Kam to kráčíš, Kefalíne?
Miloslav Švandrlík
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/112068/cerni-baroni-v-kam-to-kracis-kefaline-112068.jpg
4
113
113
Černí baroni série
< 5. díl >
Životní osudy populárního hrdiny Černých baronů ve 2.pol. 60.let včetně roku 1968. Prostřednictvím Kefalína Švandrlík popisuje atmosféru ve společnosti a uměleckých kruzích v závěru vlády prezidenta Novotného, její uvolňování, průběh Pražského jara a srpnové okupace. Příběh Kefalína je velmi podobný se životem autora , takže se tato kniha vlastně dá považovat téměř za autobigrafické vzpomínky. Je vcelku čtivě a vtipně napsaná, ale nedosahuje úrovně autorova základního díla. (www.mlp.cz)... celý text
Přidat komentář
Když bylo řečeno A, musí být vysloveno i B a C. Kefalín či Švandrlík tu líčí "povojnové" pořádky včetně problémů pracovních, dočkáme se "Upírů v Praze" - parafráze na seriál ve Světu sovětů ve vztahu k sovětské okupaci - a také jeho krátké období kočovné společnosti. Prakticky všechny osoby jsou autentické, jen chameleonský Jaroslav Dumbera je skrytou identitou všeumělce Jaroslava Hužery - posuďte sami: pedagog, televizní pracovník, dabingový, filmový a divadelní režisér. Toho ale Kefalín pohřbil podstatně dříve než ve skutečnosti.
(SPOILER) Knihy Miloslava Švandrlíka mám moc rád, tato je takovým řekněme pokračováním Černých baronů, kdy Kefalín žije svůj běžný život, občas potkává své bývalé kamarády a humor je zde stále skvělý. Nejvíc mě dostalo líčení Voňavky, který navštívil Kefalína a povídal mu dojemnou scénu se svým synem, kterou zakončil slovy "A von tam stál jak kokot a z očí se mu koulely slzy jak kobylí hovna". Prostě tohle nevymyslíš
Kniha částečně autobiografická. Četla se dobře a mnohé v ní popsané události vhodně doplnily informace odjinud.
Švandrlíkův smysl pro humor dokáže přežít i natahování a ředění, ale už to není ono...
Kniha mi trochu připomíná sekyrkovou polévku - základ tvoří nesmrtelní Černí baroni, přidáme populárního autora a pár nostalgických vzpomínek na doby minulé. Zbytek je voda... Strávit se to dá, ale žádný velký zážitek (umělecký ani gurmánský) čtenáře nečeká.
Kniha a hlavně její autor patřil k nejoblíbenějším autorům mého táty, který podobně jako on poznal na vlastní kůži život "černých baronů". Dnes už nám řada jmen, o kterých se v knize píše, nic neříká, ale není na škodu připomenout si tehdejší dobu, navíc podanou s humorem autorovi vlastním.
Ještě že máme tuto knihu, která dotváří nezbytný kontext k Černým baronům a dle mého je Švandrlíkovou druhou nejlepší knihou. Za cenu realistického popisu událostí dokonce autor občas sleví z humorného popisu událostí - zejména při popisu procesu vydávání knihy Černých baronů. Chvílemi absentující humor ale dohání v dalších odstavcích, ve kterých se klasicky vyřádil nejvíce na sovětské kultuře (škoda že na youtube není Kalinový háj...)
Mozna je to usmevne, ale bohuzel vlastne ne az tak vtipne, jak by se na prvni dobrou mohlo zdat. Tim mene v dnesni dobe styskacu po dobach vlastne vubec ne davno minulych, ci vyvolavacu jeste neceho horsiho.
Jasne, neni to zadnej Solzenicin, jenze ten zde vysmivany dusevni a moralni marast pritakavacu, oportunistu a mas nemych tvari je snad jeste horsi, nez lagry na Sibiri.
Netroufam si ani hodnotit, ale vrele doporucuji precist, je to kratke, nikoho to nezabije. Nekoho jen pobavi, nekoho donuti i k zamysleni.
Treba jsem jen citlivka a straspytel;)
Humorná kniha o tragické době. Je to odpočinkové čtení, skvostně napsané typickým švandrlíkovským stylem.
Po delší době jsem si vzal knížky od Švandrlíka. Rozhodl se více se rozepsat o dalších osudech postav ze své nejznámější knihy. Tentokrát o sobě.
Tak moc jsem neporozumněl rozdílu knih "Kam to kráčíš, Kefalíne?" a této; přijde mi že se jedná o tu samou knihu.
Pamatuji si na první seznámení s Černými barony a jak bylo složité se k ní dostat. Tehdy jsem od něho přečetl více knih a každá mě potěšila. Po roce 1989 kdy se otevřel trh z knihami jsem jeho knihy trochu zanedbal. Nedávno jsem si řekl, že to dohoním.
Kniha popisuje jedno tragické období tohoto národa z pohledu spisovatele, který není žádný "superhrdina", ale který se snaží zachovat si tvář, a nezemřít hlady.
Dílo zajímavé i tím, že popisuje osoby jejich skutečnými jmény a skutečnými činy. To vše bez zášti a s humorem. Pro mě zajímavá kniha i v této době, kdy je spousta věcí samozřejmých a bez problému. Možná zejména v této době, kdy národ ztrácí paměť.
V reakci na soudruhovo Weilovu hlubokomyslnou promluvu přidávám místo komentáře výňatek z článku v lidovkách Daniely Pavlatové,manželky Jiřího Wintera-Neprakty :
Ale každému, koho zajímají poměry v socialistickém Dikobrazu (a nejen v něm) doporučuji k přečtení především právě knihu Miloslava Švandrlíka Ještě máme, co jsme chtěli. I svým dětem jsem ji doporučila jako studijní literaturu a Švandrlík tu popisuje období budování socialismu velmi vtipně a nezkresleně a včetně skutečných jmen osob. A dozvíte se například i to, proč takový Vladimír Jiránek nepublikoval své vtipy v Dikobrazu, ale v Mladém světě… Nu, a kdo má stále pocit, že tu obhajuji "staré struktury" a dobu totality, ten se může o mých politických názorech přesvědčit i tak, že si mé jméno najde mezi signatáři petice Několik vět.
A k jeho výroku "ale zítra už to nemusí platit" mohu jen dodat, že je to možná zbožné přání některých dutolebů, ale naštěstí zcela nesplnitelné. Historie se nevrací a docela dost lidí se z ní dokáže poučit.
Asi každý z nás nikdy nebude mít to co by chtěl, takže říct si tohle dneska je sice hezké, ale zítra už to nemusí platit.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka 1 |
| 2009 | Draculův švagr |
| 1990 | Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky |
| 2004 | 100 nejlepších hororů |
| 1991 | Říkali mu Terazky |
"Ještě máme co jsme chtěli" a "Kam to kráčíš, Kefalíne" jsou dvě úplně stejné knihy různých názvů. Takhle se tahají lidem peníze z kapes a je zneužívána popularita autora. Škoda.