Búrlivé výšiny
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351762/bmid_burlive-vysiny-IOl-351762.jpg
4
4861
4861
Životný príbeh súrodencov Bronteových, ktorý už vstúpil do kolektívneho vedomia čitateľov na celom svete, bol smutný, ba až tragický, ich umelecký vývin živelný a dosť nezvyčajný. Ako deti chudobného dedinského duchovného vyrastali v kruhu výnimočne nadanej rodiny. Ale zo šiestich detí pána Bronteho, ktorý veľmi skoro ovdovel, sa dospelého veku dožili len štyri najmladšie a všetky štyri začali prejavovať literárny talent už v detstve, hoci ich schopnosti neboli rovnomerne rozdelené: od priemerného Anninho talentu cez potenciálne Branwellovo nadanie a veľký tvorivý dar Charlottin až k nepopierateľnej Emilinej genialite. Sestry Bronteové stáli pri zrode realizmu. Bol reakciou na romantizmus, ktorý zas tvoril protiklad ku klasicizmu a racionalizmu 18. storočia. Literárne dielo sestier Bronteových zaujíma v ranoviktoriánskej literatúre zvláštne a výnimočné postavenie nielen tým, že zákonite tvorí most - v istom zmysle syntézu medzi romantizmom a realizmom, pričom ich syntéza je posunutá k realistickému pólu, ale aj tým, že sestry nepociťovali povrchné uspokojenie ako ich súčasníci a nepodľahli ani falošnému optimizmu a samoľúbosti doby. Naopak, vo svojej tvorbe opisovali prudké náruživosti, s akými sa vo viktoriánskej literatúre vôbec nestretávame, dožadovali sa emancipácie ženy a dosiahli v nej aj určitý stupeň spoločenskej kritiky. Keď v minulom storočí vyšiel román Búrlivé výšiny, v Anglicku vládol sladkastý, naparfumovaný a neprirodzený sloh -vymyslené city romantických hrdinov sa prifarbovali cukríkovým kolorom a takzvané ženské romány - podľa G. Romieua — boli „ctihodným rumančekovým čajom a sentimentálnosťou ozdobenou belasými stužkami“. A tu zrazu dielo Emily Bronteovej ukázalo smelým umením rozpitvané srdcia, lásku nazvanú jej pravým menom, vibrujúcu, obnaženú náruživosť, neresti, nenávisť, zúfalstvo! Niet sa preto čo čudovať, že v prvej chvíli pokrytecká časť verejnosti vyhlasovala romány sestier Bronteových za „nemravné“. Až po Emilinej smrti pochopili všetci veľkoleposť tohto strašného a mohutného diela. Shorter ho nazval „najznamenitejším pomníkom ženskej geniality v devätnástom storočí“. Dobell vyhlásil Búrlivé výšiny za román celkom výnimočný a napísal: „Jeho moc je absolútna, titanská; od prvej do poslednej strany je hrozný a pravdivý... A ukrutný k čitateľovi. Sme ohromení, keď sa dozvedáme, že ho napísalo skromné, neskúsené dievča.“ Maeterlinck sa o autorke vyjadril: „Emily Bronteová nikdy nemilovala, nikdy nepočula na ceste krásny zvuk krokov milého, a jednako ona, ktorá umrela v dvadsiatom deviatom roku svojho života ako panna, lásku poznala, o láske hovorila, prenikla do jej najneuveriteľnejších tajov, takže tí, čo najväčšmi milovali, zavše sa spytujú, ako pomenovať svoj cit, keď sa od nej dozvedia o cestách a mystériách lásky, pri ktorej všetko je vedľajšie a bledé ... Usmievame sa nevinnosti, s akou krúži okolo vonkajších skutočností lásky, ale odkiaľ vie o skutočnostiach vnútorných, o všetkom, čo má náruživosť najhlbšie, najnelogickejšie, najneočakávanejšie, naj nepravdepodobnejšie a največnejšie pravdivé? Emily mala smelosť, náruživosť, voľnosť sveta vo svojej duši.“ Román Búrlivé výšiny možno chápať ako prorockú víziu sveta, rozčesnutého do obrovského chaosu, víziu založenú na protikladných požiadavkách srdca a rozumu, na silných ľudských vášňach na jednej strane a na všetkom, čo obmedzuje slobodu a dôstojnosť človeka na strane druhej.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Klasika, od které jsem čekala možná o trochu víc. Ale za přečtení rozhodně stojí.
Nemůžu říct, že by děj knihy nebyl zajímavý, byl a to dost. Celá myšlenka propletených osudů a historie rodin by si zasloužila trochu záživnější a lepší zpracování. Ke čtení jsem se musela doslova nutit. Nebyla to nejhorší kniha, ale k těm nejlepším má pořád ještě dost daleko.
Kniha je skvěle napsaná a zaslouží si obdiv, ale už ji nikdy nebudu číst znova a možná kdybych věděla, že je to dvou posedlých lidech, nejspíš bych ji ani nečetla. Není to můj šálek kávy jak se říká.
Nejprve jsem se nemohla začíst..ale pak to přišlo a já se nemohla odtrhnout! :) Je to úplně něco jiného oproti těm sladkejm dojákům..kterých je okolo nás v poslední době čím dál víc :) Krásná kniha..kterou rozhodně doporučuji! :)
Příběh se mi moc líbil, ale kdybych ji nečetla o Vánocích, tak ji asi ani nedočtu. Chtělo to hodně soustředěnosti a času.
K dočtení jsem se musela hodně přemáhat. Nějak jsem od začátku nedokázala uchopit hlavní dějovou linku, postavy mi splývaly. Sice se jedná o klasiku, ale od té primárně očekávám nějaké nadčasové "poselství", které se tady nedostavilo. Možná jsem jen špatně četla.
Ať je toto dílo velebeno jako nejlepší a největší klasika ze všech klasik, já mohu říci, že to bylo to nejhorší, co jsem četla.
Původně jsem očekávala naivní romantiku, jako tomu bylo například u Austenové. Tato kniha byla ale rozhodně jiná Celkové vyobrazení toho, jak chladnokrevný člověk může být a toho, jak daleko je schopný kvůli pomstě zajít mě uchvátil.
Ačkoliv byla Hethcliffova láska vůči Kateřině jistě silná, dala se spíše než k lásce přirovnat k posedlosti....
Po přečtení knih jako je Jana Eyrová nebo Pýcha a předsudek jsem se nad knihou nechtěla pozastavovat, ale poté se mi nějak dostala do ruky a já si řekla proč to nezkusit. Ještě, že jsem to udělala! Je úžasné jak dokázala Bronteová vykreslit osobnosti v příběhu tak živě. Byly chvíle, kdy jsem byla chováním postav tak zničená, že jsem chtěla s knihou přestat, zvědavost nakonec stejně zvítězila. Můžu ji doporučit každému, kdo má rád klasiku a přitom mu není po chuti příliš romantiky..
Knihu jsem dostala jako dárek k narozeninám, jinak bych si ji asi nepřečetla. Nicméně mám z ní smíšené pocity. Nemůžu vyloženě říct, že mě děj bavil ale ani že by mě nudil. Chvílema jsem kvůli tolika pochmurnostem chtěla knihu vzdát, pak zase přišly pasáže, díky kterým jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Asi právě díky tomu, že je tam tolik té nenávisti, zloby apod.
Ano, je to klasika. Ale klasika velmi čtivá a doopravdy nadčasová. Dalo by se říct, že je to o lásce, ale možná je to spíš o posedlosti a sobectví všech zúčastněných. Záleží na úhlu pohledu, každopádně to stojí za to.
Nebudu si nic nalhávat, ke knížce jsem přistupovala s mírným skepticismem, ale řekla jsem si, že když už je to taková klasika, nemůže mi uniknout. A jak bylo ve finále dobře, že se mi dostala do spárů.
Tohle totiž není typický sladký romantický příběh. Ne, to vůbec ne. Tolik nenávisti, zákeřnosti a intrik na jednom místě a potažmo v jedné osobě, to se jen tak nevidí. Ano, je tu i láska, ale ta je sobecká, kouska romantiky v ní není - je to posedlost.
Fanatismus a pomsta jdoucí přes generace, skvělá psychologická kresba postav a dobrý styl vyprávění mi zaručili výborné počtení, v němž jsem se místy doslova ztrácela a těžko opět navazovala kontakt s realitou.
A zřejmě už navždy, když někde zaslechnu spojení Větrná hůrka, hned mi naskočí husí kůže. To prostředí, nešlo to jinak, při čtení mi byla zima i přesto, že v ději zrovna svítilo slunce a byl krásný srpnový den.
Ach, znovu a znovu si knihu budem čítať. Románová klasika, ktorá nie je len pre ženy.
Příběh, který se vám nevědomky dostane silně pod kůži. Skvělé vyobrazení postav, které jsou plastické a komplexní. Emily Bronteová navíc dosti specificky dostala z většiny charakterů to nejhorší a nejpodlejší z nich a díky tomu vytvořila tak silnou emoční koláž, jakou jsem snad v podobném románu nezažil. To nejlepší, co vám každá knížka může zpětně dopřát, je, že si ji vybavíte a při tom vás zaplaví silné emoce a atmosféra, kterou jste cítili při její četbě. A to se Větrné hůrce daří maximálně.
Ze začátku jsem litovala, že jsem se do čtení knihy dala (a že jsem si ji vůbec koupila), ale všechny moje výčitky se po pár stránkách rozplynuly.
U této knihy je pozoruhodný styl vyprávění - nejprve se dozvíte konec, poté cestu, které k němu vedla. Dále je nadmíru zajímavé, že v podstatě ani jedna z postav, které příběh vyprávějí nejsou hlavní postavou milostného zapletence. Beze sporu je paní Deanová důležitou postavou pro děj, nicméně je spíše pozorovatelem, který jen příležitostně zasáhne do děje. Neřekla bych, že jsem se přímo ztotožnila s některou postav. Spíše jsem si připadala také jako přihlížející - takže jsem se vlastně ztotožnila s vypravěčem... Nicméně bych to nepovažovala nutně za nic špatného. Někdy se s hrdinou propojíte vcítíte se do něj, jindy ne. Knize to na kvalitě neubírá. A já jsem ráda, že u této knihy se to nestalo.
Nabízí se jen otázka, zda v člověku je zlo skutečně vypěstováno jeho okolím nebo už nějaké jeho semínko v sobě mít musí... Kniha vás možná donutí si tuto otázku položit, ale odpovědět si už musíme sami.
Ne nadarmo kniha nese jméno usedlosti, nehostinného a drsného místa, nejvyššího v krajině, k němuž se váží hlavní události příběhu, neboť je to právě prostředí – ať už podnebí či lidé –, které zde rozhodující měrou utváří povahy a činy jeho obyvatelů. Román vlastně představuje šlechtitelský pokus, v němž tvrdé poryvy vichru roztodivnými způsoby ohýbají kdysi rovné mladé stromy. Tímto stěžejním motivem mi kniha mimochodem připomíná nedávno rozečtené Hugovy Ubožáky, avšak nenachází se zde jejich schematičnost a moralizující srdceryvnost, které mi zabránily překlenout i jejich úvod; naopak je psána mnohem přirozenějším a živoucnějším způsobem.
Zároveň však místopis, včetně víceznačného názvu knihy, evokuje odlišnosti mezi dvěma lidskými typy: na jedné straně kultivovanými, citlivými a křehkými, kteří přes veškerou moudrost a dobré úmysly v rozhodujících okamžicích nedokáží prosadit svou a zabránit tak zlu; na druhé straně pak samorostlými, silnými a obhroublými, ve vleku jejichž sobeckých záměrů se ti prví ocitají. Jakkoli mohou sympatie čtenáře patřit převážně těm dobrým lidem, nelze přehlédnout, že mocnost života a schopnost činů prodlévá u těch druhých a že právě Heathcliff a Katka, dva nejnezvedenější hrdinové knihy, jsou jako jediní schopni silné a obětavé lásky, jež před ničím neuhne a přesáhne i hranice pozemského života. Jejich poslední rozmluva je vpravdě jímavá.
Prokreslenost postav a složitých vztahů mezi nimi je patrně hlavní předností knihy, jež kromě toho sálá vášní a je mimořádně napínavá, byť ono vyvolávání napětí chvílemi hraničí se sadismem: např. již v úvodu knihy čtenář nahlédne jejího neblahého konce, a pak už jen čeká, nakolik trýznivým způsobem k němu dospěje. Snad jen mi připadlo, že některé postavy se v tomto drásavém divadlu krutosti tu a tam v zájmu vyprávění pohybují po poněkud nepřirozeně vystavěných kolejích a působí při tom trochu jako karikatury.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2009 |  Na Větrné hůrce |
| 1944 | Búrlivé výšiny I. |
| 1944 | Búrlivé výšiny II. |
Mno, co k tomu napsat? Romantiku jsem tam našla až na posledních stránkách, takže romantický příběh to určitě není. Osoby jsou šílené až zrůdné, Heathclifa bych pověsila za koule do průvanu, to byl neskutečný matcho. Ač se říká, přej, bude ti přáno, ale opravdu jsem čekala, že na konci s Heathclifem někdo zatočí, bohužel se tak nestalo a ještě ten mizera snad došel klidu. Jdu se kouknout na film, jsem zvědavá jak bude podaný :)
No tak film už mám za sebou. Kdo koukne na film a nepřečte knihu, tak vůbec nebude vědět o čem je Na Větrné hůrce. Film je tak polovina knihy a vůbec nevystihuje to, o čem celá kniha je. Prostě taková nemastná neslaná slátanina.