Byly jsme tam taky
Dagmar Šimková
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140013/bmid_byly-jsme-tam-taky-L4Y-140013.jpeg
4
472
472
Vzpomínky na léta vězení, ke kterému byla autorka odsouzena v r. 1952. Exilové vydání s fotografickou přílohou. Obálku s použitím obrazu Vítězslavy Janotové navrhla Barbora Munzarová.
Přidat komentář
jasná výpověď o komunistických žalářích a komunistech. Hodně syrová a hodně drsná, hlavně proto, že je realistická. Komunisté se nikdy nezmění
Drsný příběh, drsnější o to, že se skutečně odehrál. Ještě teď mi z toho skáče husí kůže.
Knížka se mi četla dobře, občas jsem měla chaos v ostatních osobách, ale nic, co by mě hodně rušilo. Našla jsem i okamžiky, kdy jsem se zasmála. Ale neumím si představit, že bych v takové životní situaci dokázala najít tolik síly a ještě mít energii na žerty. Obdiv všem nevinným ženám, které lágry přežily... Tohle by měla být povinná četba.
Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Knížku jsme přečetla za jeden den (je docela krátká). Je podaná velmi zvláštním způsobem, autorka lehce a naivně podává hrůzy komunistických politických procesů 50. let zavedené až do absurdního popisu, což je možná ještě hrozivější než realisticky popsat. Z neškodných názvů a popisů "stala se z ní turistka a taky jela na zájezd" už těm, kteří vědí, naskočí husí kůže.
Trochu mi vadily 2 věci - někdy jsem jí tu lehkost a nadhled nevěřila, možná bych ráda i přečetla to, tak po x letech věznění v nelidských podmínkách už byla na dně, jak litovala, že se zprotivila režimu, že neviděla konec a chtěla se vším skončit - myslím, že je lidské přiznat i to, že i před nadhled, humor a inteligenci prostě někdy člověka přemůže život. A další věcí bylo to, že kniha je páté přes deváté. Čtenář se neorientuje v postavách, v jejich popisech, kniha nemá začátek ani konec. Jen prostředek, který přeskakuje od jedné epizody a postavy ke druhé, z minulosti do přítomnosti.
Doporučuji k přečtení.
Na začátku mě ten až poetický styl rušil - zjevně mám v hlavě škatule: když o hrůzách, tak faktograficky... Později mě naopak okouzloval, šustění hedvábí, inteligentní ženství, žádný deník, ale literatura. Jinak bych k ostatním komentářům přidala, že smekám i před těmi, které lágry "zlomily" jakoukoli formou - to přece není důkaz slabosti, ale zrůdnosti mašinerie. A děje se to na světě i dnes.
Obsahově velmi zajímavé, ale bohužel mi čtení kazila forma. Četlo se velmi špatně.
Člověk je tvor krutý! To je fakt, holá nezpochybnitelná pravda. Racionálně to vím. Ale stejně mě vždy zarazí když krutosti jako takové musím čelit. A krutost neznamená vždy jen fyzické rány. O tom více obdivuji paní Šimkovou, že si dokázala i přes všechno uchovat část své duše. To byl ten největší a nejkrásnější odboj proti režimu. Čest vaší památce a na našich generacích je, aby se na lidi jako Vy nezapomnělo!
5* dávám za téma, protože o takových věcech by měly vycházet hromady knih a ne sem tam nějaká v malém nákladu, která je prakticky k nesehnání, vždyť jsou to naše dějiny... :-(. Moc se mi líbí uhlazený až květnatý styl psaní (tedy já bych ocenila spíše více faktického vyprávění, ale při těch hrůzách, o kterých autorka píše, je to jako pohlazení) a odvaha, která je určitě k sepsání takových pamětí třeba. Za mě by bylo skvělé, kdyby na konci knihy byl nějaký chronologický výčet míst, věznic a dalších informací, abych se lépe zorientovala v knížce a mohla vždycky mrknout, "kde vlastně zrovna jsme". Každopádně respekt paní Šimkové a jejím kolegyním.
Jedním slovem - STRAŠNÉ!!!! .......před takovýma lidma klobouk dolů!.......Musela jsem knížku číst na etapy, abych ji rozdýchala......Dala bych to jako povinnou četbu!
To, co muži nepochopí. Takové to svírání, taková ta ženská bolest. I v kriminále za největších trestů a strastí zůstat ženou - největší vítězství.
Tato kniha by skutečně měla být zařazena do povinné četby! Neuvěřitelné svědectví z ženské věznice...
Svědectví o životě v extrémním prostředí věznic v padesátých a šedesátých letech minulého století. I krátkodobý pobyt v takových podmínkách musí zanechat na psychice člověka následky. Paní Šimkové se možná právě díky její "drzosti a vzpurnosti" podařilo nenechat se zlomit a tuto nelehkou etapu překonat tak, že byla schopna své vzpomínky sepsat a předat je veřejnosti. Vyprávění je to živé, barvité a místy dost drsné. Že jde o vzpomínky a nikoliv román, dokládá mírná časová a místní nepřehlednost.
Určitě bych knihu doporučila všem příznivcům minulého režimu a komunismu. Určitě bych ji dala do povinné četby žákům a studentům.
Moc pěkně napsané, poučné. Je to síla co se v 50. tých letech dělo!! Tohle by si měli přečíst všichni a zamyslet se.
Autobiografická kniha z kruté doby komunistického režimu, kdy se zavírali nevinní nebo pro kdejakou prkotinu se mě ze začátku dost špatně četla než jsem si zvykl na styl psaní a pokaždé když už jsem to chtěl vzdát, tak mě zase vtáhla do děje. Knihu by si měli přečíst ti, co neustále tvrdí, že „ za komunistů bylo líp ", přitom ti samí za komunistů řvali, že v kapitalismu by bylo líp. K tomu není co dodat. Např. můj dementní spolužák Karel Mareček, kterého jsem po x letech potkal s tímto názorem a přitom za komančů chtěl zdrhnout za kopečky a nadával na komunisty. Někteří lidé obracejí zrovna podle toho jak se jim to hodí a z takových je mě na blití. Kdyby kniha byla lépe napsaná a ne takovým hrozným stylem tak bych hodnotil víc, rozhodně si vyšší hodnocení zaslouží, jen se mě hůře četla.
Velmi zajímavé a poutavé. Knihu jsem měla přečtenou během chvilky. Částečně tabuizované téma je zpracováno dokonale, při čtení mi neustále chodilo na mysl, že hodně věcí je společných i v knize Útěk z tábora 14. A pak ať někdo hájí minulé doby...
Vyborna kniha!