Blues černýho kafe
Henry Rollins
https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61293/mid_blues-cernyho-kafe-VyH-61293.jpg
4
81
81
Druhé vydání knihy rockera a leadera Rollins Bandu, známého z několika koncertů v Praze. Blues černýho kafe z roku 1992 je souborem drobných literárních útvarů, zápisů snů či krátkých povídek a básní. Mnohé texty, neučesaná blues v próze, jsou jednak veřejně praktikovanou terapií zbavování se démonů z dětství, jednak osobní zpovědí rockera chyceného v pasti hotelového života a koncertních šnůr, jenž dospěl k rozhodnutí nepustit si nikoho k tělu.... celý text
Literatura světová Povídky Biografie a memoáry
Vydáno: 2001 , MaťaOriginální název:
Black Coffee Blues, 1992
více info...
Přidat komentář
Moc pěkná syrová kniha od hardcorove legendy Henry Lollince. Plná fejetonu deníku s koncertních šňůr snů a dalších textu popisující současnou uvadajici kapitalistickou společnost. Vřele doporučuji všem komu nevadí trochu syrové četby.
Mám rád hudbu Rollinsa, najmä Rollins Band. To bolo aj príčinou kúpy všetkých jeho kníh. Dlhé roky ležali nepovšimnuté a zabudnuté. Objavil som ich prednedávnom a konečne som prvú aj prečítal. Nemôžem povedať, že by to bolo ľahké. Koncentrácia nenávisti, hnevu, depresie a smútku, ktorú som vstrebával pomerne dlho a s ťažkosťami. Doteraz som za najdepresívnejšie dielo považoval "A uzřela oslice anděla", no už to neplatí. Henry Nicka zvrhol z trónu ťažkým zásahom priamo do ksichtu.
Myslím, že zostanem pri jeho muzike a k ďalším knihám sa vrátim až o nejaký čas. Momentálne som v inom rozpoložení a čítam, aby som relaxoval a nie sa hrabal špinou.
Henry Rollins byl jeden z mých top autorů když mi bylo kolem 16ti let . Na stánku Maťi na knižním veletrhu se mi už museli smát, jak jsem za nimi každý rok běhala jestli vydají něco nového....
Ale o knize nebo spíše o zápiscích myšlenek, povídek, nápadů, klipů ze života. Je to drsné čtení s hromadou násilí, šíleně krutých situacích, depresí, ale občas i černého drsného humoru a nakonec takový deník z nekonečného koncertování. Člověku, který hltal severské filmy DOGMY 95, nezávislé filmy o chudobě a feťácích a poslouchal punk a hardcore to velmi sedlo. Četla jsem ji snad 30x a nosila ji neustále u sebe. Pro někoho v podobném rozpoložení rozhodně doporučuji. A když si tak čtu jeho citáty, tak si jí vlastně chci přečíst znovu.
Obrovská koncentrace hnusu a špíny. Nahromaděná frustrace a hněv. Musím říct, že s mou velkou představivostí jsem se s některými texty hodně pral. Občas jsem ji chtěl prostě vypnout. Nečetlo se mi to snadno a když jsem přečetl pár stran, tak jsem naznal, že jestli tohle přečtu v kuse, tak pak půjdu, sednu do auta a plnou rychlostí to napálím do autobusové zastávky plné lidí. Takže jsem si ty krátké slohové útvary plné bezútěšnosti dávkoval pomálu. Z knihy se stalo záchodové čtení, kdy jsem dal dvě strany denně a pak se věnoval jiným knihám. Na delší dobu jsem ji dokonce odložil. Ale když jsem se k ní vrátil, už jsem se v tom depresivním světě, který nám Henry Rollins vystavěl, cítil o něco lépe. A když došlo na Rollinsovi zápisky z koncertní šňůry, hltal jsem každé slovo.
Mám rád Black Flag.
K čemu?
On chce dneska ještě někdo číst o násilných věcech, od kterých máme už všichni zasranou celou prdel?
Vy toho ještě nemáte dost?
Děkuji, raději opravdovou knihu - o něčem, co milujeme všichni, ale úplně všichni - primární radost, která je vlastní nám všem a všichni ji prožíváme úplně stějně. Chceme jí prožívat maximum a každý moment, který v ní strávíme, si uvědomujeme jako to nejcennější, na čem nám v hloubi duše záleží, kdy každá temnůstka je jen iluzí v nekonečném oceánu Lásky - který nás spojuje všechny.
Listy, u kterých se budete uvnitř cítit příjemně (ať chcete, nebo ne!). Co je opravdovej Blues Vaší duše?
To poznáte tak, že namísto toho, že se do knížky poblijete a budete se cítit ještě sklesleji než předtím, pocítite osvobozující prázdnotu, klid a lásku, kterých se už nezbavíte. Máte to někdo jinak než ten druhej?
Nebýt toho, že jsem fanoušek Rollins Bandu, asi bych se ke knížce nikdy nedostal a to by byla škoda. Není to sice typ literatury, který bych vyloženě vyhledával, ale k rozzlobenému muži Henrymu by ani nic jiného nesedělo. Kniha je souborem krátkých a přesných úderů a výkřiků. Přesně takových, jaké od zuřivého hardcore/rockera očekáváte. Příběhy jsou plné zmaru, cynismu a deprese. Někdy docela beznadějné, někdy ale určité východisko přeci jenom nabídnou. Nakonec i poslední (bohužel) deska Rollins Bandu se jmenuje Nice. Část věnovaná Henryho "snáři" je opravdu strašidelná, jestli se mu po nocích zdají takové věci... brr. To se pak ani člověk nemůže divit, že tu agresi je třeba z hlavy a těla vypustit. Kdo někdy viděl vystoupení Henryho kapely musí potvrdit. P.S. Knihu jsem si koupil dvakrát a dvakrát mi ji ti komu jsem ji půjčil už nikdy nevrátili.
Hodně dekadentní čtení. Deprese a zmar, odvrácená tvář světa, před kterým utíkáme a nechceme o něm moc slyšet, abychom si to nechali na večer do Televizních novin. Z Rollinse je cítit naštvanost, zmar, ale i samolibost. To, jak odsoudil Amsterdam mu nezapomenu.
zmes hnevu, depresie, odcudzenia, humoru drsnejsieho nez smirglpapir, ale nakoniec aj urcitej formy samoliecenia...ktora mi hovori z duse
Henry Rollins určitě není spisovatelem v pravém slova smyslu. Jeho jazyk je přímočarý, strohý, ale jeho závěry a myšlenky jsou však smrtelně přesné. Bez příkras vám nasevíruje výpověď o tom, kým je nejen on, ale i kdokoliv z nás. Ve svých textech naplno přiznává hněv, závist, komplexy, slabost i zuřivý smutek. A přesto všechno vás při čtení dokáže přimět k pocitu, že v podstatě narážíte na své vlastní myšlenky a stavy, ovšem podané tak, jak to vy sami nejste schopni přes vlastní bariéru slov vyjádřit. Jakkoliv se vám může zdát jeho svět černý, nesklouzává k otravnému fňukání a patosu. Tam kde jiní obviňují všechny a všechno okolo, tam si Henry sám strká odjištěný revolver do pusy a je to právě jeho JÁ, které je příčinou oněch sužujících pocitů izolace a odcizení. Na místech která jsou bolestí a smutkem přeplněná tolik, že nemůžete téměř dýchat, odlehčuje obsah sarkasmem, nejhrubší ironií a brutálním černým humorem.
Blues černýho kafe zcela jistě nenabízí východiska, naděje, nemá sklony poučovat vás ani rozdávat rozumy. Ale paradoxně po téhle knize sáhnete při svých vlastních neutěšených stavech a stane se pro vás něčím co vám pomůže trochu postavit se na nohy a znovu na chvíli vzdorovat proudu. A dobrá rada na závěr? Nemilosrdně rozdupávejte všechny své klíčící falešné iluze už v zárodku..
Koncentrovaná deprese. Šokující, krutá a ... uklidňující. Strašně těžko se mi tahle kniha popisuje, ale zanechala hluboký dojem, pocit jakéhosi porozumění a politování nad prožitky. Je jako blues, blues kávy černější než noc a černější než duše mnohých z nás.
"Naučíte se vyhazovat věci, myšlenky, vzpomínky, přátele, naučíte se ztrácet. Čím lepší v tom jste, tím snadněji se životem protlučete."
"Mám problémy udržet se, abych se do sebe nezřítil."
Na Rollinsovi je zajímavý, že je to vyhraněnej samotář, což ocení především další z téhle sféry, lidi, co potřebují prostor sami pro sebe (šamani), možná taky proto, že takový pro ně byl život odmalička... nezapadli a neseděli si s ostatníma, většinou seděli stranou nebo cítili a říkali si "kdo jsou ti okolo a proč jim to jde vše jak po másle?" (Henry má tenhle podobný vnitřní monolog, já taky). A kdo to tak podobně nemá, nebo alespoň trochu nechápe, s tímhle si rozumět nebude. Tenhle odstřižený sebestředný přístup k sociálnímu životu pak dává nakonec, jako jediný, smysl, číst si, nebo poslouchat pak lidi jako Rollins nebo třeba Pessoa, kterým se aktuálně taky prokousávám, je pak jako balzám na duši, protože si člověk řekne, že není vlastně úplně sám, že jsou lidi, kteří jsou na tom stejně, kteří neodpovídají standarTům a dokážou to poslat dál... a dokážou "fungovat", aniž by se museli kompromitovat, předstírat a lhát. Život a jeho fungování není nikdy jednoduchý... další lidi vám pak do něj vstoupí a hrajou si na chytrolíny (sami taky narušení od hlavy k patě, třeba tím, že hrajou divadlo, ve vztahu, v práci, ale hrajou ho tak dlouho a tak dobře, že už ani neví, že divadlo hrajou, nebo si to neumí sami přiznat... a tak začnou být hluboko ve vlastních lžích, že už je nerozeznají od pravdy), ale tihle lidi přijdou a začnou předhazovat jak "je to přece úplně jednoduchý, jen uděláš to a to, běž tam a tam a je to". Terapie. Jak to říkal Bill Burr "Po chvíli si uvědomíte, že už jste řekli všechny špatný příběhy a vždycky budete mít problémy a z tohohle se stává doživotní platba za auto, kde musíte chodit a říkat tohle se stalo, moje dveře od garáže byly zavřený. Kdy už se konečně zvednete z gauče a půjdete žít život a přestanete mluvit s touhle osobou?" Je to absurdní, že řešení je v tom, udělat pár věcí, co vám řekne někdo, kdo stěží chápe vaši situaci... vlastně ji nikdo nikdy chápat nebude. Je to jako kdyby vám někdo řekl, "prostě si urvi hlavu a vyměň si ji za jinou". Člověku, který je samotář, to zkrátka přijde stejně absurdní, jako to jejich lhaní. Henry Rollins definitivně není žádnej lumen-filozof, ale dost to vynahrazuje svojí extrémností, v tom, jak moc pracuje, jak je aktivní - vztek, jeho energie nelže... v osobním životě se zabývá hodně věcma, poslouchá i hodně divnou underground hudbu, má přehled a rozhled, ale pořád jede a jede... je otevřený, nezávislý, jde sám za sebe... a musím přiznat že i mě nejednou dostala ta podobnost detailů z jeho života (v něčem je mi, myšlením, jednáním, samozřejmě přesným opakem, protože dva lidi zcela totožných názorů to k sobě nemůže nikdy logicky přitahovat), ale v hodně věcech přesně vím, o čem mluví. Vztahy třeba prostě nehrají do karet lidem, co mluví otevřeně. Ale to trochu předbíhám, protože já Rollinse tak nějak okrajově sleduju už roky a většina materiálu, co znám, vznikla až po téhle knize... ale občas si s ním rád něco pustím a poslouchám, co z něj vypadne, baví mě některé jeho talks, motivační nebo jen, pro "klid duše" a tak, neřekl bych, že v čemkoliv, čemu se věnoval a věnuje by byl nějak extra talentovaný, jen je prostě disciplinovaný/posedlý prací, jejíž "dokončení" ho vytrhává z deprese. 'Black Coffe Blues' (kafe, uuuh) jsou ale zápisky především z let 1989-1991, spojujícím prvkem je takové to prchavé noční, nebo brzké ranní, nebo ospalé, v místě a čase, nebo místě-čase, zastavené dumání a uvažování nad životem, realitou, vzpomínkami (nad kávou), v různých místech Světa, jako je Austrálie, Berlín, jak svět funguje, jak lidi fungují, co jsou zač, koho potkal, co dělal. Rollins opravdu neskutečně cestuje a je někdy i neskutečně nasranej... dokonce popisoval, jak někdy cítí komfort v místech, kde nikomu nerozumí a může jen splynout a nemusí se s nikým bavit. Stejně tak jako popisoval realitu po svých vystoupeních, kdy se chce tak nějak "dát dohromady" a lidi přijdou a ptají se ho na to, co zrovna udělal... zatímco on se nebaví ani s členy vlastní kapely. Tyhle texty psal chvíli po svém působení v Black Flag. Je tu i téma psaní písní jako reakce na situace z osobního života, problémy s ženskýma, jak si asi člověk u přímosti a intenzivní povahy Rollinse dokáže představit. Pochodování po místech, pocity prázdnoty na různých částech planety. "No dreams, please." Sny ho jen zatěžují. Hořkost. Znechucení. Očekávání. "I made her beauty my problem." Když jsem pak ryl zahradu, poslouchal a později (dnes) jsem pak nocí projížděl v černé mikině, s kapucí a v kraťasech, s propocenou čepicí 'Rick & Morty' s nápisem "PEACE AMONG WORDS" s oběma postavami se vztyčenými prostředníky (co stála 29kč), a brašnou a batohem, jel jsem jako tramp, co se potlouká nocí, blikající světlo, a díky poslechu tohohle jsem si zase připadal jako ten nasraný teenager dřív... zatímco všichni mladí, co se prochází nocí, zavazeli, kde mohli, skoro jako kdyby se radši chtěli nechat srazit, než aby museli uhnout... nikdo bez světel, nebo čehokoliv, v absolutní tmě... měl chuť zařvat... protože na mě cyklisti řvali vždycky, kde mám "Kurva nějaký značení." A jak mě nevidí a podobně. Ale já nejsem takovej kretén. Jděte do hajzlu, kreténi. Neurotičtí Češi. Hněv. Hněv. Je to skvělý zdroj energie, co se ale dá i nasměrovat. A pak samozřejmě ten závěr, "I Know You" je Rollinsův monolog, co si vás najde, každýho lonera, stoika a hlavně naštvanýho teenagera (kterým bych to doporučil nejvíc), který si myslí, že je nikdo nechápe. Takovým říkám, tohle si poslechněte, nebo přečtěte. To jsou slova, co se můžou vytesat. Zmínka Glenna Danziga a dalších jmen, vím, že Henry má i tetování Misfits, což je pro mě taky srdcová kapela, potěšilo, dnes jsem jel v kšiltovce Misfits, ale tu jsem si zapomněl. Zajímavá náhoda. Workout, pak na kole, pak dvě hodiny rytí a klidně bych jel dál, Rollins k tomu dnešku seděl. 8/10