Cesta do Indie
Edward Morgan Forster
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/184553/bmid_cesta-do-indie-gtL-184553.jpg
4
89
89
Název svého stěžejního díla, Cesty do Indie, převzal Forster od Walta Whitmana. Zatímco však americký básník tak koncem 60. let 19. století pojmenoval skladbu oslavující otevření Suezského průplavu a vyjadřující naději ve sbratření lidí všech ras, u britského romanopisce bere na sebe téma možného porozumění mezi obyvateli různých kontinentů podstatně trpčejší a ironičtější podobu. Tak jako na šachovnici postavil Forster proti sobě dva tábory: na jednu stranu povýšeneckou anglickou menšinu, na stranu druhou místní indickou elitu, reprezentovanou doktorem Azízem, muslimským chirurgem, který musí snášet ponižování ve vlastní zemi. Mezi nimi hraje svůj part liberální anglický učitel Fielding, jenž si za sympatie k domorodému obyvatelstvu vyslouží od svých krajanů podezřívavé opovržení. Přestože Forsterův román v prvé řadě odhaluje lidsky nedůstojné koloniální praktiky, jeho poselství je mnohem obecnější – dotýká se možností a překážek komunikace nejen mezi příslušníky rozdílných národů či kultur, ale i mezi lidmi vůbec. Proto také bývá považován za významný mezník v dějinách britské literatury 20. století.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1974 , OdeonOriginální název:
A Passage to India, 1924
více info...
Přidat komentář
Vysoce promyšlená, chytře provázaná kniha, která mnohokrát zrcadlí situace a názory v různě pokřivených podobách, krásná ve slovech (dalo by se hojně citovat), ale pro mě silně pesimistická v myšlenkách.
Jakkoliv Forster kritizuje své krajany, Indové nevycházejí ze srovnání o moc lépe. Ukázka neřešitelných kulturních rozdílů nestojí na tom, že jeden národ utlačuje jiný, problém je, že dvě kultury mají natolik odlišné klady i zápory, vnímání ctností a nectností, že ani oboustranná snaha a intelekt je nedokážou sblížit.
Přestože má příběh jednotlivé protagonisty, nejsilněji se projevují skupiny, Forster dokonce říká „stáda“. Jeden Ind neodhadne rizika, jedna Angličanka způsobí skandál, ale od té chvíle už ani na jednom z nich nezáleží, stádo koloniálních úředníků bez důkazů, z principu táhne jedním směrem a stádo Indů stejně slepě táhne druhým. Na pocitech dvou lidí, ze kterých se náhodně stala záminka vyřídit si vzájemné předpojatosti a odpor k druhému táboru, už nezáleží, slečna může omdlévat nebo se uzdravovat, hlavně když vzorně ztělesňuje symbol. Scény šeptandy, skandování a teatrálního předvádění moci u soudu působí hodně tísnivě - davu se nedá nic vysvětlit ani si ho naklonit, přes nečekaný zvrat ani jedna skupina nezmění názor. Jakmile jde o princip, o světonázor, takové drobnosti jako jedna výpověď se prostě interpretují dle potřeby.
Forster nenabízí hrdiny, nikdo nezůstane nezasažen. Původně všeobecně srdečný Azíz se uchyluje ke stejné generalizaci, snad dokonce moudré, protože bezpečnější. Fielding, sice méně zaujatý proti Indům a ochotnější přemýšlet, ale bojující také bez důkazů, je nakonec obroušen a usazen pevně ve svém stádu. Zbývá jen názorně odůvodněné přání, aby byla Indie samostatná.
Předvedené projevy lidské omezenosti a sobectví se čtou nepříjemně, ale příspěvek k teorii kulturního dialogu je to nesmírně zajímavý právě pro svou racionální skepsi.
Toto je skutečně "krásná literatura". Krásná myšlenkami i krásná svou prací s lidským slovem. Taková, která ve čtenáři uznává dospělého a kompetentního partnera a na této úrovni s ním také komunikuje.
Strhující příběh, dobře vykreslené prostředí, některé postavy (některé postavy o dost méně), zajímavé téma. Některé postavy mi příliš nepřirostly k srdci, některé pasáže by bylo možná lépe přeskočit, konec trošku vyšuměl do ztracena. Ale hlavní zápletka dobrá; hodně mi ovšem vadily poněkud přehnané a hysterické monology místních Angličanek.
Román z období nadvlády Anglie nad Indií, vykreslující barvitě propastnou neschopnost porozumění mezi těmito národy, jejich naprosto odlišné založení. Angličané jsou zde popisováni většinou jako odtažití, povýšení a upjatí lidé bez empatie a představivosti, Indové naopak jako citově založení, spontánní, téměř iracionálně a dětinsky, zároveň však i trochu intrikánsky jednající lidé.
Hlavní zápletka knihy je poměrně jednoduchá, dojde pouze k jedinému zásadnímu dějovému zvratu a k vykreslení toho, jak událost odkryje hlouběji tyto dva neslučitelné tábory a povahy jednotlivých aktérů, jak je změní.
Přestože mi - jen s výjimkou učitele Fieldinga - žádná z postav k srdci nepřirostla a nedokázala jsem s ní prožívat děj emotivněji, i tak se mi kniha líbila díky svému hravému, poetickému stylu psaní a dobrému (myslím i nestrannému) vhledu, kterými autor dokázal vykreslit jak popisné pasáže, děj, tak zejména myšlenkové a citové pochody oněch postav.
Přestože na v podobném duchu psané Barmské dny nedosáhla, i tak zajímavá kniha, ráda si od autora přečtu něco dalšího.
Předchozí komentáře přesně vyjadřují to, co si čtenář může z této knihy odnést. Proto nemá cenu opakovat to, jak je tato kniha neobyčejně hluboká. S jedinou věcí bych ale nesouhlasila. Pokud touto knihou procházím opravdu tak, abych se ponořila až na její dno a vybrala jednu myšlenku po druhé, je to zdlouhavý a náročný proces. V mém případě je to první kniha, kterou jsem četla s tužkou v ruce a ty pro mě nejzásadnější vhledy si podtrhávala. Teď, kdykoliv si budu chtít vybavit atmosféru Indie a připomenout si rozdílnost indického a evropského vnímání a přístupu k životu, stačí knihu prolistovat.
Jsou země, pro které mám slabost. Jak uslyším jejich název, zavírám oči a začínám snít. A jednou ze zemí, které mě takhle okouzlují, je Indie. Možná za to můžou nádherné indické pohádky, které jsem si oblíbila v dětství.
Cesta do Indie mě velmi překvapila. Autor dokázal předat zvláštnosti uvažování a cítění Indů, na několika postavách různého postavení a vyznání zachytil pestrost, jinakost, nepředvídatelnost... Ta odvaha, s kterou trefně postavil na pranýř koloniální praktiky britských úředníků, jejich nadutost, povýšenost, opovrhování místními. Azízovi vložil do úst předpověď osamostatnění Indie a jedinou možnost, jak být přáteli, jako rovnocenní, bez podřízenosti. Název knihy bych tak chápala spíš jako cestu k Indii.
Zaujal mě motiv pardy (Azíz ukázal Fieldingovi fotografii své zemřelé manželky), jako příklad, jak vykládat náboženské příkazy a pravidla srdcem. Velmi aktuální téma, které by bylo přínosné mnohým.
Uplynulo už alespoň 30 let, co naše televize dávala britský seriál Perla v koruně, ale dosud na něj vzpomínám jako na něco velmi, velmi zajímavého, zvláště proto, že soumrak britské koloniální nadvlády nad indickým subkontinentem v něm – snad i docela věrně - zobrazili samotní kolonizátoři. A najednou ke svému obrovskému překvapení zjišťuji, že již dávno předtím jeden Angličan dovedl úžasně vyhmátnout tu dlouhodobou neudržitelnost anglické správy nad obrovskou a nevyzpytatelnou Indií a žasnu nadšením, jak dokázal z banální epizody vystavět velký příběh fatální konfrontace nejen několika postav, ale rovnou několika národních mentalit a světových ideologií.
Nevím, zda v době vzniku této knihy (20. léta 20. století) byly již na světě pojmy kulturní šok, střet a dialog kultur, mezináboženský dialog apod. Rozhodně však to, co pro nás tato slova dnes znamenají, Forster do knihy již téměř před sto lety vložil. Je obdivuhodné, jak dokázal porozumět indické nátuře, jak dovedl na banálních životních situacích vykreslit to rozdílné vnímání téhož ze strany Evropanů a Indů a konflikty z toho pramenící, jak uměl zobrazit své britské spoluobčany ve službách koloniální správy jako ubohé karikatury stvrzující si svou údajnou nadřazenost nad domorodci trapnou namyšleností a hranou shovívavostí, jak nenásilně konfrontoval indický historicky daný kastovní systém s kastovnictvím vetřelců, kteří hluboce pohrdali zemí, jejíž bohatství ždímali a odváželi pryč.
Samotný klíčový příběh románu o tom, jak jedna citově, sexuálně a mentálně deprivovaná hlupačka zamíchá životy desítek, až stovek lidí, by nestál ani za pozornost, kdyby jej autor nedovedl zasadit do své doby a místa natolik přitažlivě, uvěřitelně a napínavě, jak se to povedlo v případě Cesty do Indie. Skvělé, skvělé, vynikající! Dávám pět hvězd na druhou.
(Čím víc knih čtu, tím častěji mě přepadá podezření, že „tohle jsem už někde viděla“. Tak tomu bylo i na mé cestě do Indie - některé pasáže mi připadaly jako z knihy Pí a jeho život Y. Martela. Ale pohled na datum, kdy vznikly tyto dvě „názorově si blízké“ knihy, snadno odpoví na případnou otázku, kdo koho inspiroval :=))
Hodně zajímavé pohledy na Indii ze strany Angličanů a Indů (muslimů). Autor prokázal velkou míru empatie a znalosti místního prostředí. Hlavní hrdinové se chtějí přátelit napříč rasami a je to (v důsledku kulturních rozdílů i prostředí) velmi složité.
Místy trošku zdlouhavé.
Málokterý spisovatel dokáže být tak vnímavý a citlivý jako Forster. S naprostou elegancí a přesností představuje postavy, jako kdyby jim viděl do duše a četl myšlenky, barvitě a s pěknou ironickou rýpavostí popisuje poměry své doby v zemi, kterou jeho národ kolonizoval. A ač pohlíží kritickým okem jak na Indy tak na Angličany, jeho láska k oné exotické zemi se nezapře, protože jednoznačně čtenáře přiměje stát na straně Indů. Je to velmi myšlenkově hluboké a psychologicky zajímavé dílo. Sice skoro půl knihy trvá, než se rozvine hlavní zápletka, bez předchozího vykreslení angloindické "koexistence" by to nedávalo smysl. Člověk musí poznat co nejblíže všechny postavy, aby pak mohl pochopit jejich motivace. Navíc Forsterovy popisy nejsou nijak nudné či banální - naopak jsou velmi živé, oslovují všechny smysly a mnohdy mají až surreálný nádech. Forsterovo vyprávění je trochu jak z jiného světa - a Forster jako by byl kosmopolitním bůžkem, který vidí do lidí a kroutí zoufale hlavou nad jejich nesmyslným jednáním.
Ačkoli se mi u knihy podařilo několikrát usnout, jsem moc ráda, že jsem ji nakonec dočetla. Je sice zdlouhavá, popisná hlavně co do dějů uvnitř různých společenství i jednotlivců, ale má v sobě zvláštní, místy pro mne až melancholickou náladu, něco dojemného. A podává výpověď o křehkých vztazích v Indii v době, kdy byla Anglickou kolonií.
Úžasná kniha! Mistr pera, znalec lidských povah i kulturně-historicko-náboženského kontextu svých postav se rozhodně nezapře. Na to, že román byl napsán v 20. letech 20. století je neuvěřitelně moderní - velice čtivý, dokonce napínavý, pojatý s velkým nadhledem, značnou dávkou sarkasmu a britského suchého humoru - a navrch přes zásadní změny v koloniálním smýšlení a vývoj v Indii je pořád mimořádně trefný.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Cesta do Indie |
| 2005 |  Maurice |
| 1982 | Rodinné sídlo |
| 2005 | Izba s vyhliadkou |
| 1987 | Kam se bojí vkročit andělé |
Je to velké dílo, protože je nejen politické, jak zmiňuje v doslovu Radoslav Nenadál, ale i hluboce symbolické a obecně lidské. Jde zde o možnosti a nemožnost sblížení různých světů - Angličanů v Indii a Indů, Indů - muslimů, hinduistů a sikhů, mužů a žen, lidí majících různé společenské postavení (a to se kastovnictví Forster vyhýbá). Kniha je psána velmi dynamicky, zaujatě, s plnou angažovaností, jak je u tohoto autora zvykem. Závěr vyznívá doslova prorocky - a při pohledu na dnešní Indii se znalostí toho, co Forster o Indech odhalil, trochu mrazí.