Boh múch
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78864/bmid_boh-much-H5P-78864.jpg
4
2937
2937
Román Boh múch sa začína haváriou lietadla na neobývanom ostrove, ktorú prežije iba skupina anglických chlapcov. Pocit dobrodružstva zakrátko vystriedajú hodiny plné hrôzy a strašidelných predstáv. Čitateľ čoskoro stratí pocit, že číta príbeh o deťoch a ocitne sa vo svete dospelých, ktorých najnižšie ľudské pudy, túžba zabíjať a vládnuť brutálne prenikajú tenkým nánosom civilizácie. Román je alegóriou spoločnosti bez práva a zákonov, kde je život neistý a hrozivý; obraz spoločnosti vytvorenej človekom, ktorý stratil nevinnosť a zmenil sa na sebca a nositeľa zla.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Petit PressOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
Skvěle vygradované a rozmyšlené dílo s celkovým silným filozofickým kontextem. Povinná literatura, která je čitelná i pro mládež.
Když jsem knihu začala číst, říkala jsem si jen: "Tohle je snad příběh pro děti a mládež - chlapci ztroskotali na ostrově, sami, a celá kniha se bude zaobírat tím, jak se jim ostrov stal domovem, jak lovili a stavěli chýše, možná si ochočí i kozu a papouška." (nic proti Robinsonovi)
No nebylo to tak. Zatímco logika říká "spojme se, v jednotě je síla", tak realita nás může dostat zcela jinam, dostaneme-li se do podmínek, kdy chladný rozum přestane hrát svou vůdčí roli a do popředí se prodere strach, stres, nejistota, zima a hlad. A odpadnou-li pak na krátkou chvilku tyto faktory - např. v tanečním rytmu - následky mohou být katastrofální.
Zajímavé také bylo to, že ač všichni chlapci toužili být také pomalovanými lovci zažívajícími dobrodružství, viděli přesto svým způsobem v civilizaci jakousi nadřazenost - myslím tím pasáž, kdy se měl Ralph setkat s Jackem, chtěl se ostříhat a umýt, jakoby pak jen svou vizáží mohl zvítězit nad divošským protivníkem.
Kniha nám ukázala, jak snadné je v člověku potlačit civilizovanost a probudit "divošství", které mají - dovolím si říci - ve svém původu snad všechny civilizace. Možná tak nějak to bylo na počátku - kmeny, které se dělily, slučovaly a válčily, na pozadí pak vznikaly první kulty.
Goldingův Pán much je dílo, o kterém se nesnadno píše. Dlouho jsem si srovnávala myšlenky, které byly v díle obsaženy a celkově… příběh se mi musel v hlavě trochu uležet. Po přečtení ještě teď přemýšlím nad tím, jak bych se sama v dané situaci zachovala a s kým bych já sama sympatizovala.
Musím ale také říci, že si vlastně neumím dobře představit své - dejme tomu desetileté - já na pustém ostrově. Neumím si asi představit, jak bych sama jednala… věřím, že bych jednala s nejlepším vědomím a svědomím, ale kdo ví, co v nás (myslím hluboko uvnitř nás) opravdu je. Zároveň si také uvědomuji to, že na chlapce dopadalo mnoho faktorů, se kterými se museli vyrovnat – stres, věk, samota, vztahy, hierarchie, počasí a mohla bych pokračovat… tohle jsou faktory, které mohou člověka ovlivnit, avšak nějaké známky lidství by v nás přeci měly být…
Zajímavé na knize bylo to, že mi postavy dětí (zejména hlavní postavy) nepřipadaly jako děti. Jejich vystupování mi připadalo zvláštní a… zkrátka „nedětské“. Nevadilo mi to, ale zdálo se mi to zvláštní.
To, co mě překvapilo je, že zatím nikdo v předešlých komentářích nezmínil anonymitu, která je v díle obsažena. Všimli jste si toho, jak velkou roli hraje anonymita u Jackova kmene? Všimli jste si toho, že právě to bojové líčení dětem umožňovalo se oprostit od svého slušného já? Právě ta anonymita jim k tomu velkou měrou (alespoň z mého úhlu pohledu) dopomáhala. Líčení, divoké tance, pokřiky a s tím související vraždy – to vše je strhávalo a přestalo dělat lidmi. Stále mám v hlavě ty malé kluky, jak běží džunglí a křičí: „Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem.“, nebo „Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem!“ a zdá se mi to šílené.
Do paměti se mi také zaryla Čuňasovu dojemná pasáž o spravedlnosti: „Já k němu půjdu s touhle lasturou v ruce. Já mu jí ukážu. Řeknu mu, koukej, ty seš silnější než já a nemáš astma. Ty vidíš, řeknu mu, a na vobě voči. Ale já se tě neprosim, abys mi mý brejle vrátil, nechci vod tebe žádnou laskavost. Nežádám tě, řeknu mu, aby ses zachoval jako správnej kluk proto, že seš silnej, ale proto, že spravedlnost musí bejt. Dej mi mý brejle, řeknu mu - musíš mi je dát!“
Celý příběh si nese celou řadu otázek a zdá se mi, že je jedna znepokojivější než druhá. Už padla myšlenka, jak to s chlapci mohlo pokračovat po návratu do civilizace… věřím, že by to bylo zajímavé pokračování. Ale ruku na srdce… na tom ostrově panoval boj o život, můžeme říct, že tam panovala válka. Myslíte, že tak malé děti po svých zážitcích mohli dál vést plnohodnotný život? Jak se vyrovnat s výčitkami svědomí? Jak se vyrovnat s tím, že je v lidech tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že my jsme konali tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že jsme se nechali svést ke špatnostem? Jak se srovnat se ztrátou dětství kvůli podobným hrůzám? Jak se vyrovnat s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami?
Závěrem chci dodat, že ať byl Čuňas jakýkoli… dal Ralphovi, co mohl, aby mu pomohl udržet si moc. Byl pro příběh důležitý. Ale nemluvila bych jen o Čuňasovi, ačkoli bez něj by Ralph nebyl takový, jaký byl… Já si mimo podivného, inteligentního Čuňase a Ralpha oblíbila také chudáka Simona. Nejen pro jeho hrůznou a zbytečnou smrt, ale právě pro jeho prozření a empatická slova, která věnoval Ralphovi: „Vrátíš se tam, odkud jsi přišel.“ Říkám to proto, že empatie bylo na ostrově mizerně málo.
SPOILER
Své hodnocení zakončuji trpkou citací z knihy:
„Ralph na něho němě zíral. Na prchavý okamžik mu vytanulo před očima to podivné kouzlo, které kdysi ztápělo břehy ostrova. Ale teď ostrov shořel jak suché chrastí - a Simon je mrtev a Jack… Z očí mu vyhrkly slzy a celý se roztřásl vzlykotem. Poprvé na ostrově se poddal tomu nesmírnému, drtivému zármutku, který mu lomcoval tělem jako křeč. Jeho nářek stoupal k černému příkrovu kouře před hořícími troskami ostrova; a nakaženi jeho pohnutím, začali se i ostatní chlapci chvět a vzlykat. A uprostřed nich Ralph s usmoleným tělem, rozcuchanými vlasy a mokrým nosem oplakával konec nevinnosti, temnotu v srdci člověka a propastný pád věrného, moudrého přítele, kterému se říkalo Čuňas. Důstojník, obklopený vším tím hlukem, byl sám dojat a trochu v rozpacích. Otočil se k chlapcům zády, aby jim poskytl čas k zotavení; a zatímco čekal, jeho oči s úlevou spočívaly na tom půvabném křižníku v dálce.“
Dlouho jsem se do toho nemohla začíst a nakonec mě to pohltilo. Nemohla jsem se odtrhnout až do konce, s husí kůží na zádech.
V naší věčné hře na intelektuály jen málokdy přicházíme k prozření. Víme, jak by To správně mělo být, možná i děláme všechno co je v našich silách, aby To správné bylo. Ale věční „lovci“ na skalách, nad našimi hlavami jsou ve střehu. Uvolňují stále větší a větší kameny, aby nám je, až budou mít pocit ohrožení, mohli svrhnout na naše nechápavé hlavy.
Vědí, že na rozdíl od nás, přežijí.
Velká kniha nejen o temnotě lidské duše, často zabalené pouze do tenoučké civilizační slupky...
Dielo vzniklo krátko po vojne v roku 1954 a keďže sa autor priamo zúčastnil na bojoch, práve tento úplný pád spoločnosti až na dno bol určite podnetom k napísaniu tejto knihy. Ako sa správajú ľudské tvory v kritickej situácii keď im ide o prežitie, ako dokážu manipulovať vodcovia s davom a strhnúť masu k najbrutálnejších kúskov, ako pravda a čistý rozum prestávajú byť dôležité, ako sa dav správa k outsiderom . Celá táto krajná situácia, hoci sa dej odohráva na ostrove, je o to hrozivejšia, keď si predstavíme, že ju autor sám prežil na vlastnej koži počas vojny a tento fiktívny príbeh sa teda kľudne mohol odohrávať aj za rohom nášho domu...desivé.
Myslím, že Golding má v Pánu much pravdu. Možná jsem skeptik, ale podle mého názoru by se takto vyvíjela každá společnost (nejenom dětí či chlapců), která by se ocitla tak blízko divočině a boji o přežití. Navíc se nakonec stejně jako vždy jedná o souboj dvou vůdců a několika jejich druhů, neboť zbylá většina se zpravidla podle momentální nálady či situace slepě vydává za jedním z nich. Velmi čtivá, zajímavá a celkově smutná kniha.
Takovouhle knihu jsem vůbec nevyhledávala, prostě jsem šla do knihovny, padla mi do oka, a tak jsem ji popadla a najednou se z ní stala má nejoblíbenější kniha. Tomuhle se říká kvalitní dílo na úrovni! Nikdy by mně nenapadlo, že ve 14 bude tohle můj šálek kávy.
Pěkná knížka k zamyšlení. Zajímavá ukázka toho, co by se asi stalo s naší společností po nějaké apokalypse. :(
Kniha mi byla doporučena kamarádem. Je děsivé čeho jsou lidé schopni bez ohledu na to zda jde o dospělé nebo o děti.
Nečekal jsem od této knihy mnoho, předpokládal jsem, že půjde o příběh na bázi Robinsona, který má za cíl ukázat všem čtenářům, jak si poradit v těch nejvypjatějších situací. O to víc jsem byl překvapen, když jsem knihu otevřel. Kniha se nesnaží nijak poukazovat na zápletku typickou danému prostředí, jedná se spíš o nějakou metaforu která slouží k vyjádření hlavního tématu morálního rozkladu společnosti, což se Goldingovi podařilo bravurně předpovědět. Čím více jsem se blížil ke konci, tím mi děj začínal lehce připomínat Farmu zvířat od Orwella, co se týče uspořádání jedinců ve společnosti. Navíc ke všemu výborně a čtivě napsané :)
Excelentní knížka :) i přestože jsem z filmu věděl co mě čeká, i tak mě to dostalo na kolena :) ono stále se stupňující napětí ..
Nevinný dobrodružný príbeh sa mení na príbeh plný strachu a hrôzy. Ku koncu naozaj sila. Vždy bude nejaký Ralph a Jack, dobro a zlo. Každý človek je iný a každý prežíva a správa sa vo vyhranených situáciách inak. Celkom zaujímavé a poučné čítanie, ale čakala som ďaleko, ďaleko viac ..
Asi nejděsivější kniha, co jsem kdy četla, protože zlo a hrůzu tady nenahání příšera, či obluda, ale člověk.
Jen se zamyslet už trochu nahání hrůzu. To by mě zajímalo jak by se na ostrově měla naše šestiletá Anča. Super kniha.
Golding nám nenabízí pouhý příběh. Nabízí princip. Perfektním způsobem zachycuje jak vznik animatismu, tak mechanismus obětního beránka i rychlost rozkladu sociálních struktur, hodnot a norem ve změněném prostředí. Prostřednictvím malého Simona se poté dotkne i filosofické otázky samotného zla. Prostě jedním slovem: BÁJEČNÉ!
Hodně zajímavý příběh. Njedřív jsem si říkal, co je na té knize tak děsivého, jak píše mnoho čtenářů, ale ke konci mě z knhy mrazilo. Musím ocenit plynulý vývoj situace, kdy si člověk ani pořádně neuvědomí, co se stalo a jak se děti dostaly do takové situace, do jaké se dostaly. Jak zde již někdo psal, také by mě zajímalo pokračování příběhu po navrácení do domoviny, jak se děti vyrovnaly s tím, co se na ostrově dělo a čeho se samy byly schopné dopustit.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Ze začátku si člověk říká, co je to za Robinsona. Postupně to ale přechází v dost psychologicky jedinečný zážitek a posledních padesát stránek je fakt skvělých. Ovšem prokousat se tím Robinsonem...