dej mi jediný kousek dynamitu a já zbořím Notre Dame.“
Tak som vďaka pánovi Simmonsovi spoznal kúsok z histórie USA a života indiánov (a ich slnečný tanec). Európana táto kniha bude baviť oveľa menej než Američana, pretože je to predsa len ich história. Preto ma kniha moc nebavila. Príbeh sa posúva veľmi pomaly, autor preskakuje časové obdobia mladého a starého Paha Sapu. V jeho mladosti sa môže čitateľ dozvedieť niečo o živote indiánov a v starobe Billa Pomalého Koňa sa dozvieme niečo o dynamitoch, pretože pracuje ako sapér (nie je to presné označenie, ale mne sa páči). Kniha je prehustená dlhými informáciami o histórii, zbytočne naťahovaná a vôbec sa mi niektoré časti nechceli čítať – vypustil by som tak 200 strán. Dialógy v podstate neexistujú a sú riešené cez kurzívou poznačený text. A je ich málo.
Zo začiatku som mal ešte s knihou trpezlivosť, pretože mám Simmonsa rád (Terror, Hladové hry) a očakával som od knihy úplne niečo iné. Hlavným ťahákom bol v tomto prípade duch Custera, ktorý sa v Paha Sapovi usídlil a v priebehu knihy nebol vôbec využitý. Rovnako ako jeho vlastnosť nahliadnuť ľuďom do minulosti a budúcnosti. Je to akoby niekto napísal knihu o superhrdinovi, ktorý za celý čas nevyužil svoje schopnosti. A na konci budete dumať nad tým, či sú lepší indiáni, ktorí lovili všetko štvornohé a bojovali proti všetkému dvojnohému a takmer vyhladili nejednú živočíšnu rasu alebo biely tukožrúti bezohľadne ničiaci Skutočne slobodné ľudské bytosti a zaberajúci každý kúsoček zeme vrátane Čiernych hôr. Premrhaný potenciál a IMHO sklamanie.
„Le anpet'u waste!“
Příběh sám o sobě není úplně nejhorší... myslím, že ten příběh na konci s těmi židy už tam byl zbytečně navíc... někdy se mi zdálo, že se příběh zbytečně vleče... normálně bych dal tři hvězdy, ale vzhledem k tomu, že sem tam loni skoro všude byl dám čtyři... bylo to pro mě takové prodloužení dovolené....
Black Hills se od ostatní tvorby Dana Simmonse v lecčems liší. Přestože se román jemně otírá o fantastiku, nejde o horor ani o sci-fi a už vůbec ne o detektivku (tedy mnou oblíbené autorovy žánry), ale spíš o nostalgickou vzpomínku na divoký západ, říznutou exkurzí po dobových pamětihodnostech. Čtyři sta šedesát stran si život nekomplikuje zápletkou a soustředí pozornost především na vyrovnání se ústřední postavy s osudem vlastního národa. Takže ideální čtení pro zádumčivé podzimní večery.
Možná je to věkem, nebo horlivým očekáváním, ale Simmonsova sonda do indiánského nitra mě příliš neoslovila. A to se počítám mezi jeho velké fanoušky. I když je tu několik hodně silných momentů, pořád je to příběh na dlouhé lokte, kdy nevíte co s hyperaktivitou, a tak si jdete číst, abyste se nějak ukolébali. V tomhle ohledu vyprávění nezklamalo. Hodlám sice Černým vrchům dát ještě šanci, ale až za takových dvacet třicet let, kdy sám dostanu chuť rekapitulovat vlastní způsob žití. Do té doby adié.
Celkem se mi kniha líbila, ale jak tu už někdo zmiňovak, ten konec. Několik posledních stránek si mohl autor odpustit.
Krásné. Chytlo a nepustilo až do samého konce. Ráda se začtu do tlustější knihy a nechám se unášet proudem děje a také jeho postavami, které se dokážou pěkně vykreslit. Děkuji a těším se na další skvělý román Dana Simmonse.
Tato kniha ve mne vyvolala rozporuplné reakce. Počáteční neschopnost "dostat" se do vyprávění přetrvala bohužel až do finále, do kterého jsem došel víceméně z nutnosti, protože knihy zpravidla nenechávám nedočtené.
Při četbě jsem měl neodbytný pocit, že se autor snažil čtenářům předat sdělení rozličného charakteru, avšak nedokázal rozhodnout, které z těchto sdělení se stane ústředním tématem jeho románu. Kniha totiž začíná jako historický román, zaměřující se na kontroverzní období střetů mezi bělochy a původními obyvateli Ameriky, vyprávěný starým Paha Sapou, jež se slzou v oku vzpomíná na staré dobré časy, jak jako malý poskakoval kolem ohně. Přibližně v polovině začne vyprávění nabírat ekologický nádech, což povede přes známou problematiku člověk versus příroda a bude zakončeno úvahou o narušení a opětovném obnovení původního ekosystému. Tyto témata by nemusely být tak špatné (víceméně spolu souvisejí), avšak jsou podány nezáživným způsobem, což knihu podle mého názoru velmi sráží.
Kniha však má i své lepší stránky. Například velmi oceňuji způsob jakým autor předkládá střípky z americké historie a kultury původních obyvatel.
Kniha mě uchvátila, i když podobné spíše historické pojednání většinou moc nemusím. Velmi se mi líbil styl, kdy se knihou průběžně prolínají různé časové úseky. Ale jak již to u Simmonse bývá, pro mě to opět zazdil svým závěrem (myslím tím úplným závěrem knihy). Terror pro mě zůstává nepřekonán.
Zpočátku jsem měla trošku problém se "začíst".... Vcelku nezajímavé vyprávění nějakého indiána, přeskakování v čase a do toho všeho zmatené milostné žvatlání "ducha" generála Custera? Ale po pár stránkách začal příběh dostávat smysl a také začal nabírat na obrátkách. Pak už bylo jen stále těžší se od knihy odtrhnout. Dan Simmons mě svým příběhem o Paha Sapovi dokonce nadchnul pro novou oblast samostudia. Jediná moje výtka se týká relativně velkého množství chyb, překlepů a místy ne úplně zdařilého překladu (opravdu se musí "pathetic" překládat vždy a všude jako "patetický"? Proč??).
Autorovy další knížky
| 2007 |  Terror |
| 1996 | Hyperion |
| 2012 | Temné léto |
| 2010 | Hladové hry |
| 2010 | Kantos Hyperionu |
Dana Simmonse jsem objevil v době, kdy mu v češtině vyšla knížka Terror a propadl jsem mu, četl jsem více jak polovinu jeho knih a stal se jedním z mých top spisovatelů. Když se objevila na trhu knížka Black Hills, hned jsem si ji koupil a začal číst. A ouha, ono to nešlo. Knížku mám od roku 2010 doma a až někdy snad na desátý pokus se mi podařilo knížku v roce 2023 přečíst.
Vůbec mi to nesedlo. Musel jsem se vyloženě nutit do dočtení. Děj mě vůbec nezajímal, on tam vlastně ani pořádně žádný děj není. Sledujeme život indiána Paha Sapy od chvíle, kdy do něho u Little Big Hornu vstoupí duch padlého generála Custera, až do jeho smrti v roce 1959. Ale skáče se tam ze z jedné časové linie na druhou. Takže sledujeme, jak se jedenáctiletý Paha Sapa přiznává, že má dar vidění budoucnosti, pak hned sledujeme starého rakovinou trpícího Pahu Sapu v roce 1936, jak pracuje na stavbě soch v Mount Rushmore, pak sledujeme jeho námluvy kolem roku 1890 a pak zase sem tam. V časové linii v 70. letech 19. století se řeší, jak se zbavit ducha, tím že v časové linii vidíme, že ducha v sobě má, tak je hned jasné, že se to nepodaří. V časové linii ve 30. letech 20. století se snaží zničit Mount Rushmore, tím že vidíme, že dodnes stojí, je také jasné, že se to nepodaří.
Custerův duch se zmůže jen na nudné pornorozjímání, které neskutečně nudí. Do toho do Paha Sapy vstoupí ještě duch Šíleného koně a nuda a nuda. Paha Sapa je jak filmový Forrest Gump, který je u všeho od bitvy u Little Big Hornu přes Světovou výstavu v Chicagu po stavbu Brooklynského mostu. Dan Simmons na několika stránkách dokáže vtáhnout do děje, aby to hned další kapitolou zase celé unudil.
Vadilo mi, že autor jednou používá domorodé názvy, pak anglické a pak zase české. To stejné názvy indiánských kmenů, někde jsou v knize české názvy a pak šílené poangličtěné paskvily. Překladatel také dost divoce překládá běžné názvy z lakotského světa, takže Splašený kůň se zde jmenuje Šílený kůň a místo Šesti dědů se zde píše o Šesti praotcích. Někdy mi to rvalo uši.
Krom toho, že tu zcela chybí jakékoliv napětí, tak měl autor ještě šílený nápad psát přímou řeč kurzívou. A to někdy i na několika stranách v kuse.
Za mne jedna z nejhorších knih, co jsem v posledních letech četl a nejraději bych ji i dal do knihobudky, aby mi nezabírala místo v knihovně. Rozhodně se k ní už nikdy nevrátím