Cesta

19.07.2017

Děsivá deprese se špetkou naděje...přečteno za odpoledne, nešlo se odpoutat...

16.07.2017

Je neuveriteľné, ako niekto dokáže vytvoriť tak silný príbeh s dvoma bezmennými postavami v postapokalyptickom svete. Jednoduché repliky o živote a smrti, pravdivé, kruté a reálne.

13.07.2017

Kniha, kterou by si měl v dnešní konzumní době přečíst každý. Pohltila mě a vyplivla až na konci. Rozhovory otce a syna jsou naprosto úžasné.

10.07.2017

Zvláštní. Čtenářská výzva. Ne můj šálek kávy. Tak ne.

07.07.2017

Tenká kniha, ale zato velmi depresivní. V knize nenajdete špetku slunce, radosti... Nedoporučuji číst těmi, kteří trpí depresemi a smutkem.

02.07.2017

Hodně silný příběh a dobrá ukázka toho, jak uvažuje psychicky nemocný jedinec.

17.06.2017

Díky Čtenářské výzvě, díky svému zájmu o dystopické romány a díky dovolené jsem sáhla právě po tomto díle. Trochu jsem se bála toho jednolitého stylu psaní bez uvozovek a jmen, ale nakonec právě toto mělo své kouzlo. Díky za pěkný čtenářský zážitek.
PŘÍŠERNÁ ZIMA. Skoro vůbec nemluvili. Muž bez ustání kašlal a chlapec se díval, jak plive krev. Plahočili se dál NA JIH. Špinaví, otrhaní, bez naděje. Zastavoval se a opíral se o vozík; chlapec šel dál, a pak se také zastavil a ohlédl se. Muž zdvihl uplakané oči a viděl chlapce vepředu, jak se za ním ohlíží - ohlíží z jakési nepředstavitelné budoucnosti, svítil v té pustině jako svatostánek.
Tak jo.

11.06.2017

Tak co?
Dočteno!
A co?
Nic moc!
Tak jo!

Cormac se jednoho krásného dne probudí s hroznou depkou.
Fuj, to je ale hnus, řekne si, o tohle se musím podělit se svými čtenáři!
nebudu vymýšlet žádný příběh, jenom napíšu, jak se dnes cítím,
beze jmen, co je komu do toho, jak se kdo jmenuje!
bez uvozovek, ať se neví, kdo mluví!
jenom ten hnusnej pocit ať si užijou!

A my, vážení čtenáři, hledáme hluboký smysl tohoto díla!

Svědectví, Bídné roky, Den Trifidů, nebo Honzíkovu cestu mám raději. Tak jo!
Lady_Ef, díky za výstižný komentář!

08.06.2017

Hodně silný příběh, hodně silná kniha. Hrůza, chlad, beznaděj, neustálé ohrožení života, děsivá zvěrstva v úžasném kontrapunktu s čirým, krásným lidstvím vztahu otce a syna. McCarthyho úsporný sloh to jen umocňuje. Sonda do toho nejhoršího i nejlepšího, co se v člověku a lidech skrývá. Mimochodem, toto vyprávění je asi nejpravděpodobnějším líčením toho, jak to bude vypadat, až to "rupne".

31.05.2017

Kvůli čtenářské výzvě
Nelituju
Tak jo

30.05.2017

Tak jo, zvláštní.
Styl psaní mi nesedl.
Chybí uvozovky. Jména.
Na druhou stranu - deprese, a to "nic" z příběhu jen čiší a alespoň se liší od ostatních knih.

28.05.2017

Bez začátku, bez konce, bez jmen, bez vysvětlení.
Knihu jsem přečetla "na jeden zátah" protože jsem stále čekala nějaké rozluštění. To však nepřišlo.

26.05.2017

Cesta je natolik nádherná i děsivá kniha zároveň. Beznadějného otce s malým synkem už snad ani nemohl potkat horší osud. S každým dalším krokem jim hrozí reálné nebezpečí příšerné smrti, ale zastavit se nemohou.. a zbídačené dítě je poučené, jak se v případě přepadení vrahy a kanibaly samo zastřelit..
Tahle kniha pro mě byla neskutečně silným a emotivním čtenářským zážitkem..ale doufám, že se nikdy nedožiju onoho katastrofálního úpadku lidské civilizace, o kterém McCarthy tak sugestivně píše.

24.05.2017

Ze začátku jsem byla z knihy zklamaná, taky mi dělal problém autorův styl psaní. Asi na 35. stránce jsem ji zaklapla a rozhodla se, že už jí dál číst nebudu. Nicméně jsem ji asi po půl minutě otevřela a řekla si, že jí dám ještě šanci. Chybu jsem neudělala.
Při čtení se ve mě vystřídalo nespočet pocitů, hlavně konec byl velmi smutný. Je ale dobře, že to skončilo právě takhle - příběhu to dodalo na reálnosti, a to mnoha knihám se šťastným koncem prostě chybí.

20.05.2017

Literatura osekaná jen na to nejnutnější - a jak úžasně to funguje. Jazyk tak strohý, že z něj sálá jediný cíl, a to přežít. Depresivní výlet napříč spálenou Amerikou, otec a syn, vozík, revolver a s každým dalším řádkem postupné vychládání naděje, že z toho všudypřítomného popela ještě někdy něco povstane.

18.05.2017

Knížka je tak depresivně a realisticky napsaná, že deprese na vás vysloveně dýcha z káždé otočené stránky. Všechno je chladný, šedivý a smůtný. Takhle někjak si představím konec světa a všeho, čeho lidská společnost dosáhla. Smutná vize budoucnusti, kde otec a syn hledají střípek světla a naděje.
V knize, ale nelze jen vidět snahu o pouhý popis celoplošného katastrofického světa, ale především dojemný vztah oněch dvou postav, spojených rodinným poutem a temnou budoucností. Aspoň takhle to na mě celé působilo.
McCarthyho nápaditost z toho všeho dělá skutečný psychologický horor. Otec dítěte a tedy i jeho ochránce, už od počátku příběhu v sobě stále bojuje s jednou hrůznou myšlenkou - zabít ho sám? Rychle a bezbolestně. Než je zlí lidi dopadnou, budou je mučit a sní je... Jak dlouho tu ještě pro něj budu? Najdem útočiště?... To je myslím hlavní myšlenka celého příběhu... Autor vlastně stvořil nejen psychologické drama, ale science fiction a horor, to vše v jednom.

Autorův styl psaní se zprvu nečetl snadno. Jeho projev byl strohý. Má nezvyklé vnitřní dialogy a zvláštní, ale zároveň zajímavý popisy cesty. To všechno ve své jednoduchosti jen zdůrazňuje tu hrůzu kolem i uvnitř všeho co se děje. Vše má u něj svůj čas k dozrání. Pomalu, ale jistě vede čtenáře hlouběji a hlouběji do šedého, post-apokalyptického světa, kde každá další věta jakoby byla dalším krokem. Musím připustit, že autor nakonec vytvořil opravdu čtivý příběh, který má spád a někam směřuje. Příběh, který je ale spíš pro otrlé čtenáře.

McCarthy je asi nevšední člověk, když je schopen stvořit něco takového. Do budoucna se těším na další jeho knihy. Zkusím Dítě boží :-)

Hodnotím 9/10

13.05.2017

I kdyby chtěl člověk tu knížku odložit ( jelikož je to v mnohém rána mezi oči) tak prostě nemůže. Jakmile se dostane příliš blízko ( což je v podstatě možná otázka pár vět, odstavců), už nenajde cestu ven. Nebylo v mých silách knihu zavřít, nebo hledat jiné východisko (třeba se jít projít). Není moc prostoru pro nějaké úvahy, možná ani pro nějaké rozhlížení či hledání detailů a přesto vás to s nějakou tou úvahou vyplivne, detaily se na na vás doslova sesypou, s tím že tohle po druhé už ne.

11.05.2017

Poselství je důležitější než výklad.
Takže za mě jednoduše geniální.

Velmi působivé; na pár řádcích se promítne post-apo hard core společnost, psychologické drama, rutina denního přežití a naděje ... ať už ji teda berou kdekoliv.

07.05.2017

Uff, velmi silná a velmi neobvykle napsaná kniha. Autor používá velmi minimalistický jazyk, věty v dialozích jsou krátké, ale přesto, nebo možná nějak záhadně právě proto, ve vás naprosto zhmotněně a intenzivně vyvolají tu atmosféru těch momentů, ve kterých se postavy (otec a syn) nacházejí. Je to tak silné! Tajil se mi dech, svírala mě úzkost a zároveň v té bezútěšnosti jsem s nimi prožívala ty záblesky naděje. Kniha se dotýká jistě mnoha aspektů a každého to může oslovit v jiné rovině, ale pro mě jako matku třech dětí tam byly silné ty momenty, kdy bylo cítit, jak moc synovi záleží na tom, aby oni s tátou neztratili vnímání hranice dobra a zla, aby prostě táta zůstal "ten dobrý" a tahle potřeba byla snad silnější, než to, aby přežili. Přišlo mi to nesmírně pravdivé - děti podle mě touží potom, aby jejich rodiče žili a jednali "správně", prostě aby stáli na straně dobra, i kdyby za to měli zaplatit. Tohle tam na mě silně působilo z každé stránky, lezlo mi to do útrob a tam to pracovalo a vyvolávalo silné emoce fakt někde až v morku kostí. Kniha popisuje obraz světa, kde se rozpadne jakýkoliv společenský řád, prostě neexistuje, každý je jen sám za sebe, za zlé činy není žádný trest, žádný tlak společnosti, takže pokud se člověk v rámci boje o přežití neuchýlí ke zlu, musí to být ze samotné lásky k dobru, nic dalšího mu to nepřinese, prostě motivace osekaná o jakoukoliv nadstavbu, jde to na pouhé jádro naší morálky. Kniha vyvolává silné existenciální pocity a otázky - o Bohu, o dobru a zlu v člověku, o společnosti, o smyslu života, o utrpení, o smrti..ale ani trochu to není prvoplánové, není tam žádné mudrování, ale dýchá to na vás právě skrze tu autentickou syrovost vyprávění o každodenním přežití či nepřežití. Konec knihy mě dostal - z hlouby duše jsem plakala a nemohla přestat asi půl hodiny (neznám jinou takovou knihu, kde by na mě konec takto zapůsobil), byla to směsice bolesti a zároveň uspokojení a úlevy - mě ten konec prostě dokonale uspokojil. To, o co tam podle mě šlo, v co jsem doufala já, to se podle mě stalo a má naděje došla naplnění. Kniha, která je určitě atmosférou jinak velmi skličující, ve mně zanechala přímo bouři naděje. Ne každý ovšem ten konec vnímá takto -některým mým přátelům přišel depresivní - to je asi velmi individuální. Za mě - mistrovské dílo.