Čarodějnictví v kuchyni

Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami.


Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec?

Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat.

Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.