Cesty k svobodě: Odklad
Jean-Paul Sartre
Cesty k svobodě série
< 2. díl
Tématem jsou poslední dny září 1938. Sartre po vzoru Johna Dos Passose nabízí fragmentárně roztříštěný, filmovou technikou inspirovaný text, jehož hlavním tématem je Mnichovská dohoda a její důsledky pro život jednotlivců v celé Evropě. Epizody se náhle střídají a jsou sledovány v jejich synchronicitě. Část děje se odehrává také v Čechách (podle údajů v textu Přísečnice v Krušných horách, okr. Chomutov), kde probíhá guerillový boj mezi německým a českým obyvatelstvem. Ve významnější míře jsou sledovány osudy postav, které hrály v prvním díle jen podružnou úlohu. (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Paul_Sartre)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1947 , ELK - Evropský literární klubOriginální název:
Les Chemins de la liberté: Le Sursis, 1945
více info...
Přidat komentář
Někde jsem četl přirovnání Odkladu k filmu a jedná se asi o nejpřesnější vyjádření toho, co se v knize děje.
Jak anotace napovídá, příběh se odehrává týden před podepsáním Mnichovské dohody a má silně epizodní charakter. Na co vás však nepřipraví je asi třicet dějových linek prolínajících se v jednom odstavci. K tomu si přičtěte fakt, že mnohdy odstavec vypráví příběh či situaci jeho/jí, aniž byste věděli, k jaké postavě se zájmeno vztahuje, a máte zaděláno na skvělý guláš.
Nebo na skvělý román.
Styl je zde skutečně klíčový a netypický. Minimálně na Sartra. Ale jakmile pochopíte jeho hru, spočívající na záměrné absenci konkrétních postav v určitých situacích, tak teprve začíná pravý umělecký počitek. Je totiž úplně jedno, kdo jakou situaci zažívá, protože Dohoda se dotkla všech. Teprve poté zjistíte, kdo onen moment jak prožíval. A věřte mi, je rozdíl určitou situaci znát a prožít.
Jinými slovy si zde Sartre předsevzal, že se zaměří na lidský faktor Mnichovské dohody, nikoli ten čistě politický. Tedy jak se dotkla jednotlivých lidí. Z tohoto důvodu se odchyluje od způsobu vyprávění, který je užit ve Věku rozumu. Na jednu stranu se jedná o jisté osvěžení, na stranu druhou mě mrzelo, že se více nedozvíme o osudu Matouše, Marcely, Daniela a Borise, kteří tu sice vystupují, ale v omezene míře.
Každopádně se stále jedná o výborné čtení, u něhož však musíte přistoupit na autorovu hru a oprostit se od "tradičního" vnímání románu. A pokud zvládnete svou mysl adaptovat na vnímání jednotlivých situací jako filmových scén, nebudete litovat.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
1992 | Zeď |
1993 | Nevolnost |
2006 | Bytí a nicota |
2004 | Existencialismus je humanismus |
1965 | Slova |
Jestliže první díl "Cest ke svobodě" je komponovaný velice tradičně, byť vstevnatě (Je velmi vhodné si přečíst v této souvislosti "Slova", podrobně popisující literární inspirace Sartra), pak díl druhý představuje text mnohem komplikovanější, čtenářsky náročnější. Jakkoli v něm vystupují tytéž postavy, je už atmosférou, stylem vyprávění, samotným pojetím naprosto jiný.
"Věk rozumu" je lineární, dějově jednoznačný, ba obsahuje dokonce kriminální zápletku (linka Boris - Lola), záměrně imitující klasické noirové detektivky (které měl Sartre ve velké oblibě).
Zato v "Odkladu" - podobně jako v poválečném "Novém románu" (Robe-Grillet, Serrautová aj.) - je děj náhle fragmentární, scény probíhají synchronně, bez jasných přechodů, s jediném souvislém plynutí. Dění samo je důležitější, než to, koho se týká a původně velmi jasné obrysy původních postav se zcela rozplývají v proudu počitků. Vše spojuje jen jediný "bod" - kulminační událost Mnichova, která se dotkne naprosto všech.
A proč má román podtitul "Odklad"? Jedná se dokonce o odklady DVA. Prvním "odkladem" je celá meziválečná éra, která (jak se ukázalo) byla jen jakými "mezičasím". Nikoli oním proklamovaným "koncem všech válek", ale jen přestávkou v konfliktu, který se měl znova s plnou silou rozhořet. Odkladem druhým byla pak samotná Mnichovská dohoda, kdy místo očekáváného vypuknutí války tato byla zbabělým ústupem politiků Francie a Velké Británie ještě o rok...odložena. Za cenu lidské oběti Molochovi - přesněji Republiky Československé hozené do náruče Hitlera. Ach ano, v knize se setkáme i s Čechoslováky...
Román je vysloveně literární experiment, který má svou cenu - leč nečte se vůbec lehce. Ovšem který "Nový", připadně postmoderní román se čte lehce, že ano:))
V prvním díle "Cest" jsou Sartrovy myšlenky koneckonců velmi zřetelně a jasně zformulované, kdežto v tom druhém... inu, o dost méně.
Kde je první díl je velice průzračný a racionální, druhý představuje intuitivní, instiktivní plynutí dravého proudu kolektivních dějin; kde první díl ukazuje prožívání jednotlivce (individua), díl druhý je prožitkem masy, celku.
Třetí, u nás již nevydaný díl představuje (hegelovsky řečeno) syntézu obou přístupů. To však usuzuji toliko podle Garaudyho poznámek z "Pespektiv člověka" (skvělé panorama tehdejšího francouzského filosofického myšlení, vydané u nás v roce 1965).