Čekání na Godota
Samuel Beckett
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/37569/bmid_cekani-na-godota-IdJ-37569.jpg
4
1286
1286
Vrcholné dílo moderního dramatu, které kníže absurdního divadla Samuel Beckett napsal v roce 1953, vychází v překladu Patrika Ouředníka. Kniha obsahuje úvod, který čtenáře uvádí do historického kontextu, zasvěcené slovo překladatele, kompletní bibliografii Samuella Becketta a v neposlední řadě pět takřka neznámých Beckettových minibásniček.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2010 , Větrné mlýnyOriginální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
První dějství Čekání na Godota je opravdu skvělé. Máme tu vlastně zcela absurdní podobu small talku dvou lidí, kteří se snaží zkrátit si čas během čekání na člověka, který stejně nepřijde. Pozzo s Luckym jsou pak velmi zajímavé figury a setkání s chlapcem to skvěle uzavírá. Druhé dějství je však slabým odvarem toho prvního, až jsem si říkal, že by hře slušelo jenom jedno.
No lidi za čím se pořád honí vždyt je přeci všechno stejný tak jako to bylo vloni.
Proč jako vše děláme a jaký to význam má.Říkali když vyklouznul z lůna.Jdi tam a dělej tohle a dávej si pozor na tohle a na tohohle.Hledat a chtít tomu nějakej smysl dát.Instituce otec.Soudružka Matička.Vítej mezi námi.
Prožrat prosouložit prosrat prožvanit.Hlavně nesmí být trapný ticho.
Pátráme hledáme a nikdy na to nepřijdeme.Nezbyde nic o všechno přijdeme.
Přicházíme.Nazí.Nahatý.Negližé.Odcházíme.
Potom umřeme.
Jéžíš tys to věděl od začátku.
Člověk se na to musí dívat z té lepší stránky.
Byla to tady prdel co.Co se naděláš volovin.Miluju vás.Sbohem a šáteček.
Než se tak stane.
Taky vybrat nějakej směr by to chtělo.At už vlevo nebo vpravo tak už se probud ty střevo.
Nahoru dolů to je změna jsem neřízená střela.Středeční rozmnožovací den.Pak ráno zahraj mi na hřeben.Co já bych za to dal být spisovatelem.
Kdo chtěl by jámu kopat sobě a padat do ní sám.Tak se radši kochat krajinou v zimním hávu.Tři oříšky ne a ne přiletět.To ten život uletěl pes ani neštěkne.A Jéžíšek tuká na okno.
Poruč psu.Pes ocasu.Pes si lehne.Ocas se nehne.
Tak tu káru táhnem dál.Zasadit strom.Postavit dům.Založit si profil na Facebooku.
Co kdybych Tě moje milá oběsil ? To nedělej můj drahý asi by mě to škrtilo.
Marnost nad marnost.
Zavaž si tkaničku.Zavaž mi ji ty.Proč bych to dělal ? Od Tebe to bude lepší.Ty sám si ji zavaž budeš mít dobrej pocit že sis ji zavázal.Když mi ji zavážeš ty tak budeš mít ještě lepší pocit než já.Co by si ale jinak dělal kdyby si si tu tkaničku neuvázal sám ? Koukal bych na Tebe jak my ji zavazuješ.Kdo ji bude zavazovat mě když budu zavazovat tkaničku tobě.Rozhodně si ji zavazovat budeš sám patří Tobě.Když ji budu zavazovat tobě ty musíš na oplátku zavázat mě.To by nebylo ono.Dyt to bude dobrej pocit potom.Jenže ten dobrej pocit budu mít já a ty ne.To není fajn pocit když budeš mí jen ten tvůj pocit.Proč ? Nemůžem mít oba dva stejný pocity.Jak to.Když máš tkaničky jako já tak budeš mít pocity jako já.Jenže tkaničky nejsou pocity.Tkanička je tkanička a pocit je pocit.Jakej rozdíl je mezi pocitem a tkaničkou ? Pocit máš jenom jako.Tkaničky máš doopravdy.A pocit nemám doopravdy ? Co když tkaničky jsou jenom jako ?
A ten pocit je doopravdy ?
Tkaničky jsou iluze nemyslíš ?
Ale ty máš hezčí tkaničky.Proč ? Jsou stejný ne.Ted zrovna na ně dopadá stín v jiným úhlu než na moje tak musej bejt hezčí než ty moje.Tak jo.
Zavážeš je teda.A proč bych to dělal.Pro ten pocit.Od Tebe to bude lepší.Protože ho máš menšího než já.Možná ho mám menšího ale ty máš sice stejný tkaničky ale delší.Nechceš aby ti je zavázal někdo jinej ? Ne chci to od Tebe.Umíš krásně zavazovat.Potom je zavážeš ty mě.A proč bych to dělal.
Pro ten pocit...................................Pro ten krásnej pocit.
A tak to bude do konce časů.
PS: Vydržel si až sem ? Potom máš obdiv.Potlesk ve stoje.
Jako bonus obdržíš čtenářský deník.
Žádnej deník nic nebude.To je podstata absurdity.
Já si u toho chtěl odpočinout! Sakra. Jak chcete něco takového hodnotit? Nejsem si jist zda se Čekání na Godota dá vážně hodnotit, zda je na té hře co k hodnocení. Asi u ní více než u mnohých jiných platí, že se vám buď líbí, nebo nelíbí, respektive, nějak na vás vnitřně působí, či nikoliv. Na mě nějak působila. Ale jak, to už je zase nad mé popisné schopnosti.
Jeden pocit je však jasný. Je to moc dlouhé na čtení. Pro absurdní drama se spíše hodí velikost, řekněme, Havlovy Audience. Zahrané to působí lépe. Ale číst tuto hru opravdu nedoporučuji. Člověka z toho tak nějak po první půlhodince začne bolet hlava. Také nedoporučuji nad hrou nějak hlouběji přemítat. Z toho vás začne bolet po několika minutách.
Asi opravdu je vhodné ono označení „absurdní drama“. Drama absurdního člověka. Diváka vrhaného do podivuhodných epizodních situací, které se opakuji, v zásadě však bez jakékoliv konsekvenovanosti. Prostě hodina míjí hodinu a my stále na něco čekáme… Nebo ne? Já nevím. Dnes byla tato hra asi nad mé síly.
Snad toliko sem ještě připojím, aby tento komentář měl alespoň nějakou hodnotu. Slyšel jsem názor, že Čekání na Godota je vlastně dramatizací Camusova Mýtu o Sisyfovi. A ona to není špatná myšlenka. Páně Vladimír a Estragon se pokoušejí najít smysl svého bytí (jakž bychom mohli chápat čekání na Godota, čekání na smysl, který se neustále blíží, ale stále nepřichází) a využívají na to více méně podobné postupy jako Camus. Sebevražda, zavržení sebevraždy, hledání odpovědi v Bohu, zavržení i této filosofické sebevraždy, dokonce i přítomnost prvku dobyvatele tam je. Inu, je-li to tak, nevím. Mě tato myšlenka nenapadla a zdí se mi trošililinku děravá. Ale vidět to tam je. Tak pokud se nad tím chcete zamyslet... nebo nechcete...
Čekání na Godota jsem si vytáhla u maturity, tehdy jsem ji nestihla do termínu ústních zkoušek přečíst, tak jsem to chtěla dodatečně dohnat, ať vím, z čeho jsem to vlastně maturovala... No nevím, tento styl mi nějak nesedl. Určitě má svoje fanoušky, ale pro mě to bylo moc zmatené, dialogy nedávaly smysl, asi nic pro mě.
Než přijde Godot, pojďme si odporovat…
Všichni se prý rodíme jako magoři. A některým to zůstane.
Tak co uděláme? Nedělejme nic, to je nejjistější :-)
V: "Co my teď tady?"
E: "Čekáme."
V: "Jo, ale při tom čekání?"
E:"Co takhle se oběsit?"
V: "Aspoň by se nám postavil."
Legendárny Beckettov počin a jedna z najznámejších (nielen absurdných) drám vôbec. Absurdita koniec-koncov sprevádzala aj život samotného autora, veľkého intelektuála, ktorý sa najprv potýkal s neúspechom, keď o jeho diela nestál žiaden vydavateľ a následne veľkým úspechom, Nobelovou cenou a pozornosťou, o ktorú zase nestál on. Čakanie na Godota je bezosporu dielom nadčasovým, za ktorým sa skrýva omnoho viac, ako sa na prvý pohľad môže (v chaotickej spleti replík) zdať. Každý z nás má svojho vlastného "Godota", na ktorého celý život (ne)úspešne čaká, bez ohľadu na absurditu svojho počínania. Tak nám jednou vetou bolo dielo veľmi zjednodušene a trefne popísané pred maturitou a po niekoľkých rokoch, keď som sa k knihe sám dostal a mal možnosť si ju prečítať, s tým nemôžem nesúhlasiť...
“Nejsme už sami. Celý večer čekáme na noc. Čekáme na Godota, čekáme na...Celý večer čekáme, bojujeme ze všech sil. Teď je konec. Nadešel zítřek.“
Absurdní drama, pro mě zatím neprobádaná oblast-příjemné překvapení. Přiznám se, musela jsem si trochu doplnit mezery o tomto druhu literatury a jsem mile překvapena, jak tahle útlá knížka může čtenáři tolik sdělit. Všichni vlastně čekáme...
Absurdní drama mám ráda, je to jeden z mých oblíbených literárních žánrů, jenže tomuto kousku jsem moc na chuť nepřišla. Přišlo mi to zdlouhavé (ironické vzhledem k počtu stran) a nudné a znovu bych se k tomu nevracela. Nezaujalo mě to, ani nepobavilo - ostatním čtenářům tohoto žánru bych spíše doporučila Plešatou zpěvačku od Ionesca, tam jsem se aspoň upřímně zasmála. 1.5/5
Pamatuju si, že na základce nám učitel říkal, že tohle dílo je celé o čekání.. že ho to nebavilo a pokud to budeme číst, nemáme od toho nic čekat. Toho učitele jsem měla ráda a vlastně mám ráda dodnes, proto jsem na něj dala, takže když tohle dílo pak na střední dostala na rozbor, byla jsem vcelku nešťastná. Můj učitel ze základky se ale spletl, možná dílo jen nepochopil nebo to zkrátka nebyl jeho šálek kafe, ale mě to velmi oslovilo. Ono to dílo totiž není jen o čekání.. je o smyslu a života.. o tom, že život možná vůbec žádný smysl nemá. Jedná se o absurdní drama a právě to od toho čekejte, takže pokud Vás tento typ dramatu nebere, ani se do díla nepouštějte, protože to patrně nebude nic pro Vás. Pokud se však rádi zamýšlíte a chcete si zafilozofovat sami se sebou, zkuste to.. třeba se v tom najdete jako já :)
Naprosto geniální. Celá hra vypadá, že je to o ničem ,ale je v ní skryté přemýšlení o životě a smyslu života. Od knihy jsem moc neočekával ,ale naprosto mě ohromila.
Podle mě to spousta lidí nepochopí a proto to odsuzuje. Stačí se zamyslet a ta genialita vás praští přímo po hlavě.
Čekala, co se z toho vyvine a ono nic. Jen čekání... Čekala jsem trochu něco jiného, absurdní drama není můj šálek čaje.
Rozhodně lepší, než Plešatá zpěvačka, dokázala jsem se do toho vžít mnohem snáz, připadalo mi to humornější, také maličko hlubší. Bavilo mne to a takové divadelní představení bych i navštívila. (Kdyby to bylo možné, dám spíš 3,5 hvězdičky, takhle má půlku k dobru.)
ach můj bože.....nejtěžší knížka jakou jsem kdy četla....fakt, že jo....vybrala jsem si jí jako jednu z maturitních knížek a trpce jsem litovala. Tohle opravdu není čtivo pro každého. Všichni by si měli stokrát rozmyslet jestli si to chtějí opravdu přečíst. Je to tak zvláštní, hrozně se to táhne a jakmile jsem otočila stránku tak jsem hned zapomněla co bylo na té předchozí....chce to celou mysl čtenáře, aby se do toho opravdu začetl a pomalu to procházel...není tam prostor na oddych, protože jakmile přestanete číst tak je těžké se do toho zase dostat....podle jiných komentářů je mi jasné, že nejsem čtenář pro tuto knížku. Že určitě má své příznivce, kteří jí přečetli s chutí, všemu rozuměli a bavili se u ní....bohužel k nim nepatřím ale ještě bych to ráda viděla na divadle...třeba bych změnila názor ;)
Velice významná hra ve které vidím smysl realizace, personalizace, depersonalizace a derealizace; mě, tebe, vás, jeho, jí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Čekání na Godota |
| 1996 |  Molloy |
| 1995 | Murphy |
| 1994 | Konec hry |
| 1998 | Nepojmenovatelný |
Tohle me neoslovilo. Na divadle muže být silnější, literárně na papíře to se mnou moc neudělalo. Ze začátku si me to tím očekáváním vhodně zpracovalo, ale i přes malý rozsah me to průběžně jen začalo nudit a prudit. Podobenství jsem v tom nějaká shledal a po doplnění si některých informaci zvenčí mohu rict jen: Hm. Pro me je to mnoho povyku pro nic, překvapivě.