Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4797
4797
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Ano, je to klasika. Ale klasika velmi čtivá a doopravdy nadčasová. Dalo by se říct, že je to o lásce, ale možná je to spíš o posedlosti a sobectví všech zúčastněných. Záleží na úhlu pohledu, každopádně to stojí za to.
Nebudu si nic nalhávat, ke knížce jsem přistupovala s mírným skepticismem, ale řekla jsem si, že když už je to taková klasika, nemůže mi uniknout. A jak bylo ve finále dobře, že se mi dostala do spárů.
Tohle totiž není typický sladký romantický příběh. Ne, to vůbec ne. Tolik nenávisti, zákeřnosti a intrik na jednom místě a potažmo v jedné osobě, to se jen tak nevidí. Ano, je tu i láska, ale ta je sobecká, kouska romantiky v ní není - je to posedlost.
Fanatismus a pomsta jdoucí přes generace, skvělá psychologická kresba postav a dobrý styl vyprávění mi zaručili výborné počtení, v němž jsem se místy doslova ztrácela a těžko opět navazovala kontakt s realitou.
A zřejmě už navždy, když někde zaslechnu spojení Větrná hůrka, hned mi naskočí husí kůže. To prostředí, nešlo to jinak, při čtení mi byla zima i přesto, že v ději zrovna svítilo slunce a byl krásný srpnový den.
Ach, znovu a znovu si knihu budem čítať. Románová klasika, ktorá nie je len pre ženy.
Příběh, který se vám nevědomky dostane silně pod kůži. Skvělé vyobrazení postav, které jsou plastické a komplexní. Emily Bronteová navíc dosti specificky dostala z většiny charakterů to nejhorší a nejpodlejší z nich a díky tomu vytvořila tak silnou emoční koláž, jakou jsem snad v podobném románu nezažil. To nejlepší, co vám každá knížka může zpětně dopřát, je, že si ji vybavíte a při tom vás zaplaví silné emoce a atmosféra, kterou jste cítili při její četbě. A to se Větrné hůrce daří maximálně.
Ze začátku jsem litovala, že jsem se do čtení knihy dala (a že jsem si ji vůbec koupila), ale všechny moje výčitky se po pár stránkách rozplynuly.
U této knihy je pozoruhodný styl vyprávění - nejprve se dozvíte konec, poté cestu, které k němu vedla. Dále je nadmíru zajímavé, že v podstatě ani jedna z postav, které příběh vyprávějí nejsou hlavní postavou milostného zapletence. Beze sporu je paní Deanová důležitou postavou pro děj, nicméně je spíše pozorovatelem, který jen příležitostně zasáhne do děje. Neřekla bych, že jsem se přímo ztotožnila s některou postav. Spíše jsem si připadala také jako přihlížející - takže jsem se vlastně ztotožnila s vypravěčem... Nicméně bych to nepovažovala nutně za nic špatného. Někdy se s hrdinou propojíte vcítíte se do něj, jindy ne. Knize to na kvalitě neubírá. A já jsem ráda, že u této knihy se to nestalo.
Nabízí se jen otázka, zda v člověku je zlo skutečně vypěstováno jeho okolím nebo už nějaké jeho semínko v sobě mít musí... Kniha vás možná donutí si tuto otázku položit, ale odpovědět si už musíme sami.
Ne nadarmo kniha nese jméno usedlosti, nehostinného a drsného místa, nejvyššího v krajině, k němuž se váží hlavní události příběhu, neboť je to právě prostředí – ať už podnebí či lidé –, které zde rozhodující měrou utváří povahy a činy jeho obyvatelů. Román vlastně představuje šlechtitelský pokus, v němž tvrdé poryvy vichru roztodivnými způsoby ohýbají kdysi rovné mladé stromy. Tímto stěžejním motivem mi kniha mimochodem připomíná nedávno rozečtené Hugovy Ubožáky, avšak nenachází se zde jejich schematičnost a moralizující srdceryvnost, které mi zabránily překlenout i jejich úvod; naopak je psána mnohem přirozenějším a živoucnějším způsobem.
Zároveň však místopis, včetně víceznačného názvu knihy, evokuje odlišnosti mezi dvěma lidskými typy: na jedné straně kultivovanými, citlivými a křehkými, kteří přes veškerou moudrost a dobré úmysly v rozhodujících okamžicích nedokáží prosadit svou a zabránit tak zlu; na druhé straně pak samorostlými, silnými a obhroublými, ve vleku jejichž sobeckých záměrů se ti prví ocitají. Jakkoli mohou sympatie čtenáře patřit převážně těm dobrým lidem, nelze přehlédnout, že mocnost života a schopnost činů prodlévá u těch druhých a že právě Heathcliff a Katka, dva nejnezvedenější hrdinové knihy, jsou jako jediní schopni silné a obětavé lásky, jež před ničím neuhne a přesáhne i hranice pozemského života. Jejich poslední rozmluva je vpravdě jímavá.
Prokreslenost postav a složitých vztahů mezi nimi je patrně hlavní předností knihy, jež kromě toho sálá vášní a je mimořádně napínavá, byť ono vyvolávání napětí chvílemi hraničí se sadismem: např. již v úvodu knihy čtenář nahlédne jejího neblahého konce, a pak už jen čeká, nakolik trýznivým způsobem k němu dospěje. Snad jen mi připadlo, že některé postavy se v tomto drásavém divadlu krutosti tu a tam v zájmu vyprávění pohybují po poněkud nepřirozeně vystavěných kolejích a působí při tom trochu jako karikatury.
Tak tomuto ja hovorím romantika. Toľko bolesti, vášne a surovosti som zatiaľ inde nenašla. Ničivá láska Catherine a Heathcliffa, ktorá trvá aj po smrti ma fascinuje doteraz. Vzrušujúce!
Zajímavá kniha, která určitě stojí za přečtení. Podle mě, se prostě jednalo o rodinu s dědičností psychických chorob, protože si to jinak nedovedu vysvětlit. Zejména starou Kateřinu a Heatcliffa, který bohužel vyrůstal v prostředí ve kterém vyrůstal, ikdyž ani tím se nedá omluvit jeho pomstychtivost. Stará Katka sobecký cvok, stejně tak syn Heatcliffa. Nejhorší ze všech osob mi však připadal starý Josef. Opravdu jsem se divila, že ho žádný z vystřídaných pánu nevykopl.
A ještě připomínka...sice jsem knihu četla jako ebook, ale viděla jsem přebal zde...To si vydavatel dělá srandu? Toto na klasice?
Strašně dlouho jsem se knížku chystala přečíst. Očekávala jsem od ní něco víc.. No, spíš jsem nečekala něco takhle krutého. Představovala jsem si naivní román něco jako u Austen. Opak byl pravdou. V některých situacích mi přišlo, že už to bylo fakt moc a zlost pana H. přesahovala všechny meze. Každopádně je to klasika a každý by si ji měl přečíst :)
Dlouho jsem se na tuhle knížku nemohla dostat až jsem na ní narazila v knihovně a říkám si, proč ne teď:-)
Musím říct, že je to hodně rozdíl od třeba Jane Austenové, řeší se tu láska, nenávist, lidské chyby. Nevím, jestli za to, co se stalo s panem H. je jen jeho problém, nebo za to může i Kateřina. Každopádně ta nenávist a pomsta mě úplně nedojala. Navíc to nadpřirozeno na začátku a ke konci, nevím, jestli se tam hodí. V konečném součtu nicméně hodnotím kladně.
Poetický název, znepokojující čtení. Hlavní postavy se k sobě chovají tak zvláštně a přestože se milují tak zle, že jsem kolikrát netušila, co si o tom myslet. Rozhodně to není dívčí románek, ale přes všechnu nehostinnost kraje, nejednou jsem zatoužila zajet se podívat na nějaké to vřesoviště. Ke čtení doporučuji pouštět stejnojmennou (Wuthering heights) píseň od Kate Bush.
Dobre, podlehla jsem. Taky jsem cekala(a trochu se i desila) par set stran krajecek typu Austenova. Jak se zda, ne vzdy potrebuju citit sympatie k hrdinum.
Tohleto obludarium, je prehlidkou vice ci mene posahanych osob, obyvajici predevsim Vetrnou hurku.
Sledování tri generaci, prostrednictvym vypraveni zestarle sluzebne, je naprosto neidealizovane. Jako bych byla nezucastneny pozorovatel, fascinovany serednosti nejakeho druhu vady. Je desive, co s clovekem dokaze udelat laska a kam az ho muze zahnat strach a bolest.
Prvnich par stran jsem se nahlas smala, zdalo se mi, ze jsem zactena do kvalitniho cerneho humoru. Ten účelné vyuzity umyslny cynismus se mi prece nezdal? kazdopadne
I pres bujnou fantazii, bych nedokazala vytvorit odpudivejsi postavu nez je Linton Heathcliff, sobectejsi nanu nez Katerinu starsi, a zabavnejsiho spolecnika nez je Josef:-)
Vrele doporucuji, vyjimecne dilo.
Jak jsou očekávání ošemetná. Zde jsem čekala něco ve stylu Pýchy a předsudku, nadčasové, roztomilé, vtipné čtení. Dostala jsem temné, nenávistné vyprávění o zmařených životech několika lidí. Ani Heathcliffa, antihrdinu, jsem si neoblíbila, ačkoliv většinou mne takové typy postav baví, nicméně v něm jsem nic moc dobrého k sympatizování nenašla. Líbil se mi způsob vyprávění (i když jsem si postupně říkala, že je náhoda, že chůva Nelly byla naprosto u všeho), ale občas mě z celé té nenávisti a zlých dialogů přešla chuť ke čtení. Styl a jazyk krásný, ale tolik zloby na jednu knihu až moc, i když konec to trošku vylepšil.
Na Větrné hůrce - tak to je známá klasika. Jsem ráda, že jsem si jí přečetla, i když dříve jsem viděla film, ale to už je mnoho let, takže jsem měla zážitek především z knihy než z televize, za což jsem vděčná. Příběh, postavy a vývoj - bylo to kruté, nespravedlivé. K dospělému Heatcliffovi, někdy mě tím chováním lezl na nervy, byl až příliš zlý a nenávistný. Choval se příšerně. Ano, on sám byl vychovaný hůř než samotný dobytek, ale proč byl ještě horší? Tvrdá kniha a silný příběh. V každém musí něco zanechat. Doporučuji ji.
Po pravdě řečeno lehké (no, možná větší) zklamání. Postavy všechny nesympatické, ještě ta vypravěčka Nelly Dean, hospodyně, byla docela v pohodě, ale jinak nic moc. Zaměřila bych se spíš na Haretona a tu Katku Lintonovic než ty praštěnce a pomatence Heatcliffa a Kateřinu. Tam nebyl jediný důvod, abych je měla ráda, vlastně mě jejich příběh vůbec nezaujal, takže pro mě o ničem. Edgar Linton děsný sraboch a ten dědek Josef, toho bych vůbec nestrpěla. Čekala jsem nějakou pěknou milou lovestory ala Pýcha a předsudek a dostala jsem bláznovinu o lidech, co mě nezajímají. Navíc ten, co to vyprávěl taky zčásti (pán Lockwood:)), byl taky nesympatický trouba.
Nevím víc, co bych na to řekla. Nic moc. I když možná… je to originální. Takovýhle vztahy snad ještě nikde nebyly a charaktery také ne. Číst znovu to nikdy nebudu, doporučovat také na a ani nechci vidět film.
Kniha mám hodně ráda, je to působivý příběh i zápletky. Stojí za přečtení, a ne jen jednou ! :)b
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Skrýt reklamy
Knihu jsem dostala jako dárek k narozeninám, jinak bych si ji asi nepřečetla. Nicméně mám z ní smíšené pocity. Nemůžu vyloženě říct, že mě děj bavil ale ani že by mě nudil. Chvílema jsem kvůli tolika pochmurnostem chtěla knihu vzdát, pak zase přišly pasáže, díky kterým jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Asi právě díky tomu, že je tam tolik té nenávisti, zloby apod.