Čekání na Godota
Samuel Beckett
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1963 , DiliaOriginální název:
En attendant Godot, 1953
více info...
Přidat komentář
Absurdní drama, které je naprosto dokonalé. Všichni ve svém životě čekáme na svého Godota.
Moje první absurdní drama - a musím přiznat, že se budu muset hodně přemáhat, abych si přečetla nějaké další. Přečetla jsem to celé najednou, snad jen proto, že jsem taky čekala na Godota.
Úsměvná hloupost Estragona s Vladimírem, kteří spoléhají na příchod svého zachránce, očekávajíc od něj vykoupení z jejich trápení v podobě neschopnosti pohnout se z místa v konstantním čase, mi přišlo jako zajímavé a bezesporu originální znázornění absurdní životní situace, kdy bloudíme v kruhu a nedaří se nám najít řešení - cestu ven. Téměř přesné opakování za sebou jdoucích dnů s dialogy vyjadřujícími jasný cíl - zabít čas - mě však příliš neoslovily...
Zřejmě nejsem na absurdní drama stavěná. Nebo na prakticky jakékoli absurdno - já mám ráda logiku a v nesmyslném opakování, překřikování a klasickém "jeden o voze, druhý o koze" se nikdy vyžívat nebudu. Přelouskat těch pár stránek, co /literární perla/ Godot má mě stálo dvě hodiny života, které mi už nikdo nevrátí.
Jedna z mála knih z povinné četby, které jsem nedočetla. Pořád jsem čekala na nějaký průlom (na Godota). Asi bych to musela vidět v divadle, aby mne dílo zaujalo. Proti absurdním dramatům nic nemám, Havlova se mi moc líbí.
Mé první a zatím jediné absurdní drama. Vlastně jsem nikdy nevěděla, co od hry očekávat. Výklad z hodin češtiny byl nudný a o ničem, anotace nepřitáhly. Až po přečtení jsem pochopila, že některé typy literatury nelze soudit jen na základě děje, že ten je vlastně podružný, až postradatelný.
I po opakovaném čtení/shlédnutí Čekání na Godota mě fascinuje, jak se vám hra pomalu zažírá pod kůži. Na začátku je nezájem, pak začnete pociťovat zvědavost nad tím, kdo je Godot a proč na něj ti dva ťulpasové čekají, a nakonec v polovině hry dorazí fascinace. Skutečně geniální to dílo začíná být až s příchodem druhého dne, kdy všechno díky repetici dostane nový rozměr a význam.
A pak jsou zde postavy. Vladimír a Estragon, které vlastní neschopnost, lenost a nezájem přikovaly na místo. Zcela svěřili své životy Godotovi a čekají, až k nim spasení a smysl života dojdou samy. Nehybnost jejich charakterů je do očí bijící a ve své absurditě konfrontuje čtenáře s jeho vlastním marným čekáním na lepší časy. Kdo z nás někdy nečekal na pomyslného Godota, který naše problémy vyřeší za nás? Stejně absurdita funguje i v dialozích. Berete-li je příliš doslovně, nedávají smysl. Je to jen změť blábolení, bez ladu a skladu. Jen náhodné myšlenky, které na sebe sotva navazují. Kloužete-li však po povrchu, začne před vámi vyvstávat nádherná filozofie a varování. Filozofie života a varování před sebou samými.
Rozhodně jedno z mých nejoblíbenějších literárních děl.
Tak čekala jsem něco jiného, ale pořád jsem to pouze četla v rámci povinné četby. Chtělo by to dát si to v divadle, pak bych spíše mohla kritizovat. Četlo se to nic moc, na rozdíl třeba od Revizora. Tak ale je to klasika, takže nelituji.
Dľa mňa preceňovaný text s nasilu domysleným odkazom, ktorý tam post factum hľadali, a keďže nič nenašli, vymysleli.
"iluliacross" v komentári predo mnou napísala: "Stačí si vybrat, čí prázdnota je vám bližší."
Úvaha do pléna: A to prázdnota je zmyslom života, vážení?
Za mě geniální dílo. Moc ráda bych ho viděla i v divadelním podání, jinak čtení jsem si náležitě užila. Vrhlo mě to do zvláštního kouta plného existenciálních otázek, deziluze, zmatenosti, šedé prázdnoty... Pokud se člověk po přečtení Godota alespoň malinko zamyslí nad svým životem a řekne si: "A sakra..." tak dílo podle mě splnilo účel. Každý jsme buď týraným Luckym, otrokářským Pozzem, Vladimírem, nebo Estragonem. Stačí si vybrat čí prázdnota je Vám bližší.
Jak říkám, geniální.
Mé první setkání s absurdním dramatem. Pro někoho možná může působit nudně, pro mě tak nějak tragikomicky. "Příběh" o ničem a o všem. Chtěla bych to vidět někdy v divadle.
Estragon: Pojď pryč.
Vladimír: Nemůžeme.
Estragon: Proč?
Vladimír: Čekáme na Godota.
Knížku jsem měla v povinné četbě a jsem ráda, že byl tak krátká. I těch 100 stran pro mně bylo utrpení. Vím, že spoustu lidí oslovila a nechci jí upírat její historickou hodnotu, ale pro mně absurdní drama asi nebude to pravé..
Prostě sranda, kterou příliš "normální" lidé nepochopí. :D Na to v sobě musíte mít pořádný kus bláznovství. Nebo alespoň bláznivou náladu. :)
Jakožto odpůrce absurdního dramatu jsem do knihy šla s jistou nelibostí, ale ano, má něco do sebe, možná i víc než jsem předpokládala.
Už je to hodně let, co jsem četla Godota. V dnešní uspěchané (akční) době, ho asi opravdu málokdo chápe.
pro mě úžasné impressionistické dílo. Impresse nudy. Měl jsem problémy, dočíst to.
Zpětně oceňuju hlavní myšlenku, ta se do mě zaryla, a hlavně knihu si stále ještě i po dvou létech vybavuju. Ale číst znovu bych to nechtěl. Rád bych na to šel do divadla.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2005 | Čekání na Godota |
1996 | Molloy |
1995 | Murphy |
1994 | Konec hry |
1998 | Nepojmenovatelný |
Zoufalství, rezignace, naděje, lenost, uvíznutí kdesi v čase, vlastním bytí, které nemá směr, jen místo. Dny, které splývají, lidé, kteří se mění, čas, který plyne..
Čekání na Godota je kniha mnoha vrstev. Právě tím, že není konkrétní, se v ní dá najít mnoho. A může sloužit ať už jako ztělesnění "pocitu", politická satira, obžaloba lidstva či jako podnět pro zamyšlení se nad vlastním směřováním, vývojem, posunem...
Troufám si říct, že není určena k zábavě, ne takové, jakou tu mnozí čtenáři očekávají. A spíš než absurdním dramatem bych ji možná nazvala dramatickým absurdnem. Alespoň mně tak v tento moment a na tomto místě přišla.