Brieždenie v Dženíne
Susan Abulhawa
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/167696/briezdenie-v-dzenine-167696.jpg
4
190
190
Jednouchá palestínska rodina Abulhidžovcov žije v malebnej dedinke a z generácie na generácie im zabezpečujú živobytie olivové háje. Po vzniku štátu Izrael (1948) však stratia domov a pôdu a dostanú sa do utečeneckého tábora v Dženíne. Čo ako túžia po domove, kruté dejiny ukážu, že návrat na pôvodné územia sa pravdepodobne nikdy neuskutoční. V tábore prichádza rodina o malého chlapca. Unesie ho izraelský vojak a vychováva ho so svojou neplodnou manželkou podľa židovských tradícií. O sedem rokov sa v rodine Abulhidžovcov narodí malá Amál, no zakrátko sa z nej stane úplná sirota a vyzerá to tak, že v živote ju nečakajú nijaké radosti. Nádej sa mieša s bezmocnosťou, nenávisťou, pochybovaním o spravodlivosti. Mladosť v sirotinci, štúdium a život v Amerike i návrat strateného brata však Amál dodajú silu a chuť zvládnuť aj tragické udalosti v osobnom živote. Nešťastie však spôsobia ďalšie politické udalosti. Láska, krátke šťastie a vášeň sa zmenia na popol a hrdinku drží pri živote len povinnosť postarať sa o malú dcéru. Brieždenie v Dženíne je pútavým rozprávaním o trpkom osude štyroch generácií jednej palestínske rodiny počas viac ako šesť desaťročí trvajúceho izraelsko-palestínskeho konfliktu. ... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , Ikar (SK)Originální název:
Mornings in Jenin, 2010
více info...
Přidat komentář
Famózní kniha o pravdě. O krásné zemi, která byla lidem ukradena. Jedna z nejlepších knih mého života.
Nehodnotím literární úroveň, ale jako dobové svědectví, jak žili a žijí Palestinci ve své vlasti. V záplavě izraelské literatury, která u nás naprosto jasně dominuje, a v jednostranně tendenčních zpravodajstvích z této nešťastné země, je kniha palestinské autorky velmi cennou reálií. Jiným slovy: Palestinci jsou také lidé, kteří umějí milovat a mají smysl pro spravedlnost. Ostatně, žili ve své zemi 1500 let víceméně v poklidu, muslimové i křesťané. Dlouhodobá nespravedlnost je dohání k zoufalství. To vše na příbězích čtyř generací, velmi dobře vyjadřuje Susan Abulhawaová, která ví, o čem mluví...
Naprosto výstižná pasáž recenzce Malé velké knihomolky: "Zarážející pro mne byla krutost Židů vůči Palestincům. Ti samí Židé a jejich potomci, kteří prchají před hrůzami Hitlerova režimu, jsou těmi samými, kdo pak krutě ubližují Palestincům. Přiznám se, že to bylo pro mne dost šokující to číst. Myslím, že zrovna tenhle motiv je jedním z tahounů knihy a hlavně je to podle mne tím přesahem, který kniha nabízí. Řada věcí zde nutí člověka k zamyšlení a přehodnocování toho, kdo je vlastně ten zlý, na čí straně je pravda, kdo je v daném konfliktu ten v právu".
Bohužel musím konstatovat, že mě kniha zklamala. Svoje hodnocení bych rozdělila do několika úrovní.
První je stylistická. Autorka až příliš často mění úhel pohledu. Jednou popisuje děj v první osobě jedné postavy, podruhé zase ve třetí osobě, případně na několika místech postavy úplně vymění a píše stejným stylem z pohledu někoho úplně jiného. Chápu, čeho se tím snažila docílit, zřejmě chtěla přidat na dramatičnosti. Ale když se to děje mezi dvěma krátkými kapitolami, je to spíš otravné a vypadá to, jako kdyby si mezi psaním odskočila a pak nevěděla, o čem už psala.
Druhá rovina mého hodnocení se týká obsahu knihy. Chápu, že autorka je sama palestinská Arabka, takže bude mít tendence události vyprávět z tohoto pohledu. Zároveň je to beletrie, takže jsem neočekávala stoprocentní faktickou přesnost. Ale tady to místy opravdu dost skřípe a nebála bych se některá místa označit za čistou demagogii. Dokonce se mi zdá, že se autorka místy snaží přímo omlouvat terorismus.
Třetí bod se samotnou knihou nesouvisí, ale týká se autorky, takže ho k hodnocení připojím. Po krátkém hledání na Googlu jsem zjistila, že autorka je hrdou podporovatelkou Bašára Al-Asada. To je pro mě naprosto nepřípustné, a kdybych to věděla dříve, knihu si nikdy nekoupím. A jen taková jízlivá poznámka závěrem - je zajímavé, že vraždění palestinských civilistů jí (oprávněně) vadí, ale vraždění syrských civilistů ze strany režimu pro ní zřejmě problém nepředstavuje.
Už dlouho jsem nečetla nic tak totálně neobjektivního. Vyprávění palestinského děvčete by člověk pochopil, dítě nemůže vidět svět a politiku objektivně. Ovšem hrdinka dospěla, studovala na západě, v USA, strašný nepřítel, a neustále hořekovala nad útlakem Palestiny a násilím páchaném Izraelci. Jen tak mimochodem zmínila nějaký ten drobný palestinský či libanonský terorismus,ale ten jako nehrál roli. Čím dál příběh postupoval, tím více se vyprávění dostávalo do pověstného arabského melodramatu, např. při porodu hlavní hrdinky: objevovala se hlavička, trhala mé tělo a já jsem při tom myslela na Fatimino tělo rozřezané nožem vraha. ...tlačila jsem silněji a silněji, abych rozervala své tělo stejně, jako bylo rozpáráno její..při vší úctě tady už bylo opravdu dramatu až příliš.
Psáno čtivě, ale určitě to nemá historickou výpovědní hodnotu. Nebudu rozebírat, kdo nadělal více zla, zda Arabové nebo Izraelci, ale v teto knize zadání: Izrael vinen, splněno na 200%. To mě zklamalo, začínalo to dobře.
Zatím jsem vždy četla knihy na toto téma z pohledu Izraele, také proto mě tato knížka velmi zaujala. Literárně mě zase až tak neoslnila, ale autenticita výpovědi tento malý nedostatek nahradila.
(SPOILER)
Před rokem jsem četla knihu Exodus, tudíž jsem izraelsko-palestínsky konflikt znala nejdřív z druhé strany a ze začátku čtení byl můj úsudek na konflikt i knihu ovlivněn. Postupně jsem si uvědomila, že opravdu každá mince mí dvě strany a obě strany dělali a dělají šílené zvěrstvá a odnášejí je ve drtivě většině nevinní... Kniha to byla krásná, ale párkrát jednostranná... zvěrstva izraelců vykřeslená do detailů, zatímco sebevražedné útoky Arabů občas zméněné jen tak v jedné větě. Ale jak na konci autorka píše, je to odveta za ten útok, který byl odvěta za ten předchozí a tak dále....
Nicméně, kniha je to krásná, hlavně druhá půlka knihy se čte jedným dechem. Rozhodně si o tomto knfliktu budu číst dál.
Pohled na izraelsko-palestinský konflikt z druhé strany je opravdu příběhem, "který je potřeba vyprávět a jenž by měl být čten" jak se uvádí přímo na obale. Kromě utrpení, všudypřítomného a syrového, bych ale vyzdvihla něco, co jsem od knihy nečekala - popis opravdové lásky. Ať už muže k ženě, ženy k muži, dítěte k rodiči a rodiče k dítěti, člověka k vlasti a jeho národu. S lehkostí, nevyumělkovanou lyričností, která je až dojemná. Láska je tak hlavní téma, které si osobně z knihy odnáším.
Nádherná kniha, kterou by si měl přečíst každý. Pohled na Izraelsko-palestinský konflikt z jiného pohledu než známe. Nikdo není jen kladný nebo záporný. Jsou lidé, kteří když se ocitnou v situaci na "druhé" straně, jsou schopni se chovat stejně, jako jejich předchozí utlačovatelé. Každý má "svou" pravdu. Kdo je pachatel a kdo oběť je těžké rozlišit.
Citace: „Tři sourozenci, kteří vzešli z kolébky bezbřehé tragédie. Navzájem odděleni, ale navždy pronásledováni šepoty vyrvanými z vědomí ostatních.“
Proč jsem dala 5 hvězdiček? Prostě, protože to bylo vynikající!
Strhující, silné, poučné, smutné, bolestné, emotivní i láskyplné, jedním slovem… krásné.
Pohled na Araby a Izraelce a konflikty mezi nimi z úplně opačného úhlu, než jsme zvyklí.
Tohle ve mně bude rezonovat ještě dlouho.
Pro mě asi nejsilnější kniha, kterou jsem četla od doby Hany od A. Mornštajnové.
".........a já jsem si uvědomila nevyhnutelnou pravdu,totiž že Palestinci zaplatili za židovský holocaust."
Řekla bych že část této věty ze strany 309 vystihuje vše.Nikdy nic není černobílé.
Kniha nám nabízí nezvyklí pohled z té druhé strany.A upřímně se přiznám že jsem o této druhé straně nikdy nepřemýšlela.Ale říkám si jestli by to takto dopadlo i bez 2.světové války,sionisté přeci odjížděli do Palestiny i před ní.
Velká škoda že lidé prostě nedokáží žít vedle sebe ať už věří v Boha nebo Alláha.Bohužel tu nenávist odnesou vždy ti nevinní.Jakmile se jednou roztočí spirála zla a nenávisti není cesty zpět.
Toto je velmi silná kniha,ale čte se jedním dechem.
V dávných časech, dříve než se dějiny vydaly pochodem přes kopce a rozdupaly přítomnost i budoucnost, žila si vesnička na východě Haifyy spokojeně díky fíkům, olivám, otevřeným hranicím a slunci .....
Píše se rok 1941 a takto začíná vyprávění malé Ámál o osudech jedné rodiny - která je zasažena dlouhotrvajícím palestinsko - izraelským konfliktem....rodiny, kterou válka postaví na rozdílné pole boje ....
Myslím poprvé jsem četla pohled z druhé strany a přála Ámál, aby se jí podařilo znovu se setkat se svými blízkými ...
Je to silný příběh - a pro zájemce tohoto žánru doporučím.
Jak bych Ámál přála, aby celý příběh její rodiny byl pouhým snem. Ale to by musel být svět bez násilí a zloby... což je, bohužel, těžká utopie.
Hodně silné...
Pořád stejný příběh o tom ,že násilí plodí zase jenom další násilí. Nejdřív jsou židé vyhnáni se svých domovů a strašným způsobem vražděni. A o několik let později oni vyhání jiné lidi z jejich domovů a vraždí.A znovu celý svět zavírá oči podle hesla " nevidím zlo,neslyším zlo" .Četla jsem knihu dlouho,protože jsem to musela vždycky vydýchat. Kéž už by na světě nebyla nikdy nikde žádná válka. Doporučuji k přečtení.
Veľmi silný a drsný príbeh palestínskej rodiny. Konflikt Palestína-Izrael bol u mna kdesi na pozadí, podľa správ sú Židia ti bojujúci za správnu vec. A tu sa mi dostane do rúk táto kniha a otváram oči. Ta krutosť, nenávisť. My si to ani nevieme predstaviť ten dennodenný strach o život, o svojich najbližších. A toľké roky, celé generácie. Hrozne.
Napriek ťažkému obsahu sa mi kniha čítala veľmi dobre. Osud Amál ma pohltil a veľmi som jej držala palce, aby to pre ňu a jej príbuzných dopadlo dobre.
O Izraelsko-palestínskom konflikte sa väčšinou dozvedáme z tej izraelskej strany. Mňa nikdy ani len nenapadlo, čo všetko si museli vytrpieť palestínske rodiny, ktoré boli násilne vysťahované zo svojich domovov. Ktoré museli žiť v neustálom strachu, pod vojenským dozorom, v utečeneckých táboroch. Koľko nevinných ľudí, žien a detí, prišlo o život izraelskou zbraňou. Koľko zverstiev sa na nich páchalo. Že vojaci boli schopní vyhladiť celé utečenecké tábory plné žien a detí. Koľko ľudí prišlo o svojich blízkych.
Amál nám všetky tieto udalosti približuje. Z tejto knihy som sa o konflikte dozvedela veľmi veľa a táto kniha mi veľmi rozšírila obzory. Jediné čo ma mrzí je to, že postavy v knihe sú vymyslené (ale historické udalosti sú skutočné). Toto určite nebude posledná kniha (aj keď je prvá), ktorú som si o Izraelsko-palestínskom konflikte prečítala.
Tak dočteno. Ani vlastně nevím, co mám psát. Mám velmi smíšené pocity. Zatím jsem vlastně četla jenom jednu stranu pohledu, a to tu židovskou. Jenomže jako všechno, ani tento konflikt není černobílý. Na jedné straně židé, vykořeněný a velmi brutálně utiskovaný národ, na straně druhé arabská populace taktéž násilně vyhnána ze země, která byla po staletí jejich domovem. Na obou stranách obrovská bolest, strach a nenávist předávaná z pokolení na pokolení. Jak těžké to musí být. Teror vyvolá zase jenom teror a tak stále dokola. Tohle nemůže nikdy skončit.
Úžasná kniha, silný a drsný příběh, který v člověku zanechá poněkud trpký pocit. Tak to ale podle mě má být a je to posláním knihy. Doporučuji přečíst.
Úlovek z dobročinného bazaru, který bych si po přečtení byla bývala moc ráda nechala, i to místo na tuhle knížku bych někde vyštrachala... jenže je třeba, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí.
Žijeme v podivné době. Na jedné straně máme jásat nad davy uprchlíků z jiných zemí a kultur, kteří proudí do Evropy anonymně, často bez dokladů, s cílem získat svůj díl z blahobytu globálního severu, avšak ne již tolik svojí prací k tomuto blahobytu přispívat. Na straně druhé máme schvalovat bombardování jiných uprchlíků, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili v Palestině a že se kdysi mezinárodní společenství rozhodlo, že v této oblasti – a nikde jinde – bude židovský stát. Protože je to historické území Židů. Jenže to území nikdy nebylo jenom jejich. A už dlouho nebylo jejich vůbec. A tak začal experiment s názvem Izrael. Hodně krvavý experiment...
Představte si, že by k nám s posvěcením OSN a světových mocností dorazili příslušníci nějakého národa, který by trval na tom, že tu žil před mnoha staletími a že na tuto zemi má nárok. Že se máte vystěhovat ze svého domu, nechat vše, tak jak je, že si smíte vzít jen několik málo osobních věcí. A na zbytek života byste skončili v nějakém provizorním táboře. Neměli byste pocit, že se děje bezpráví? Nechtěli byste svoji zem získat zpět pro sebe a pro své děti? Třeba i silou?
Neomlouvám terostistické útoky, které se dějí vůči Izraelcům. Zároveň se ale nemůžu zbavit dojmu, že Západ a Izrael si ty teroristy tak trochu vychovali sami. A nejen v Palestině. Je smutné, že nakonec za vše zaplatí obyčejní lidé, kteří by se nejspíš, alespoň kdysi, když to všechno začalo, dokázali mezi sebou domluvit.
Palestinec je dle západního narativu terorista, zatímco uprchlík z Afghánistánu, Nigérie, Súdánu a mnoha dalších zemí Asie a Afriky je uprchlík a nikdo se ani neodváží zkoumat, jestli není příslušníkem organizace Al-Kaída, Boko Haram či jiného teroristického uskupení. A tak je dle všeho správné v případě prvním ostřelovat tábor civilního obyvatelstva, ve druhém pak tolerovat vše, co do Evropy příchozí uprchlíci provádějí domácímu obyvatelstvu, včetně násilných trestných činů.
Žijeme v podivné době... jakobychom ztráceli srdce i zdravý rozum. Kniha Jitra v Dženínu dává nahlédnout do srdcí Palestinců – i do podmínek, v jakých i dnes mnozí žijí. Nikdo z nás by si tak žít nepřál. Skutkem křesťanské lásky není posílat nové a nové zbraně k nastolení míru. Někdy stačí pochopit. Ozvat se a nesouhlasit. Zastat se těch, kteří jiné zastání nemají.