Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
Vzpomínky na léta vězení, ke kterému byla autorka odsouzena v r. 1952. Exilové vydání s fotografickou přílohou. Obálku s použitím obrazu Vítězslavy Janotové navrhla Barbora Munzarová.
Přidat komentář
2,5* Pro mě velmi těžko hodnotitelná, i uchopitelná, kniha. Velmi špatně se mi četla, nemyslím teď obsahově, ale forma, autorka přeskakovala, neukončovala jakoby myšlenku, přišlo mi to dost zmatečné a často jsem se přistihla, že nevnímám co čtu a musela jsem se vracet. Obsah je na druhou stranu zajímavý, poučný a samozřejmě i děsivý. Ukazuje jak se zacházelo s politickými vězni. Za mě jsem určitě četla mnohem lepší knížky na podobné téma.
Take se priklanim k nazoru, ze obsah byl zajimavy, ale forma za nim bohuzel znacne pokulhavala.
Utlou knizecku jsem nakonec cetla vic nez tyden, protoze jsem ji neustale odkladala. Uff.
Tohle se nedá komentovat. Jen sedět a přemýšlet, co dá jednotlivci tak obrovskou sílu přežít a nenechat se zlomit. Zároveň to je i obrovské varování, abychom už nedopustili návrat doby, kdy se bude shora určovat způsob života. Co mi utkvělo z mládí v hlavě z povinných zkoušek M-L je, že historie se vyvíjí ve spirále. Pokud to je pravda, tak při čtení a poslechu toho, co je dle sdělovacích prostředků správné a morální, už začínám dostávat strach.
Tady je ticho důstojnější než slova. Připadá mi až nepatřičné hodnotit toto dílo jako literaturu. Pokorně a uctivě smekám a přeji si (naivně), aby podobné výpovědi už nemusely vzniknout.
„Zdá se, že muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než každodenní stokrát nic, které umořilo osla. A tak se stalo, že můj vztah k mužům se od vězení změnil – přes všechen můj obdiv a tajnou náklonnost, kterou k nim cítím. Nemohu být koketkou ani vampem, ani je ulovit záludnou taktičkou, čímž velmi v naší době tratím na ceně. Stala jsem se pelichající vlčicí s vemínkem splasklým od starostlivého pečování o mužská kojeňátka.“
Jedna z knih, kterou by měl každý přečíst. Nechápu, jak se po hrůzách války mohl chovat Čech k Čechovi tak krutě. Styl vyprávění mi vyhovoval, přečteno prakticky jedním dechem. Knihu doporučuji a určitě si zaslouží 5*.
Kam až může sahat lidská krutost, kterou autorka a mnoho dalších v minulém režimu prožilo? Političtí vězni zažívali ve věznicích takové hrůzy, a přesto nepřestali doufat a nevzdávali se. Tato kniha musí zasáhnout každého.
Připomínka toho jak neuvěřitelně krutý dokázal minulý režim být. Děj působí trochu roztěkaně, vlastně to ani nebyl děj. Knize to ale neubírá
Podle počtu komentářů je jasné, že se tahle kniha čte, a to je moc dobře. Tak trochu mi připomíná Škutinovu knihu Presidentův vězeň, je ale daleko smutnější, zasněnější a i víc filozoficky laděná.
SPOILER
Našly se i humorné pasáže, které to celé trochu zjemňovaly. Třeba o tom, jak některé z vězeňkyň loupaly cibuli pro pardubickou továrnu. Byly tou vůní tak prolezlé, ...že se jim každý dozorce vyhýbal jak eunuch uličce lásky.
Se zlovůlí mocných a jejich nepostižitelností, sebestředností a narcismem se setkáváme v běžném životě i dnes. Jen musíme doufat, že se ty zde popisované časy, kdy se závist stala třídním bojem již nikdy nevrátí.
Strašně potřebná knížka. Ukazuje, kam to vede, když roztřídíme lidi na kasty a když zakomplexovaní dostanou do rukou moc "trestat" ty, kteří byli v životě úspěšnější, schopnější nebo zásadovější než oni. Kniha o minulosti, která se strašně snadno a rychle může stát naší současností.
Zpočátku mi ten styl vyprávění trochu vadil, ale rychle jsem si zvykla a pak mi přišlo, že se to čte vlastně lépe - protože to trochu zmírňovalo hrozný pocit z utrpení všech těch žen. Nejhorší mi přišlo, že všechny ty vražedkyně na tom byly lépe, než politické vězenkyně.
Jedna z mnoha knih, které svědčí o tom, co totalitní systémy dokáží dělat lidem. Zde však není jen o tom, co se dělo v lágrech, ale trochu i o minulosti některých z vězněných, o světě z druhé strany zdí lágru. Je zde i trocha té filozofie o tehdejší době. Takovéhle knihy bychom měli číst a co nejvíce z nás, aby se nezapomnělo, co se dělo.
Říkám si, že takové knížky nebudu číst, ale vždy se k nim nějak dostanu a pak jich mám dost dlouho plnou hlavu. Nespravedlivě odsouzení, kruté jednání, bezmocnost lidí je horší než všechny horory dohromady. Lidé, kteří tím prošli a dokázali se znovu vrátit, pokud přežili, do života, jsou mimořádní.
Knihu jsem přečetla celkem rychle, byla pro mne poučná. Často se obracím v myšlenkách do historie a přemýšlím o tom, jak to lidé mohli v době komunismu přežít...Ty hrůzy jsou pro dnešní generaci nemyslitelné....
Není to tak dávno, co jsem do komentáře ke knize Ani mouše by neublížili od Slavenky Drakulić psala otázku, co by taková válka asi udělala s námi. Vzpomněla jsem si na to už asi u dvacáté strany této knížečky, kdy mi došlo, že my jsme tu válku ani nepotřebovali. Že i Češi Čechům jsou schopni provádět hrozné věci, když k tomu dostanou příležitost. Zastyděla jsem se, že s tím, co vím a znám z historie, mi to nedošlo už tenkrát.
Tohle se mi asi bude dlouho motat v hlave. Styl uplne supr, ten protiklad popisu s nadhledem, temer optimismes a celkove hruznosti a nejspis i beznadeje... Vubec si nedokazu predstavit, jak to nekdo mohl vydrzet.
Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak se člověk k člověku může chovat, když má nad druhým moc.