Červený adresář
Sofia Lundberg
Švédská románová senzace prodaná do třiceti zemí. Knížka, která se dotkne vašeho srdce. Doris je 96 let a má od roku 1928 tentýž adresář. Žije sama v bytě v centru Stockholmu. Většina jmen v adresáři je přeškrtnutá, jejich nositelé zemřeli. Dorisinu samotu přerušují jenom návštěvy pečovatelky a rozhovory s milovanou praneteří Jenny, která však žije daleko. Jednoho dne začne Doris vzpomínky na své přátele z adresáře zapisovat, aby neodešly spolu s ní a mohla je předat Jenny. Nechte se vtáhnout do poutavého vyprávění o přátelství a nebezpečí, o štěstí i smutku a o velké lásce, na kterou se nezapomíná. Přeneste se do dávných časů v Paříži, New Yorku a ve Stockholmu a nahlédněte do ošoupaných plechových krabic plných starých dopisů a fotografií.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , Ikar (ČR)Originální název:
Den röda adressboken, 2017
více info...
Přidat komentář
Dojemný a silný příběh, v závěru i slzička ukápla ... Přesto musím napsat, že druhý titul autorky "Otazník je polovina srdce" se mi líbil víc...
1,5 *
Přiznám se, že mě příběh spíše zklamal. Knihu jsem dočetla, ale spíš jsem se u ní nudila.
Zklamalo mě, že většina postav nebyla lépe a detailněji vykreslených a celkově příběh působil tak nějak nedostatečně.
Nemohu dát méně než pět hvězdiček. Kniha byla tak krásně napsaná, že jsem jí přečetla za 2 dny. Doris prožila nelehký život se kterým se svěřila své praneteři prostřednictvím červeného adresáře, zápisku a uchovaných dopisů. Komu nevadí si u knihy poplakat - doporučuji.
Nový přírůstek v naší knihovně, takže na dotaz čtenářky: "to je asi moc červená knihovna, že?" jsem neměla odpověď. Ale je léto, prázdniny, pro mě spousta času na čtení (špinavá okna ještě počkají). A já už mám odpověď:
Ano, je to ČK, ale není až tak červená. Je to dáno hlavně věkem hlavní postavy; dobou, kterou prožila, a také lidmi, které potkala. A samozřejmě citově "stabilizovanou" autorkou, která to nepřehání. Příště už čtenářkám ráda doporučím.
Děkuju za komentáře SSTknihy, Josh a taky RADOST, ty bych hnedle podepsala . . .
Od této knihy jsem nic moc nečekala a o to větší bylo mé překvapení. Jedná se o velice jemný, ale neobyčejně emočně silný příběh, jehož děj se dá shrnout do dvou vět. Mě se to velice líbilo. ***spoiler***Nejvíc mne asi zasáhl ten nelítostný boj s časem v závěru knihy. A to, jak neuvěřitelně důležité je v takových chvílích udělat vše pro to, aby člověk odcházel pokud možno beze strachu a aspoň maličko v klidu. Nic není v tu chvíli důležitější.
Po přečtení komentářů jsem od knihy čekala trošku víc... Příběh pěkný, ale v knihovně ji mít nemusím...
Krásný a moc dojemný příběh 96leté Doris a její praneteře Jenny. Trochu mi to připomínalo Dopisy, které nikdo nečetl. Je to moc pěkný příběh o lásce, přátelství, zároveň i válce, odloučení a také umírání. Druhou půlku jsem probrečela. Doporučuji.
Přeji Ti dostatek, Dorinko....
Kniha me nadchla. Ctiva,avsak nakonec smutna. Tesim se na dalsi knihu od teto autorky Otaznik je polovina srdce.
Úchvatná kniha, po strašně dlouhé době se mi kniha moc líbí. Milovala jsem babičky vyprávění, sice ne takovy příběh, ale to, jak to umělá krásně popsat, jako bych to sama prožívala a ten samý pocit jsem měla i u této knihy, vřele doporučuji. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. A tím, že jsou kapitoly psané tímto stylem se to vskutku čte perfektně. Určitě zkusím i další knihu.
Kniha se velmi dobře četla. Kapitoly odsýpaly. Zajímavý námět. Jediné co mě rušilo byly přeškrtnuté jména u kapitol s poznatkem zemřl/a. Jelikož mě to svádělo přeskakovat a číst co se asi s dotyčným stalo... Celý životní příběh Doris, mi přišel hodně smutný...
Hodně zajímavý příběh jedinečná knížka radost smutek všechno najdete v te knižce. Nadherna.
Štítky knihy
přátelství pro ženy stáří 20. století švédská literatura vzpomínky senioři osudy žen Stockholm prolínání minulosti a současnosti
Autorovy další knížky
2018 | Červený adresář |
2019 | Otazník je polovina srdce |
2022 | Jiné životy |
2025 | Poslední umělecké dílo |
Zezačátku jsem se do knížky nemohla začíst. Bylo to nejspíš tím, že jsem těsně předtím dočetla Smrtící bílou od R. Galbraitha, a tak jsem z extrémní popisnosti a rozvleklosti skočila do extrémní stručnosti a do děje, který jakoby neměl čas na nějaké zdržování.
Je až s podivem, jak moc mi postava Doris stihla přirůst k srdci, když vezmu v potaz, že na to měla pouhých 288 stránek. Linky z minulosti se mi moc líbily. Až jsem si občas přála, aby se příběh tak často nevracel do smutné a osamělé současnosti, kdy bylo Doris 96 let.
Avšak příběh z minulosti byl krásný. Dorisinu sílu a odhodlání, začít pokaždé znovu v cizí zemi, bez znalosti jazyka a pomalu bez peněz, nešlo neobdivovat. Příběh je ovšem postavený hodně na šťastných náhodách. Pokaždé, když Doris narazila na nějakého člověka, který jí byl zrovna ochoten zachránit a ubytovat jsem se musela ptát. Kolik lidí, by bylo ochotno ubytovat ve svém domově naprostou cizinku a to vždy na relativně dlouhou dobu? Byla to dříve opravdu taková samozřejmost nabídnout někomu neznámému pomocnou ruku?
Každopádně nevím, kdy jsem si naposledy u knížky takhle pobrečela. Slavík? Dopisy, které nikdo nečetl? Příběhy, které vzbuzují otázku co by bylo, kdyby, bývají z těch nejsmutnějších. Na dobu, kdy jeden ztracený dopis mohl znamenat takové neštěstí dvou zamilovaných lidí, nechci ani pomyslet. Knížku jsem dočetla v 1 ráno a příběh Allana a Doris dozníval v mé hlavě ještě dlouhou dobu.