Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Já ji četla kdysi dávno a pamatuji si, že jsem měla problém se začíst, ale pak se mi hrozně líbila. Ponurá atmosféra viktoriánské doby, nenaplněná láska, zrada, pomsta.... zrovna včera jsem čučela v telce na Bouřlivé výšiny a proto jsem si na knihu vzpomněla. Bulela jsem jak želva, ale vůbec si nevybavuji, že by ve mě kniha vyvolávala takové emoce - ale asi to bylo uhrančivým pohledem Heathcliffa (Ralpha Fiennese) ;)
Podle mě určitě stojí za přečtení a syn ji má dokonce v seznamu povinné četby k maturitě.... (no asi bude taky koukat na film;))
Čtu pravidelně minimálně jednou za dva roky. Zde příšerná obálka, ale nenechte se odradit.
Z knihy mám nepříjemný pocit. Romantiku nečekejte. Dle mého názoru je příběh zdlouhavý, příliš emotivní, ponurý, plný pomsty.
Na druhou stranu se knížka četla příjemně, jen chvíli trvá, než se člověk zorientuje v postavách - 3 hvězdy dávám právě za úžasné vykreslení postav.
Vynikající kniha, ovšem tajemství, které vždy vášnivě inzerovala učitelka literatury, jsem v ní našla pomálu, až na tu jedinou scénu v úvodu. A ačkoliv jsou postavy bezesporu zajímavé, přeci jen člověk raději čte o někom, koho by při osobním setkání nejraději nezval naplocho mečem.
Těšila jsem se na krásný klasický příběh plný lásky, ale tato kniha pro mě byla bohužel velkým zklamáním. Do knihy jsem se nedokázala začíst a najíst si v ní sympatického hrdinu. Ani po měsíci "trápení" jsem knihu nedočetla dokonce a veškeré naděje na její dokončení jsem již vzdala.
Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo.
Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.
Nevím proč, ale měla jsem v hlavě utkvělou představu jiného příběhu. I když byl nakonec příběh úplně jiný, mně to nevadilo. Četlo se to velmi dobře.
Bohužel mi celý zážitek z knihy kazili všechny postavy. Některé byli kruté a prostě povahově odporné a jiné naopak neskutečně hloupé a naivní. Nad některými částmi knihy jsem kroutila hlavou, u jiných jsem musela zavřít knihu a jít dělat něco jiného, protože mě to hrozně rozčilovalo.
Ani se nedivím, že Větrná hůrka zmátla kritiky v době jejího vydání. Sám jsem byl překvapen, jaký příběh jsem dostal. Očekával jsem zcela něco jiného a nakonec byl uchvácen, ačkoli bylo znát, že se jedná o Emilynu prvotinu (a bohužel jedinou knihu). Hned úvod mě dostal gotickými prvky (ty mě na knize nejvíc bavily), kdy se Lockwood poprvé podíval na Větrnou hůrku. Následné vyprávění hospodyně o životě a dramatu dvou sídel, kdy Drozdov září na první pohled jasným světlem pohody, zatímco Větrná hůrka je děsivým místem nehostinnosti. A v neposlední řadě samotní protagonisté; tolik zášti, zla, psychického hororu, nenávisti, zármutku a dalších negativních lidských vlastností jsem snad na jednom místě ještě nepotkal. Za vrcholnou postavu považuju samotného Heathcliffa; marně totiž v paměti pátrám, zda jsem někdy narazil na charakter tak zkažený, zlý, podlý, odporný, tajemný, nenávistný, brutální a přitom zvláštně zvráceným způsobem fascinující.
Opravdu skvělá knížka, jejíž snad jediná slabost je snad v poněkud zmatených skocích mezi postavami, občas jsem si totiž nebyl jist, o kterou osobu z obou rodin se zrovna jedná.
Určitá rozervanost a tajemnost postav je v knihách obrovským plusem, ale to by tyto postavy musely mít také nějakou lidskou a nesobeckou stránku. A tu bychom u Catherine a Heathcliffa hledali asi dost stěží.
Mimo to jsme se s kamarádkou po zhlédnutí divadelního zpracování v brněnském Buranteatru bavily, jak na to ta Emily všecko přišla? Žena, která za celý svůj život poznala snad jenom špatné počasí a dívčí internáty a napsala knihu, která se jenom hemží lidmi s dosti sporným psychickým zdravím a chovají se k sobě tak neuvěřitelně uvěřitelně.
Před přečtením této knihy by mě nenapadlo, že lze nějakou knižní postavu mít rád i nenávidět zároveň. Tady bylo takových postav hned několik. Způsob, kterým byla kniha napsaná i přeskakování mezi vyprávěním Nelly Deanové a přítomností.... to všechno bylo dobré, ale ta ponurá atmosféra... Potěšilo mě, že na konci knihy byl rodokmen hlavních postav, protože jsem se díky tomu neztratila v příbuzenských vztazích. Je neuvěřitelná škoda, že toho Emily Bronte nestihla napsat víc...
Bože, cože a ne ne. Tak to jsem si neustále opakovala. Heathclift byl s prominutím magor,Kateřina sobecká nána, která nevěděla co vlastně chce. Isabela naivka a Edgar slaboch. Ale celé to dohromady a všichni ,včetně služebné Eleny ( ta byla u všeho )vytvořili nádherný příběh plný pýchy a nenávist. Ale úžasně čtivy a napínavý. Prostě dokonalé.
Tahle kniha je snad má nejoblíbenější. Na knihu, která byla napsaná v 19. století je naprosto nezapomenutelná a fenomenální. V knize se prolínají různé časové děje, je ukázána nezapomenutelná láska, ale i to jak to v té době chodilo. Ať si kdo chce, co chce říká, tato kniha toho má v sobě tolik, že mě mrzí, že stihla autorka napsat pouze tuto knihu a žádnou jinou.
Dějově se mi to moc líbilo, ale povahy postav mi požitek z četby trochu znechutily.
Jediný, kdo mi asi nejvíc sedl, byla služebná Nelly Deanová, ale i tu bych v některých chvílích nejraději nakopla.
Těšila jsem se, až bude tomu utrpení konec a každý dostane, co si zaslouží...hlavně Heathcliff.
A jak jsem se blížila konci přestala jsem doufat, že i na něho dojde a začala věřit, že je nesmrtelný. (Díky bohu není.)
Abych to zkrátila...konec mě překvapil a potěšil. Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Ovšem film z roku 1992 se mi líbil více.
Knížka, z které mám velmi nejasné pocity. Jsou tam popisovány hluboké city, přesto mě příliš nezasáhly. Postavy jsou tam vesměs záporné, ale ani tak mě nepřiměly něco cítit, teda až ne Nelly, kterou jsem ze srdce nesnášela snaž už od počátku. Nemám ráda tento typ lidí (nemůžu napsat postav, podobné lidi potkávám dnes a denně).
Prostředí se mi velmi zamlouvalo, a proto mi nesedí překlad názvu Na Větrné hůrce. Zní mi to příliš poklidně až idylicky. Myslím si, že překlad Bouřlivé výšiny sedí mnohem lépe. Stejně tak obdivuji jazyk a celkově vyprávění.
Přesto mi tam něco vadí, nesedí. Nedokážu to přesně pojmenovat, jak zmiňuji výše, mám velmi nejasné pocity. Proto tři hvězdičky.
K této knize se určitě ještě vrátím! Bavila mě, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Úžasný příběh. Milovala jsem tam vše do posledního detailu.
Jedna z mých velice, velice oblíbených knih. Ráda se k ní vracím, i když čím více ji čtu, tím více mě irituje Kateřina i Heatcliff.
Kniha, na ktorú som bola nesmierne zvedavá, veď je to klasika, mnohým sa páči atď. Mňa však vôbec neoslovila. Prichodilo mi to depresívne, plné zvrátených emócií, psychicky labilných postáv... Nič pre mňa.
Pane bože, to byla ale blbost! první třetina knihy se ještě dala, ale ty zbylé dvě třetiny jsem se prokousávala skoro tři týdny. Zbytečně zdlouhavé, nezajímavé, všichni tam po sobě jenom řvou, nikdo neřekne jediné milé slovo, i když si vyznávají lásku tak si u toho nadávají a to i sprostě. Už NIKDY tuhle knížku číst nebudu a tím pádem ze mě bude šťastný člověk.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Cvokhaus.