Čekání na barbary
John Maxwell Coetzee
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435142/bmid_cekani-na-barbary-3ba-435142.jpg
4
67
67
Jaká je hranice mezi lidstvím a barbarstvím? Desítky let byl soudce loajálním úředníkem impéria, staral se o záležitosti malé osady na hranicích a nevěnoval pozornost blížící se válce s barbary. Nicméně když do osady přijedou vyšetřovatelé, stane se svědkem krutého a nespravedlivého jednání s válečnými zajatci. Otřesen tímto zážitkem pocítí soucit s oběťmi a spáchá donkichotskou vzpouru, která z něj udělá nepřítele státu, stejného, jako jsou barbaři. Coetzeeho oceněný román je znepokojivou alegorií války mezi utlačovatelem a utlačovaným. Soudce není jen obyčejný člověk žijící v krizi svědomí na obskurním místě v časech dávno zapomenutých. Reprezentuje všechny lidi žijící v neúnosné spoluvině na režimech, kterým jsou slušnost a spravedlnost cizí.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , JotaOriginální název:
Waiting for the Barbarians, 1980
více info...
Přidat komentář
„Pro lidi, kteří nepodléhají zákonům, je právní postup pouze jednou z možných alternativ.“
Mé druhé setkání Coetzeem, na rozdíl od toho prvního (Život a doba Michaela K.), vyšlo nadmíru dobře. Snad i proto, že podobné koloniální polemiky mám rád (Conrad, Orwell, Farrell a jim podobní). Coetzee podobně jako ostatní přesvědčivě ukazuje, jaký typ lidí tyto nejisté končiny přitahovaly. V dobrém i zlém slova smyslu.
„neměl jsem nikdy dovolit, aby se brány města otevřely lidem, kteří tvrdí, že existují vyšší zájmy, než je slušnost.“
Proč je to tak silná kniha? Protože je o nás, o takzvaných lidech, o zbabělcích i kurvách v nás... Líbil se mi i pokojný závěr, kde nešlo o vykonání nějaké pomsty, kde nešlo už vlastně o nic.
Mnohovrstevnatý a nejednoznačný příběh, který asi neumím dobře popsat. Hlavně ne tak, abych zbytečně neopakovala předchozí komentáře. Stojí za přečtení? Rozhodně. Je to čtení složité a náročné? Ano, rozhodně. Protože předkládá hodně otázek, na které se musí čtenář sám snažit hledat odpovědi. Dva týdny po přečtení mi zůstává v paměti zvláštní směs bezútěšné drsné krajiny, morálních dilemat ze spoluúčasti na autoritářském režimu a dusné atmosféry domnělého (nebo skutečného?) nebezpečí na periferní výspě nepojmenované říše.
Velmi silná kniha s velkým množstvím hlubkých otázek a solidně rozpracovaných témat vniřních rozporů, kterou je nicméně celkem záhul číst a kdo si chce vychutnat všechna přirovnání a kětnaté věty, musí chtě nechtě číst jeden odstavec pět minut. Přestože se jedná o poměrně staré dílo (které ve své době asi nejvíce reflektovalo rasismus), unierzální časoprostor v absurdně chladné/horké pouštní oblasti dělá z Čekání na barbary nadčasový zážitek a velmi podrobný vhled do populismu a špinavé hry, kterou dokáží zlí lidé křivit charakter nevinných.
Děj je vyprávěn z pohledu starého usedlého soudce v malém hraničním městečku; postavou vyzrálou věkem a přeci příjemně dětinskou (archeologie, idealismus). Jak se ale moudrý, trochu bojácný ale hlavně uvědomělý člověk dokáže srovnat s nemorální diktaturou krutého impéria, které do jeho až doposud klidného domova přináší děsivě metodický plukovník Joll a mladí násilničtí policisté? Propaganda těchto cizinců hovoří jasně - barbaři, neznámý pouštní národ, jsou nepřátelé a plánují napadnout impérium a proto je třeba začít proti nim bojovat jako první. Jsou jiní, jsou zlí, chtějí zabíjet, musíme se bránit! Stačí zapomenout, že to bývali sousedé a že na pohraničí vládl mír.
Knížka je krátká a obsahuje pár docela drsných momentů, ale se jedná o příjemně decentní dílo, které se varuje příliš okaté agitace a většinu motivů servíruje formou přirovnání. Styl psaní, který autor zvolil nesedne každému, je hodně založený na vnitřních monolozích a úvahách.
Tato kniha je v současné době války na Ukrajině jednou z nejlepších, po které sáhnout.
Neuvěřitelně nadčasové dílo, které má svou platnost i dnes skoro 50 let po jeho vzniku a bohužel se obávám, že bude platné i dlouho v budoucnu. John Maxwell Coetzee vepsal do románu Čekání na barbary hlubokou obavu z toho, že imepiální (potažmo státní) moc má potřebu vytvoření společného nepřítele i iluze ohrožení a přicházejícího nebezpečí jako v podstatě svou integrální součást, k barbarskému použití násilí i proti nevinným (a dokonce svým vlastním občanům) je pak už jen malý krůček... Tahle kniha je vlastně esencí totality, ať už imperiální, fašistické, komunistické, nebo obecně autoritářské - vždyť i mezi demokratickým a totalitním zřízením je jen slabá křehká stěna... Mimochodem umělé vytváření pocitu ohrožení se dá krásně ilustrovat i na našem současném politickém dění - rozdmýchávání obav z uprchlíků, z uprchlické krize, strašení pandemiemi, odkud to jen známe...
Zvláštní kniha plná věcí, které člověku uvíznou v hlavě a musí nad nimi přemýšlet.
Čtení Coetzeeho knížek je pro mě vždy zážitek a ani tentokrát mě nezklamal. Román nese mnohá poselství a myšlenky, které stojí za zaznamenání. Samozřejmě, nabízí se zde otázka: kdož jsou oni barbaři - záhadní domorodci, kterým se připisují různá zvěrstva, nebo ti, kteří se holedbají svou mocí a chovají se hůře než zvířata.
Coetzeeho mám velmi rád, většinu jeho knih jsem četl a líbili se mi. Čekání na barbary, i když zřejmě patří mezi jeho nejznámější díla, mě bohužel úplně nezaujalo. Myslím, že se dalo lépe pracovat s dějem a postavami, plukovník Joll byl jenom míhající se figurka, jejíž charakter byl spíše plošší (i když možná to bylo autorským záměrem). Vyprávění mi přišlo někdy dosti monotónní (opět asi šlo o záměr), každopádně celá fabule tak nějak vyšumí do ztracena. Ač se rozhodně nejedná o špatný text, přijde mi, že Coetzee mě již v jiných svých dílech okouzlil mnohem více.
Dosaďte si sami něco za barbary - historii kolonií, diktátorské režimy a nebo klidně Games of Throne....velmi čtivá kniha, kde pro mě byly nejlepší ty psychologicky psané pasáže hlavního hrdiny, nikoli samotný příběh, ten byl lehce předvídatelný...ale začal jsem v 16:00, skončil v 23:50, opravdu to dáte jedním tahem, lehoučce napsáno, minimum postav, ovšem není to top
Kniha plná metafor. “V bezpečí našich domovů, s okny zavřenými na závory a trámy zapřenými proti dveřím vidíme, jak se střechou a stropem začíná snášet jemný šedivý prach, který usedá na veškeré nezakryté plochy, vytváří povlak na hladině pitné vody, skřípe mezi zuby. Sedíme a myslíme na ostatní tvory tam venku, kteří nemají na vybranou a nemohou než se obrátit zády k větru a vytrvat..”
Jak autor píše” Myslím si:” Mám cosi přímo před očima, a přesto to nevidím.”
Hutné téma, bohužel stále aktuálního kastování na "vysokou" civilizovanou společnost, jejíž hodnoty soudíme jako ty jediné správné, a ty ostatní, "nižší" či podřadnější jedince, s nimiž nelze v žádném případě spolupracovat, nýbrž je rovnou zničit. Bravurní práce s jazykem dokázala navodit atmosféru tak alarmujícího zmaru, zlomené hole nad takzvaným "lidstvím". A přitom všem zůstal autor velice decentní, takřka neutrální, chápající a díky bohu jen minimálně naturalistický; poukázal především na neustávající potřebu populistů vířit umělý strach. Velice velice velice dobré!
Je to báječné čtení. Tak absurdní a pravdivé, bohužel.
"Zločin, který se v nás skrývá, musíme spáchat sami na sobě. Ne na druhých."
Na to, že je autor Jihoafričan, je text trochu moc JIHOAMERICKÝ .-) Ale najdou se tu zajímavé myšlenky. Svého času jsem ji měla hodně ráda. Přemýšlím, proč...
Mám cosi přímo před očima, a přesto to nevidím. ...? ;-)
Sáhla jsem po této knize díky tomu, že má být převedena do filmové podoby.Je to příběh plný krutosti a živočišnosti, tak už teď jsem hodně nedočkavá a zvědavá, co s tím provedou filmaři.
Za sebe bych uvítala vydání ve větším formátu, protože tento "kolibřík" měl text ṕsaný dost mrňavými písmenky...
Oproti Tatarské poušti, kterou tato kniha vykrádá v duchu hesla: "Malý umělec kopíruje, velký umělec krade", je Čekání na barbary o dost plytké. Ta tam, je atmosféra prázdného života, zůstává pouze poněkud nesmyslné gesto osobní vzpoury proti společnosti. Co se týče tématu, tak např. Chilské nocturno jej zpracovává daleko lépe.
Bohužel to nebyla první kniha, kterou jsem od tohoto autora četla, příliš nechápu díky čemu je tento autor tak oblíben. Žádný úvod, závěr a ve své podstatě ani děj. Poměrně chaotické, špatně se čte a orientuje. Autorovi by na vyjádření myšlenky mělo stačit tak 50 stran, není umění psát obsáhlý text.
Děj se odehrává ve Francově Lhotě a v Lidečku. Barbary jsou míněni šohajové z hostýnsko-vizovických vrchů.
Štítky knihy
zfilmováno psychologické příběhy barbaři jihoafrická literatura ochrana státní hranice Britské impérium
Autorovy další knížky
| 2001 |  Čekání na barbary |
| 2006 | Život a doba Michaela K. |
| 2002 | Hanebnost |
| 2007 | Chlapectví |
| 2008 | Deník špatného roku |
Možná jsem ovlivněna tím že jsem zrovna neměla chuť číst, když jsem tento vytvoř četla ale... Nejspíš bych ho zařadila mezi ty slabší knihy, co jsem za život přečetla (momentálně jsem přečetla cca kolem 40 knih).
Začátek mi přišel nezajímavý. Až ve druhé kapitole (cca strana 40) jsem pochopila o co zhruba jde.
Ale jak píšu, může to být jen mím nezájmem.
Čekání na barbary bych si sama nikdy nevybrala, dostala jsem jí zdarma k objednávce pár knih a tak jsem si jí tedy přečetla. Ale dám šanci i jiným knihám od tohoto autora. Možná mě něčím překvapí.