Boh múch
William Golding
Román Boh múch sa začína haváriou lietadla na neobývanom ostrove, ktorú prežije iba skupina anglických chlapcov. Pocit dobrodružstva zakrátko vystriedajú hodiny plné hrôzy a strašidelných predstáv. Čitateľ čoskoro stratí pocit, že číta príbeh o deťoch a ocitne sa vo svete dospelých, ktorých najnižšie ľudské pudy, túžba zabíjať a vládnuť brutálne prenikajú tenkým nánosom civilizácie. Román je alegóriou spoločnosti bez práva a zákonov, kde je život neistý a hrozivý; obraz spoločnosti vytvorenej človekom, ktorý stratil nevinnosť a zmenil sa na sebca a nositeľa zla.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Petit PressOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
Tak tohle se mnou tedy dooost zamávalo...jak by asi vypadalo pokračování příběhu, kde by se ti lidé vypořádávali se svým svědomím...?
Příběh, který se vrací ke kořenům společnosti - na pustém ostrově skupina lidí, kteří musejí nějak přežít...;-) Byť se jedná o příběh malých chlapců, dá se obecně vztáhnout na celou společnost....Čtenář si mnoho uvědomí, především pojem neomezené moci vůdce, který zvítězí nad rozumem...:-) Vřele všem, kdo rádi přemýšlejí, doporučuji...:-)
Ono s tm zlem to neni tak jednoduché. Každý má dobrý důvod proč dělá co dělá. A dobrý člověk může dělat špatné věci. Zlo je skutek ne rozhodnuti. Ve finále jsme společenská zviřata a v každé smečce je někdo výš a někdo niž.
Taková milá foglarovka o partě kluků, co spolu prožívájí na opuštěném ostrově různá milá dobrodružství. Až se ta milá dobrodružství jednoho krásného dne zvrhnou a čtenář si uvědomí, že tohle nebudou další Rychlé šípy:D Dokonalost, nikdy nezapomenu...:)
Na knihu jsem se hodně těšila a hodně jsem od ní čekala, asi proto jsem nakonec byla trochu zklamaná. Nejde o klasickou robinzonádu, není to návod, jak přežít na pustém ostrově. Pobyt chlapců na opuštěném ostrově je důležitý pouze kvůli jejich izolaci od společnosti. Popisy ostrova jsou minimální, není kladen prakticky žádný důraz na činnosti nutné k přežití - na opatřování jídla (lov zde není především kvůli opatření masa), na výrobu nástrojů, na ochranu chlapců před zimou. Ani běh času není nijak tematizován. Text je schematický, chlapci jsou jen typizovanými figurkami.Postupně se ovšem dostáváme do jejich nitra, kde se (hle!) odehrává to nejdůležitější, co je zřejmě všem lidem společné. Tedy - s čím jsme se narodili a co nás naučila společnost? Je člověk v jádru dobrý, nebo zlý? Kniha myslím nedává jednoznačnou odpověď, ale určitě nutí k zamyšlení.
Zlo je v každém z nás! Pak jen záleží na situaci a charakteru, jak se s tím vypořádáme.
Pan Golding dokázal úžasnou věc - napsal příběh, kde zlo vře v dětech! Kdyby na pustém ostrově ztroskotala banda dospělých chlapů, kteří by se pak rvali o moc, potravu - o holý život, nebylo by to nikdy tak působivé. Nebylo by to nikdy tak zřejmé, nikdy by to nemělo takový dopad. Podstatu věci pochopíme, až když je věc sama pojata z jiné perspektivy.
Je to naprosto úžasné, dech beroucí dílo při kterém člověku tuhne krev žilách - kdy máte mrazení.
"... možná, že to zvíře přece existuje... chtěl jsem říct, že... Snad jsme to jen my sami."
Spousta podnětů k zamyšlení. Nějak nepochybuji o tom, že dnes by se ani nikdo pořádně nedivil, kdyby se podobný příběh odehrál ve skutečnosti (a s největší pravděpodobností by společnost obvinila počítačové hry). Jenže u chlapců pravidla "civilizované" a "demokratické" společnosti ještě nebyla zcela zakořeněná (a při dostatečně dlouhém nedostatku masa by ani u většiny dospělých hodnotový žebříček nevydržel), proto stačilo maličko. Na začátku byl zvolen vůdce hlasováním, na konci byl vůdcem prostě ten nejsilnější (a nebýt podivně useknutého konce, Jack by byl možná sesazen Rogerem). Ten, který obstaral maso a stesk po domově zahnal nekonečnou hrou v pevnosti.
Hodně by mě zajímalo, co si autor osobně myslel o Čuňasovi. Už jen to, že nikde není zmíněno jeho skutečné jméno je trochu mrazivé, ale ačkoliv má Čuňas často pravdu a snaží se Ralphovi předložit ta nejlepší řešení, zároveň je to v zásadě tlustý, neohrabaný a rozmazlený lenoch, na kterém jsou nejvíce užitečné jeho brýle. Zrovna tak Ralph přijde na začátku ke svému postavení prakticky jako slepý k houslím a ani on sám často nemá úplně jasno, kterou cestou se vydat (kromě neustálého opakování o nutnosti udržovat oheň).
Trochu mi přijde, že se autor možná lekl toho, kam nechal příběh zajít (resp. poté, co by shořel celý ostrov, už nevěděl, jak dál). Nebo mu přišlo dostatečně šokující, co napsal, a nepotřeboval to dál rozvíjet nebo vylepšovat. Dnešní čtenář by možná nějaké to "vylepšení" i snesl, přestože se nepochybně jedná o výbornou knihu.
Chtěla jsem si doplnit vzdělání, tak jsem sáhla po Pánovi much. Upřímně tahle kniha je tak legendární, že jsem bohužel asi čekala zázrak. Nekonal se. První půlka není příliš záživná čekala jsem větší pohled do hlavy postav. Vzpomněla jsem si na Kinga, jak by asi s tímto námětem naložil on? Určitě lépe. Druhá půlka knihy o zvířatech v nás byla super. A proč jsem zmínila Kinga? Protože Pána much ve svých knihách několikrát zmínil a evidentně ho obdivuje. Nedivím se tomu, nicméně při vzpomínce na Ničemné muže ve žlutých pláštích, nebo Holčičku, která měla ráda Toma Gordona musím říct, že King Goldinga rozhodně překonal.
Pána much jsem si dlouho chtěla přečíst, aniž bych věděla, o čem je. Se stejnou znalostí jsem se pustila do čtení. Pán much mě šokoval a vyděsil. Nedokázala jsem se ve čtení zastavit. Poutavý příběh, který vyvolává intenzivní pocity. Takový je vždy super!
Ale... jednou mi to stačilo.
Pořád váhám, jak mám knihu hodnotit. První část knihy mi nepřišla příliš záživná, v polovině se to zlomilo v ukázku přerodu civilizovaných kluků v bandu divochů, kteří lační po krvi a zvysoka kašlou na nějaké zásady. Jen mi to chování nějak nesedí k tak mladým dětem, možná, kdyby těm nejstarším bylo dejme tomu 15 nebo 16 let, působilo by to na mě věrohodněji. Přeci jen jsem měla problém představit si přibližně dvanáctiletého klučinu s oštěpem v ruce, jak pronásleduje další dítě.
Poté mi ještě úplně nesedl konec, deus ex machina, když nevíme, jak to ukončit, postavíme na pláž námořního kapitána. Po výborně popsané šílené honbě skrz hořící ostrov mi to přišlo jako ledová sprcha a mírné zklamání.
Když odhlédnu od těchto věcí, je Pán much dobrý a v konečném důsledku děsivý příběh. Nutí člověka k zamyšlení, zda v sobě také neukrývá to zvíře, které by se při absenci civilizace nakonec dostalo na povrch a pomalu zničilo vše lidské v nás.
Na jednu stranu pěkná ukázka "vývinu civilizace", bylo hezky vidět ten přechod z civilizovaných chlapců na tlupu divochů. Na druhou stranu mi první polovina knížky přišla nudná a druhá poněkud přitažená za vlasy, neboli spíše vyhnaná do extrému. Ty extrémy mě tak vykolejily (pořád jsem si ke konci říkala, že to je už trochu moc), že jsem knížku dočítala spíše jako text, který si autor vymyslel, než jako příběh, což se mi u knížky stalo poprvé. Ale i tak jsem ráda, že jsem ji přečetla, byl to pěkný námět k přemýšlení.
Strhující příběh o tom, jak blízko číhá ve společnosti a v každém člověku zlo. Přečetl jsem jedním dechem.
Mrazivý příběh. Čtenář si musí uvědomit, že jej autor zamýšlel jako alegorii, jinak by na něj padala deprese. Doporučuji k přečtení, ale rozhodně to není čtení na dovolenou.
Jakmile někdo někde ztroskotá na pustém ostrově, je to knížka pro mě. Když se k tomu přidá ještě skvěle propracovaná psychologie postav, je to vážně skvělá četba. Místy to bylo drsné, vždyť to byly jen děti, ale realita prostě není vždy příjemná.
Pomalu ale jistě se začínám zamilovávat do alegorie. Pán much je toho názornou ukázkou. Nelze si nevšimnout, jak skupinka uličníků snažící se přežít na ostrově, jakožto demokratickým způsobem, zdivočí. Mladší nedorostenci tupě naslouchají a přidávávají se na špatnou stranu k "divošskému náčelníkovi" ze strachu, z hlouposti, z nevědomosti a také jen pro to, aby šli slepě s davem. Místo toho, aby se společnými silami snažili zachránit si svůj holý život. Nakonec to přeci jen vyústí ve šťastný konec, jsou zachráněni...bohužel, ne všichni. Paradoxně to nepřežili ti, co se po celou dobu snažili myslet logicky a chtěli pro všechny jen to nejlepší.
Ostatně, tak to většinou dopadá vždycky.
Vemte skupinku slušných lidiček a vypusťte je do džungle bez jakékoliv známky civilizace a budete se divit co v sobě dokáží lidé probudit. Výborná studie chování skupiny lidí v těžké situaci která je o to zajímavější, že tu jde o malé kluky. Hned se nám vyprofiluje vůdce, jeho poskoci, rebelové, první známky primitivního náboženství, boj o moc s pěknou dávkou krvelačnosti. Skuteční lidé bez pozlátka, takový jsme všichni. Divoši držení na uzdě "civilizací".
Aj napriek veľkej snahe a úsiliu, som nedokázala prísť tejto knihe na chuť. Sama som prekvapená, vzhľadom k jej vysokému hodnoteniu a skvelým názorom, že nech sa akokoľvek snažím, ja jej pozitíva nenachádzam.
Prvé stránky, hovoriace o stroskotaní detí, a ktoré popisujú ostrov som brala ako dobrý štart k sľubne sa rozvíjajúcemu deju, ktorý akosi ani do polovice knihy neprišiel. Moje nadšenie začalo veľmi opadávať a musím priznať, aj keď sa mi to ťažko píše, že som sa nudila.
Je síce pravda, že keď sa čitateľ hlbšie zamyslí a predstaví si tú nemilú skutočnosť, čo sa stalo z "Goldingových detí", tak je to predstava viac než desivá, ale predsa.......ja som to nemohla pobrať, už len vzhľadom k tomu, že šesť až dvanásť ročné deti sú ešte príliš naivné, príliš detské a príliš málo schopné niečoho tak hnusného, ako je to práve v Pánovi Much. Veľa krát ma napadlo, že Golding vložil do úst deťom slová dospelých a taktiež ich činy sa vôbec nepodobajú činom detským, práve naopak.
Jednoducho sa mi to nepáčilo a nič na tom nezmení ani fakt, že Golding chcel poukázať práve prostredníctvom tak nevinných duší na tyraniu, fanatizmus a zlo skryté v nás ľuďoch, čím jeho snaha predpovedať nepríliš peknú budúcnosť, vytvorila vo mne blok, pretože ja stále verím v lepších ľudí a ešte krajší svet.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
2003 | Pán much |
2010 | Věž |
1996 | Dědicové |
2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
1997 | Dvojí jazyk |
Tento príbeh si vynucuje veľa úvah o človeku, o ľudstve, jeho história... človek si v sebe zhromažďuje poznatky, ktoré sa pekne skrývajú v príbehu o chlapcoch. Musím vyzdvihnúť úmysel autora zobraziť život chlapcov a nie je to úmysel sexistický. Kto dobre pozná dejiny, vie, čo tým chcem povedať. Vyzdvihujem realitu knihy, pravdivosť, pojem "hra", ktorú často čitateľ prečíta, čo je ďalší zámer. Áno, život je hra. Nie tá hra trojročných. Do oblakov povznášam scénky s diviačou hlavou... výborné, výborné, preklad Boh múch namiesto Pán je tiež dobrý, Pán je zrejme synonymum boha, verme, že keby nebol záver, aký bol a malo by to pokračovanie, onedlho ako by chlapci vyrástli, vyspeli duševne, proti náčelníkovi by sa vytvorili bytosti s budúcou svätožiarou a zápisníkom bohatým na kázanie, nachádzali by v hlavách božstvo, čo bude krotiť divošské zverstvo v človeku, pochovávať mŕtvych, uctievať si ich obradmi. Lebo svedomie by raz vystúpilo na povrch, lebo svedomie, dovolím si povedať, je jediné, čo nás delí od zvyšku živočíšnej ríše. Od svedomia vznikajú ďalšie emočné prejavy, súcit, ľútosť, ktorú omylne pripisujú fatalisti a optimisti zvieratám, keď vidia, ako sem-tam pomôžu si vzájomne a podobá sa to súcitu, pričom to tak nie je. A tá ohavnosť v nás je skutočne desivá. Autor bez škrupúľ ukazuje jednu prirodzenú vlastnosť v nás, ktorá je zdĺhavým procesom potlačovaná po vzniku civilizácie, trvá stále a transformuje sa do rôznych podôb, naša ohavnosť prechádza evolúciou a aj v civilizácii sa prejavuje, človek až žasne, v akých rafinovane premyslených hrách.