Boh múch
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78864/bmid_boh-much-H5P-78864.jpg
4
2990
2990
Román Boh múch sa začína haváriou lietadla na neobývanom ostrove, ktorú prežije iba skupina anglických chlapcov. Pocit dobrodružstva zakrátko vystriedajú hodiny plné hrôzy a strašidelných predstáv. Čitateľ čoskoro stratí pocit, že číta príbeh o deťoch a ocitne sa vo svete dospelých, ktorých najnižšie ľudské pudy, túžba zabíjať a vládnuť brutálne prenikajú tenkým nánosom civilizácie. Román je alegóriou spoločnosti bez práva a zákonov, kde je život neistý a hrozivý; obraz spoločnosti vytvorenej človekom, ktorý stratil nevinnosť a zmenil sa na sebca a nositeľa zla.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Petit PressOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
Nevím proč, ale čekala jsem víc. Problém byl hlavně v tom, že se mi příběh z nevysvětlitelného důvodu špatně četl (krkolomné věty možná?).
Udivuje mě, že to jak se chlapci na ostrov dostali, že nikde nejsou žádné trosky (nebo mrtví cestující?) se tak nějak přešlo bez povšimnutí, jakoby nic..
Soucítila jsem s Čuňasem, ten kluk měl sakra potenciál, ale všichni na něj kašlali, protože byl prostě tlustý a nosil brýle (naštěstí měl aspoň ty a byl jim díky tomu "užitečný", ale i tak mi občas vrtalo hlavou, jestli je fakt tak snadné brýlemi rozdělat oheň, protože podle četnosti a rychlosti použití to bylo pomalu jako škrtnout sirkou..)
Golding v "báji", jak sám román popisuje odhaluje mnohé lidské vlastnosti, především ty zlé. Člověk má sklony ke zlu, lehce podlehne davu. S nasazenou maskou, která ho skrývá před společností následuje diktátora, budícího strach a stojí proti rozumu. Při čtení tohoto románu se člověk musí zamyslet: Co bych dělal já? Je to opravdu tak snadné přejít z civilizace k barbarství?
Oceňuji, že Golding nenabádá, jak by se měl člověk zachovat ani nemoralizuje, ale nutí člověka k zamyšlení. Během čtení, jsem si říkala, proč vybral děti a ne dospělé. I to mělo svůj důvod. V dětech vidíme nevinnost a jejich prohřešky promíjíme, protože jsou přece ještě děti. V tomto případě, ale chlapci přestávájí být dětmi a dospívají, jenže už nemají žádného "moudrého" dospělého, který by jim ukázal jak.
Mnohokrát jsem od lidí kdysi dávno na hodinách literatury slýchal, že jako jednu z mála knih, které jsou si ochotní k maturitě přečíst, byl Pán Much. Nejspíš, kvůli délce. Ale také jsem se od nich dovídal, že se jim to líbilo. No a tak jsem si to po více než dekádě let dal za úkol. Není to popravdě žádná sranda. Člověk čeká v podstatě robinsonku, ale s postupujícíma stranama to sklouzává k dost neutěšené dystopii. Je dost nervující zážitek sledovat partu dětí věkově mezi 6-16, kteří se snaží přežít v divočině, přičemž nemají s takovou záležitostí zhola žádné zkušenosti – navíc, když většina z nich v podstatě ani nemá pořádnou představu o závažnosti situace. Nedivím se, že svým vyzněním kniha v době svého vydání vzbudila tolik ohlasu (což jí vlastně v rámci žánru zůstalo až dodnes). V rámci porovnání pojetí daného tématu doporučuju přečíst „Prazákon – přežití v pekelném ráji
Niektoré knihy - príbehy - nám vstúpia do života a vezú sa s nami. Opakovane sa nám pripomínajú, poukazujú na udalosti a situácie. Toto je jedna z nich. Výborne odhaľuje ľudskú podstatu, princípy správania, motívy… všetko. Žiadna romantika. Človek, každý z nás má mnoho vrstiev, ktoré sa dokážu odhaliť za určitých okolností. Asi by sme sa mali začať báť.
Před cca 15ti lety mi můj kamarád řekl, že čte Pána much....a že je to těžké..........dnes díky Čtenářské výzvě jsem se k této knize dostala........a těžké mi to ze začátku nepřišlo......vždyť je to dobrodružná kniha, napínavá.........a hle....po dočtení mám pocit, že jsem nečetla pořádně, že mi unikly některé nuance........hodně o tom přemýšlím...nechám to usadit a třeba za půl roku si ji přečtu znovu a už pozorněji.............tohle mám na knihách ráda, když se mi prostě zaryjí pod kůži a já mám pocit, že ji musím číst znovu a znovu........
Parádní. Není nad to ji číst při přelétání nad Pacifikem.. doufám,že bude alespoň poblíž nějaký ostrov, kdyby něco.. nebo raději ne. Jsem přesvědčená,že by žití na ostrově mělo podobný průběh..dost drsné,ještě vzhledem k tomu,že hl. roli hrály děti. Výborná věc k přemýšlení..
Příběh je povedený a chvílemi z něj mrazí. Akorát konec mi přišel celkem useknutý. Že by autor už nechtěl zacházet až tak daleko?
Mrazivé čtení, které se, ač je kniha útlá, nečetlo lehce. Skupina chlapců se po zřícení letadla ocitne sama na pustém ostrově. Ze začátku je vše idylické , brzy se však rozhoří boj mezi chlapci zmítanými vášněmi z lovu a těmi, kteří se snaží prosadit co by bylo správné. A nemůže to skončit jinak, než tragédií, a ne jednou.
Od úvodu je jasné, že Goldingova robinsonáda bude především obžalobou lidského běsnění. "Hra" na dospěláky je hlavně soubojem o život...
Až díky doslovu jsem pochopil, že chlapci ztroskotali po výbuchu atomové pumy. Čas mohl autor charakterizovat líp. I motiv "Pána much" mohl být víc využitý.
Klasika, ze které se můžeme mnohé naučit. Až je příběh někdy až naturalistický, kniha se čte dobře.
Od počátku knihy lze cítit, že to nebude vše tak zalité sluncem, jak se zdá, a že přijde něco temného, špatného, pro normální a civilizované lidi nepřípustného. Pointa ční v názorné ukázce toho, jak vratké jsou základy naší společnosti, kterou se tolik oháníme a kterou se tolik povyšujeme nad zvířata. To vše je zabalené do dobrodružného obalu a detailního popisu ostrova, který byl sice barvitý, ale snesla bych ho v o dost menší míře. Skvěle znázorněné různé osobnosti a povahy, konec opravdu napínavý. Zajímavé čtení.
Vynikající, ale děsivá. Odraz lidského nitra přenesený do postav malých chlapců, kteří musí existovat v miniaturní a primitivní verzi světa. Nakonec nutí položit si otázku, ke které skupince těchto chlapců bychom se my samotní přidali? Budeme-li upřímní, pro mnohé z nás nebude odpověď příjemná....
Knížka má v sobě spoustu materiálu k zamyšlení, je o lidech a o tom, co v sobě potlačují, co v nás potlačuje společnost, odhaluje Obludu, která je v nás všech a na kterou bychom si měli dávat pozor. Ano jistě, je to ukázáno drastickou cestou, ale je krásně předveden přerod z civilizované společnosti ke společnosti divochů.
Tak proč jen dvě hvězdičky? Protože někdy myšlenka prostě nestačí. Protože znám knížky, které jsou ještě staršího data a ponořím se do nich a nechci je nikdy opustit, a tuhle bylo občas vážně těžké přelouskat a poslední stránky jsem už jen odpočítávala než bude konec. Protože autor pracuje se spousty jmen ale nerozvádí je a všechny se slévají do jednoho, takže si pamatuju jen tři postavy, ale padlo tam tak šestinásobně jmen. Protože mi přijde,že občas autor si řekne: "Hele tohle už nepotřebuju, budeme se tvářit, že už to dál není." a nepadne o tom slovo a já si říkám, kam se to asi ztratilo? SPOILER Protože bych chtěla vidět tak klidného člověka, kterému řeknete, že jste zabili dva lidi, jako byl onen důstojník. Bohužel.
Pán much je o mnohém v nás. Pro většinu z nás nebude knihou nejlépe napsanou ani knihou nejčtivější, jako v málokteré jiné je však právě zde patrná ona síla, která nás po celou existenci našeho druhu žene proti sobě. Přes všechny odvážlivce, kteří se pokoušejí hledat pravdu (Simon), přes všechny rozumné argumenty některých z nás (Čuňas), jsou to právě ti nejtvrdší, ti impulzivní, ti iracionální, kteří dokáží uchvátit většinu, uchvátit dav, jen tím, že vyvolají strach, nebo vytvoří iluzi bezpečí a naplní davu břich. Když se takové společenství octne na místě, kde neexistují pravidla a jeho členové si pomalují tváře, schovají se pod masky, anebo tma pomůže zahladit stopy jejich jednání, může bez obav tato skupina dětí ve své zrůdné představivosti předčit jakéhokoliv živého tvora na planetě Zemi. Naštěstí nejsme všichni stejní, to je druhé a snad ještě důležitější sdělení knihy. Vždyť co má Čuňas společného s Jackem, nebo Roger se Simonem? Kdyby děti naslouchali outsiderům Simonovi nebo Čuňasovi, kdyby Ralphovi, mohl být výsledek jejich pobytu na ostrově úplně jiný. Jsou lidé, kteří vidí správným směrem, jsou tací, kteří o svém jednání přemýšlí a hodnotí možnosti......, a to je cesta, která se lidstvu po celou jeho existenci otevírá, ale nikdy se na ní netvoří zástup lidí, protože chůze po ní je náročná a dlouhá. Kdo by přece na pustém ostrově udržoval oheň, když si může „hrát“ na lovce bez zábran! Jsme lovci, namísto toho, abychom živili oheň skutečného poznání, bohužel.
Snad bych i dala 5 hvězd, ale hlavní problém bude, že já moc nemusím podobný žánr. Robinsonovky mě prostě neberou. Přes to všechno to byla velmi čtivá kniha plná napětí, zvratů a velice zajímavých myšlenek. V každém je kousek zla, je na nás, jestli ho necháme promluvit. Goldingova myšlenka - nechat tlupu malých chlapců samotné na ostrově - je úžasná. Bavilo mě pozorovat tu společnost mladých lidí jako v teráriu, jako za vitrínou, pronásledovat je na každém kroku a čekat, co vyvedou tentokrát. Pravda, tehdy to možná bylo zajímavější, dnes je všude příběhů o ztroskotání až až. Přes to všechno jsem si čtení užila a jsem ráda, že jsem po delší době dala šanci zase nějaké té klasice. Nezklamala.
Doporučuji knihu číst za tmy, příběh dostane úplně jinou šťávu :-). Možná, že začnete věřit na strašidla i vy.
Velmi mrazivý pohled na lidské chování a lidské vlastnosti. Tah zasadit do příběhu děti byl od Goldinga velmi ostrý, ale jak je vidět, zafungoval brilantně. Když si ubližují dospělí, není to nic pěkného, ale už jsme si na to tak nějak v průběhu dějin zvykli. Jsou toho plné noviny a televizní obrazovky, navíc všechny zvířecí druhy se navzájem zabíjejí. To znamená, že pokud by byli do příběhu dosazeni dospělí, nebyl by cílený efekt tak výrazný. Když se ale zabíjejí mezi sebou děti, je to něco z čeho stávají chlupy po těle a přinutí to člověka zapřemýšlet o tom, proč my jako lidská rasa - nejinteligentnější tvor na této planetě, jsme způsobili tolik přítěží jiným zástupcům našeho druhu, než kterýkoliv jiný živočich (nepočítaje černé vdovy, ďasovce a podobné zvláštní případy).
Jelikož jsem knihu četl až v roce 2016, mé hodnocení se bude i od toho odvíjet. Téma je zkrátka výborné, ale pro mě již několikrát viděné (Stanfordský vězeňský experiment; Ztraceni; různá reality show; a spousty dalších příběhů), a tak mě chování dětí a projevování jednotlivých charakterů příliš nešokovalo. I tak jsem se na tuto knihu velice těšil. Ovšem zde vzniká jedno ohromné ALE!
Neuvěřitelně kostrbatě skládané věty. Neustále jsem se u nějakých spojení zasekával a říkal si „cože?“. Někdy mi zase připadalo, že autor mluví z cesty. Rozjímal jsem i nad myšlenkou, jestli autor nebyl opilý, když to psal. Několikrát jsem se přistihl, že při čtení myslím úplně na něco jiného, a když jsem se takto nachytal, ani jsem se nevracel v ději zpět, protože jsem věděl, že se stejně nic nestalo.
K příběhu:
Do první poloviny neuvěřitelná nuda, kdy jsem se musel pořád přemlouvat k dalšímu čtení. Když už se konečně začalo něco dít (hořící les), autor děj hned v počátku katastrofy utne a posune o několik týdnů dopředu, aby se i nadále nic nedělo. Navíc se v budoucnu k situaci vrátí asi jen ve třech větách. Místo neustálého dělání stojek, házení po sobě písku a leštění Čuňasových brýlí (díky kterým se zakládal oheň rychleji než sirkou), mohlo být vysvětleno, jak se děti bez zranění na ostrov dostaly (proč to mezi sebou ani jedinou zmínkou neřeší), kde je vrak letadla, piloti, rodiče. Kostru parašutisty snad ani řešit nebudu, protože to už byl pro mě velký extrém (zřejmě v tom hledám zbytečnou logiku). Poslední čtvrtina už získala na obrátkách a začalo se konečně něco dít, i když bych tam měl opět spousty připomínek, ale snažil jsem se to přelouskat co nejrychleji, abych měl tuto knihu co nejrychleji za sebou. Navíc, Ralf se na konci příběhu spletl. Nebyli dva, ale tři. Ale předpokládám, že autor ve všech těch zmatcích na uhořelého klučíka pozapomněl.
Závěrem:
Člověk, sám o sobě, je jedno z nejdivočejších zvířat na planetě (neustálé boje, dokazování síly, předhánění se, hon za úspěchem, sexualita). Stačilo by nám odebrat naučená pravidla, zrušit zákony a celý systém lidského společenství by se zhroutil jak domeček z karet. Buďme rádi, že tu máme demokracii!
Téma vážně není nové, jak se píše v anotaci, což knize neubírá. Přečetla jsem to za pár dní, pěkně čtivé.
Docela krutý popis psychického vlivu mladých na sebe samotné a jejich okolí. Nikdy víc nebyl důležitý oheň a maso. Určitě doporučuji přečíst.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Z thrillerů jsem zvyklý na krev a násilí ovšem tady mě to nějak více zasáhlo a jedna scéna celkem dost znechutila, myslím, že je dobré se připravit na trochu znepokojivější části.