Cesta
Cormac McCarthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34786/bmid_cesta-WeG-34786.jpg
4
2921
2921
Na vyprahnutú zem sa zniesla ďalšia vrstva prachu a popola. Kýpte stromov sa striedajú s ruinami civilizácie. Mŕtvi nemo svedčia o bolesti a bezmocnosti, poslední živí sa nezastavia pred ničím, ani pred kanibalizmom. Sivé nebo so sivým slnkom čoraz častejšie prekrýva čierny studený dážď. Jediná možnosť uniknúť smrti je cesta – na juh. Desivá realita postapokalyptického románu Cormaca McCarthyho o putovaní otca a syna krajinou spustošenou kataklizmou. McCarthy s majstrovskou jednoduchosťou predstavuje svet, v ktorom prestali platiť hodnoty civilizácie a cenu má len to, čo pomôže prežiť ďalší deň. Uprostred nepriateľskej krajiny sa rozvíja nádherný ľudský cit, krehké, a pritom pevné puto medzi otcom a synom. Románový príbeh o láske, obetavosti a nádeji, ktorý stvorili nemilosrdne drsné podmienky, získal roku 2007 Pulitzerovou cenu.... celý text
Přidat komentář
Temný a depresivní Cormac. Ale na druhé straně ta vlídnost a pochopení otce a syna, to jejich takřka až dojemné pachtění zpustošeným světem a snahou najít něco lepšího... A víra je nakonec tím jediným co přetrvá navzdory všemu.
Opravdu silný a dojímavý příběh o putování otce se synem odnikud nikam. Dennodenní zoufalý boj o holé přežití, beznaděj, ve které ti přeživší mohou závidět mrtvým. Anebo snad zbývá ještě kousíček naděje, že "nosiči ohně" rozfoukají z žeravých uhlíků ve spáleništi země plamen nového života?
Byť to bylo neustálé cestování, kniha se mě nějakým záhadným způsobem děsně dotkla. Nejen šíleným námětem postapa, ale na konci jsem fakt brečela. Přitom to dopadlo dobře, dojala mě celá ta cesta při zpětném promítnutí si, čím vším hlavní hrdinové prošli a jak to dopadlo. Docela drsný. Ale oheň se nesl dál, taková jakási naděje, možná v lepší zítřky?
Poutavý příběh o světě po globální katastrofě na Zemi -kdy převládá naděje na přežití do příštího dne a o beznaději, jak pokračovat v dalším životě.
Z postapokalyptického světa Cormaca McCarthyho kape strach, chlad a všudypřítomný šedivý prach. Netíží nás ani tak myšlenka, že nevíme, co se stalo, ani jak se jmenují ty dva, co sledujeme na jejich cestě, ale že by opravdu mohli být jediní dobří lidé na světě. Že ze světa, který známe, by opravdu mohla vzniknout neúrodná šedivá koule, kde udržet se na životě, znamená každodenní boj. Přesto v téhle temné atmosféře přežívá otcovská láska a naděje.
Je to o ceste... Clovek se toho moc nedovi - proc co jak kdy.. Ale je to neskutecne silny... Jeste to posiluje zvlastni usporny zpusob kterym je to napsano - chvili jsem si na nej musel zvykat, ale precetl jsem jednim dechem...
K přečtení knihy mě vedla zvědavost. Hodně lidí ji tady chválí, tak jsem si ji vypůjčila v knihovně. Mno...kdybych nečetla Bídné roky nebo Ohně na planinách, možná by mě to taky nadchlo. Ale ne. Je to těžce depresivní četba, na které si dal autor záležet. Aby to bylo co nejpochmurnější, nejbeznadějnější, smrt a popel na každém kroku. Nedověděli jsme se sice, co ten kolaps planety způsobilo, zato jsme si užili velké porce nihilismu. Spisovatel atmosféru přitmavil i tím, že hlavní postavy ani nepojmenoval. Přímé řeči chybí uvozovky, asi to mělo podtrhnout zvláštnost textu. Takže to mám za dvě hodiny čtení za sebou a nemyslím si, že je to tak světoborné dílo. Ono se líp píše na truchlivou notu, než na tu veselou. Podle mě se autor rozhodl udělat velké umění s obrovským dosahem pro lidstvo, a dopadlo to podle toho.:)
Ještě jsem se vrátila, protože mi pořád hlavou procházela báseň, ale nevěděla jsem, kde jsem ji četla. Už vím!!!!!
Společnost je k zblití,
Vyválená v hnoji
I s britskou vlajkou.
Sid byl ničema.
Johnie už shnil.
Mrtvej, mrtvej, mrtvej.
Zabitej šedí.
Anglie páchne.
Stoka světa.
Žumpa Evropy.
Sláva punkům,
Králům a královnám
Našich ulic.
Dobrý, ne? Toto je básnický výtvor dospívajícího Adriana Molea, když se snažil o proniknutí do žurnalistiky:)
Jinak jde o knihu Tajný deník Adriana Molea. A řekla bych, že pan McCarthy už by mohl mít pubertu za sebou;)
Filmu jsem se dlouho vyhýbal a čekal jsem na knihu. Tak tahle kniha je fakt síla a závěr je ještě silnější zážitek z kterého jsem byl dost naměkko. Jako otec jsem jsem se při čtení také zamýšlel zda bych měl dost odvahy, vnitřní síly a přesvědčení využít smrt pro svého potomka jako rychlého vysvobození před dlouhým děsivým a trýznivým osudem v rukách kanibalů. K ničemu jsem nedospěl a rychle jsem vždy tohle zamýšlení rychle opustil, jakmile mě kniha opět zavedla k tomuto depresivnímu tématu. Neustálá zodpovědnost rodiče jak ochránit a obstarat věci k přežití sebe a syna jsou obrovskou a neustálou tíží. Být neustále ve střehu a v pohybu, posuzovat rizika je také dost vysilující. Většina již zde o této knize napsala vše důležité, takže bych je zbytečně opakoval. Jediná věc, která mě překvapovala,bylo to jak plně naložený obyčejný kovový nákupní vozík s pidikolečky projíždí tak obrovské vzdálenosti neudržovanými silnicemi a hlavně všemožnými druhy terénu mimo silnice. Rozhodně si ji za čas ještě jednou pořádně přečtu, nebo se konečně podívám na film.
Tak něco takového jsem nikdy nečetl!!!
Beznaděj, smutek,úzkosti, deprese...
Ke konci jsem došel snad jen silou vůle. Nedělají mi problém 800 strane knihy, ale tohle jsem prostě četl kousek po kousku.
Film jsem neviděl a ani nechci.
U knihy mi vznikla asociace se šedou barvu a to je myslím nejvýstižnější...
Brrrr... Bylo to surové. Na Cestě se mi líbilo, že se dokáže dostat člověku pod kůži, aniž by k tomu potřebovala sérii sci-fi výmyslů, nebo přehnaných nechutností. Naopak. Rovina, ve které je vyprávěna, je člověku natolik představitelná, až z toho mrazí.
Před lety jsem viděl film, který mě nijak zvlášť neohromil. Tak jsem se nepouštěl ani do knihy. Dnes je ale situace jiná. Jsem otcem syna, poslouchám rozhovory s Václavem Cílkem a navíc jsem narazil na skvělou audioknihu. Hned jak začal Jiří Ornest předčítat svým podmanivým hlasem, byl jsem ztracen. Rozhovory otce se synem a skvělá atmosféra mi nedovolily myslet na něco jiného. Po skončení jsem z toho pěkně naměko.
P.S.: Až trochu pookřeji, mám v plánu si připomenout film Vlákna, který mě před lety taky pěkně profackoval.
Audiokniha 100%
Jedním slovem vynikající. Povinná četba pro ty, kteří si ničeho neváží, snad ani vlastního života.
PS: A to jsem si myslela, že něco tak křehkého zfilmovat nelze. Film jsem neviděla, ale raději zůstanu u toho křehkého díla literárního.
"...Vsunul chlapci do ruky revolver. Vem si to, špitl. Vem si to. Chlapec se třásl hrůzou. Ovinul ho paží a držel. Vyzáblé tělíčko. Neboj se, řekl mu. Jestli tě najdou, budeš to muset udělat. Rozumíš tomu? Psst. Nebreč. Slyšíš mě? Umíš to. Dáš si to do pusy a zamíříš nahoru. Uděláš to rychle a pořádně. Rozumíš? Nebreč. Rozumíš?
Snad jo.
Takhle ne. Rozumíš tomu?
Ano.
Řekni ano, táto, rozumím.
Ano, táto, rozumím.
Podíval se na něj, ale spatřil jen nevýslovný děs. Zase mu revolver vzal. Nerozumíš, řekl.
Já, táto, nevím co dělat. Prostě to nevím. Ty budeš kde?...."
Vrchol zoufalství, bezbřehé hrůzy a strachu, neustálý pocit ohrožení, vědění toho, co může a téměř s jistotou musí přijít a přitom hluboká a bezhraniční láska. Jen toto vše může zapříčinit, aby otec vlastního velmi malého syna důtklivě učil, jak zabít sám sebe...Pro mne osobně nejhrůznější okamžik celé knihy. Kolik protichůdných emocí a přitom racionálna a jak hluboká láska by musela v otci nebo matce být, aby své vlastní a jediné dítě nabádali k sebevraždě...
Cormac McCarthy používá jen úsečná slova a věty. Často je opakuje. Syrovost a depresívnost vlastně jen krátkého a v čase neukotveného příběhu tím tak jen prohlubuje. Hrůznost reality v člověku nevyvolává touhu po květnatých rozhovorech, když jeho jedinou myšlenkou je potřeba přežít za každou cenu. Najít alespoň nějakou potravu a ochránit své dítě a sebe sama...
Přiznávám, že depresívnější a hrůznější knihu, která by se mne tak hluboce dotkla, jsem snad dosud nečetla. Dívám-li se na některé komentáře níže, uvědomuji si, že její hloubku, poselství a význam je asi možné mnohem líp pochopit, jste-li rodič. A jsem Mccarthymu moc vděčná, že při vším tom marasmu, mně ponechal alespoň tu závěrečnou naději. A jsem si jista, že jen díky ní je člověk snad schopen přežít.
... potažená smutkem, táhlým chladem marnosti, proudem sivé existence, stinné úzkosti. Na ní máme jeden druhého, nedáme zadarmo kůži ani duši. Na ní "čaroděj za sen," ani post mortem, nevzepřel se víře, předat pochodeň s nadějnou emocí, že tam, na konci chmurného tunelu, se přeci jednou světlo rozsvítí.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena rozhlasové zpracování otcové a synové cesta, roadtrip postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesta |
| 2007 | Tahle země není pro starý |
| 2009 | Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě |
| 2009 |  Dítě boží |
| 1995 | Všichni krásní koně |
Název knihy se naplno shoduje s jejím obsahem, při jejím čtení jsem musela stále myslet na text stejnojmenné písně: "Tou cestou, tím směrem měl bych se vážně hned dát, když sněží, jde to sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají, kus něhy ti za nehty slíbí a dají víc síly se prát, na dně víc dávat než brát..." Je to čiré zoufalství, nevíte, proč, nevíte kdo, kdy.... a o to asi jde, ukázat, jaké by to byly, kdyby. Velmi zdařilý odhad a popis podmínek, lidského i nelidského chování až s hororovými prvky. V rámci post-apokalyptického žánru skvělé, jen možná chyběl aspoň náznak toho, co lidstvo dovedlo až na samý okraj propasti. (červen: 1140 str.)