Čeho před smrtí nejvíce litujeme
Bronnie Ware
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190109/ceho-pred-smrti-nejvice-litujeme-190109.jpg
4
252
252
Kniha čerpá z osobní zkušenosti autorky, která několik let působila v paliativní péči. Setkání s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti naléhavě otevřela palčivá osobní témata a možná trochu pozapomenuté hodnoty, proměnila i její vlastní život. Rozhovory s umírajícími naznačily několik hlavních směrů lítosti – kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých, kéž bych tolik nepracoval, kéž bych měl odvahu vyjádřit své city, kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli, kéž bych si dovolil být šťastnější… Příběhy lidí loučících se se životem se prolínají s osobním příběhem autorky, hledající pozitivní smysl plného prožívání přítomnosti při stejně plném vědomí vlastní konečnosti. Bronnie Ware je australská písničkářka, prošla řadou zaměstnání, několik let se věnovala paliativní péči. Původní anglické vydání knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme (The Top Five Regrets of the Dying) se stalo světovým bestsellerem.... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha mne dost zaujala svým tématem, tak jsem se pustila do čtení a byla zvědavá, co mi čtení přinese. No, nakonec knihu hodnotím průměrně a poněkud s rozpaky.
Jako takhle, nechápejte mne špatně. To téma rozhodně je velmi zajímavé a našla jsem tu spoustu zajímavých myšlenek o tom, co člověk ve svém životě záměrně dělá nebo nedělá a tím si vlastně ubližuje. Jak se člověk někdy ze strachu brání některým věci. Odhání od sebe lidi ze strachu ze zklamání. Bojí se neúspěchu, miluje málo, nedovoluje si dělat některé věci... To vše tu autorka popisuje na základě rozhovorů se stařičkými lidmi, o které se starala v posledních týdnech jejich života, kdy se jich během důvěrných rozhovorů ptala, čeho nejvíce v životě litují.
V tomto ohledu je to skutečně inspirativní kniha, která mi toho dost dala - hodně jsem si vkládala lepíky a podtrhávala si některé myšlenky, ke kterým bych se ráda ještě průběžně vracela. Nicméně přesto knihu hodnotím průměrně. Důvodem je to, že kniha je podle mne neuvěřitelně ukecaná - až moc. Chápu, že autorka měla potřebu svoji životní cestu vzít ze široka, aby se postupně dostala k těm tématům, ke kterým chtěla. Přesto myslím, že by knize neškodilo trochu proškrtat a některé pasáže spíše nahustit. V tomto širokém pojetí mi totiž přijde, že některé myšlenky se tak trochu utápí a zapadají v tom přehršli slov - tudíž třeba tolik nevyniknout. Což je dost škoda.
Taky mi přijde, že v některých pasážích to je až moc sluníčkové, občas přespříliš ezo. Chápu, že jde asi o nastavení mysli a plně respektuju, že některé věci autorka vnímá tak, jak je vnímá. Ale mne to občas prostě míjelo a úplně se ten můj pohled na svět neztotožňoval s tím autorčiným. Ale to je v pořádku.
No, nakonec tedy průměrné 3 hvězdy. Nebylo to vysloveně špatné čtení, ale mám prostě výhrady. Jestli mohu doporučit? No, asi nejlepší je - zkuste se začíst a uvidíte sami, jestli vám to sedne...
Úžasná kniha... Je obsiahla, a predsa som prakticky tretinu odpísala ručne do denníčkového zošita pre vážne chorú (prakticky umierajúcu) kamarátku, pretože autorka akoby hovorila priamo ku mne a k môjmu životu na neustálej hrane smrti - nielen kvôli zmienenej priateľke, ktorú už roky pomaly odprevádzam amatérskymi audioknihami a denníčkami citátov a radosti, ale aj kvôli môjmu "Willovi" (viď. komentár ku všeobecne známemu dielu Než som ťa poznala). Smrť je súčasťou môjho života, rovnako ako ťažká depresia (nie moja, som tzv. "první pečující", ktorý odháňa denne dorážajúce démony) a toto dielo mi nesmierne pomohlo sa s tým vyrovnávať, dalo mi kopu odpovedí - vrátane obsiahlejšieho záveru, kde naozaj chápem, že je zhrňujúci, opakujúci sa trochu a možno menej záživný pre ľudí žijúcich "bežný" život. Z kníh o umieraní a paliatívnej starostlivosti je to doteraz za mňa jednoznačný top.
Kniha je kombinací vyprávění o umírajících lidech, jejich rozjímání nad tím, co měli v životě udělat jinak, a osobní zpovědi autorky, popisu různých kapitol jejího života a snaha dosáhnout takového života, aby nelitovala věcí, kterých litovali její klienti z paliativní péče. Souhlasím, že kniha mohla být méně rozsáhlá, posledních 30-40 stran jsem odkládala, než jsem dočetla. Nicméně je to zároveň zajímavá a velmi osobní zpověď. Věřím, že měla velmi terapeutický účinek.
Kniha v některých pasážích poněkud obšírnější, než by musela být. Je psaná na těžké téma, tak se asi autorka musela i odreagovat. Přečíst se to dalo, ale na dané téma mám raději jiné knihy.
Nenene... Název rozhodně neodpovídá tomu, kvůli čemu jsem ji četla... Tato kniha by se neprodávala, kdyby se jmenovala jednoduše a prostě "Život Bronnie Ware".
Poslední dvě kapitoly jsem už nedočetla, protože ta předešlá o depresi autorky a nalezení lásky a pochopení a porozumění a já nevím co dalšího o sobě sama byla pro mě už moc.
Líbilo se mi číst životní příběh a zážitky autorky, v mnoha ohledech velice zajímavý náhled do uvažování a psychiky umírajících. Ale konec knihy jsem teda četla s donucením, jen abych knihu dočetla, nervové vyčerpání a deprese autorky chápu, ale bylo to rozepsané do tolika stran, že se to četlo fakt špatně, bylo to jak plácání v bahně. Místy mi některé názory přišly už hodně ezo a měla jsem problém konec knihy vůbec dočíst.
Velmi silná kniha, kterou bych doporučila všem a především mladším lidem, aby nad svým životem více přemýšleli.
Na knize mě nejvíc zaujala láskyplná a ohleduplná péče o paliativní pacienty v jejich domovech. Dovedlo mě to k myšlence jak dnešní mladá generace vnímá smrt a jak a kde dnes lidé umírají. Příběhy pacientů byly krásné, ale zároveň velice smutné. Nejvíc se mi líbily příběhy Anthonyho a Grace.
Kniha má však jednu chybu, která mě odrazovala od čtení, a to, že autorka příliš mluví o sobě, což mě moc nezaujalo - jaké měla problémy s partnerem, bydlením, atd. Myslím si, že kdyby nebylo těch autobiografických částí, a autorka by sepsala jen příběhy pacientů, bylo by to lepší. Ale i tak se mi kniha moc líbila.
Nevím co si o tom myslet. Začátek byl strašně fajn, pak to ale trochu sklouzlo do ezo.. Určitě si něco vezmu z rozhovorů, které tu jsou popsané a mám trošku nutkání odjet karavanem do Španělska :) Ale ty ezo vsuvky mi prostě vadí, celé je to navíc takové "já, já, já". Čekala jsem, že kniha bude více o pacientech a méně o autorce.
Knihu jsem měla rozečtenou půl roku a ač bylo téma skvělé, pořád mi tam něco chybělo a nevěděla jsem co. Dnes jsem si přečetla komentář níže od Aghatte a to je ono! Vadilo mi, jak jsou ti umírající na druhé koleji, jak autorka mluví hlavně o sobě. A asi nejvíce to, jaký je somrák. Tolik let v bance, ale stále finančně negramotná? Neměla peníze na bydlení, tak hlídala domy. A rozmluvy s umírajícími nejsou fyzicky náročné a hlavně jsou dobře placené, tak to nějak vydrží…. Námět super, ale od této autorky se mi nelíbí. Takže život je moc krátký na to číst knihy s přemáháním a proto odkládám do nedočtených.
Život a smrt
Ponaučení, smutek, slzy, uvědomění, prozření, soucit, odhodlání, lítost, radost, laskavost, upřímnost, beznaděj, odvaha, láska, inspirace, deprese a mnoho dalších pocitu a emocí, které ve vás kniha vyvolává...zanechává.
Doporučuji přečíst všem, život je krátký.
Autobiografický příběh
S Aghatte absolutně nesouhlasím. Z ní samé čiší nějaká zášť či nezpracované emoce.
Autorka využila umírající k tomu, aby zviditelnila sebe samu.
Bohužel to vůbec není o odcházení, ale o tom jak ONA je skvělá, a chudáky umírající má jen jako nástroj, aby mám to všem mohla ukázat.
Celá kniha má ústřední téma - JÁ! Já jsem pochopila, já jsem udělala a já jsem neudělala, já jsem...
Všichni lidé jsou sice krásní, a ona nás všechny miluje, ale bohužel jsme také nedokonalí, a ona to chápe, jelikož naše srdíčka jsou zastíněna neláskou, prostředím, hmotnými statky... Asi málo meditujeme.
Pila mi krev na všech stránkách, ty její vznosná slova, vše ji velmi naplńovalo, hlavně když celý život nemusela nic dělat, jen se toulat v lesích, koupat se v řece a pozorovat ptakopyska - to ji velmi obohatilo.
Mezi řádky probleskovalo, že by nonstop bez peněz, neustále někde něco somrovala (vesmír ji to seslal) , odmítala platit nájem, živila se jako "hlídačka domů", i péči o umírající zvolila jako rychlý přístup k penězům, celé dny popíjela čajíčky, planě filozofovala a pomlouvala rodiny umírajících, kteří ještě nedosáhli jejího osvícení.
Nechápu, kam ty peníze mizely, když neměla nic, než auto a krabici osobních věcí.
Roky pracovala v bance, a když chtěla dávno po 30 natočit desku, neměla ani vindru, nic naspořeno, a opět musel zasahovat vesmír....
Já být vesmírem, tak ji pošlu do továrny, ať pořádně maká a odvádí daně, zdravotní a sociální...
Chudíci lidé, kteří se jí dostali pod ruce. Ty její sluníčkovaté kecy jim musely otrávit poslední dny na tomto světě, že asi umřeli i docela rádi, jen aby se jí zbavili.
Tato kniha mě po Bibli a Enneagramu asi nejvíc ovlivnila a přiměla ke změně postojů.
Nejlaskavější a nejupřímnější knížka, kterou jsem četla.
Mnohdy jsem měla slzy na krajíčku, bylo neuvěřitelně krásné, jak se Bronnie ke starým lidem chovala. Na druhou stranu mě udivuje, jak na umírající lidi působila.
Klobouk dolů za to, co všechno zvládla.
Extrémně tvrdá knížka. I když je skvěle napsaná tak mi trvalo hodně dlouho než jsem jí dočetl. Nevím kolik exodusů před spaním zvládnete Vy, ale já
dal tak maximálně dvě kapitoly co kapitola to jedna smrt. Takže nic pozitivního, ale knížka naplnila očekávání. Nutí k zamyšlení. Člověk si říká sakra, kdyt přesně tohle dělám čeho pak ty lidi litují. Závěrečná kapitola je doslova plná všech poznatků. Zařadil bych tu knížku jako povinnou četbu. Dávám jí určitě všechny hvězdičky.
Knihu jsem byla schopna číst pouze na dovolené, jelikož jsem zde měla tu správnou flow a mohla se do ní pohltit. Jakmile jsem dorazila domů, vždy jsem ji odložila. Doporučuji se na ní opravdu naladit a číst s uvolněnými myšlenkami.
Myslím že na tuhle knihu musí být člověk vyloženě naladěn a být připraven na několik životních pravd a hlavně na tu jedinou a prostou...všichni jednou zemřeme. Náš čas není věčný. Autorka v knize vyzdvyhne nejednu důležitou myšlenku života i smrti.
Z této knihy vyplývá v podstatě jedine: žijme tak, abychom na konci nemuseli litovat.
Kniha se mi moc líbila, určitě si ji přečtu brzy znova. Je depresivní a zároveň inspirativní. Zvláštní mix.
Štítky knihy
smrt rozhovory vzpomínky hledání smyslu života sebepoznání, sebepoznávání umírání paliativní péče hodnotová orientaceAutorovy další knížky
| 2012 |  Čeho před smrtí nejvíce litujeme |
| 2015 |  Rok pro změnu |
Téma knihy zajímavé a poučné. Autorka ovšem do knihy vpléta i svůj životopis, který už opravdu zajímavý není.