Nejsem tu moc často?
Henry Rollins
https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61294/bmid_nejsem-tu-moc-casto-Fun-61294.jpg
4
35
35
Další sada Rollinsových poznámek, postřehů a deníkových zápisů, které navazují na úspěšnou knihu Blues černýho kafe. Kromě již pro Rollinse typických sžíravých komentářů na téma vztahů (muž x žena, kapela x fanoušci, života x smrt) kniha obsahuje i velmi trefné charakteristiky mnoha osobností ze světa popu a šoubyznysu vůbec – např. Isaaca Hayese, Davida Lee Rotha či Johna Lee Hookera.... celý text
Literatura světová Povídky Umění
Vydáno: 2005 , MaťaOriginální název:
Do I Come Here Often? Black Coffee Blues Pt. 2, 1997
více info...
Přidat komentář
Bavily mě spíš články pro časopisy, rozhovor s JLL je parádní. Zato deníkové a "niterné" zápisky vyvolávají otázku, jestli je Rollins jen "divnej pavouk" nebo spíš "tak trochu kokot".
Další, pro mě osobně zajímavá, kniha jedné z legend hardcorové scény. Rollins se běžnému prototypu zběsilého punkera poněkud vymyká, ale o to zajímavější osobnost to je. Tato kniha není až tak agresivně depresivní jako obě předchozí, vydané u nás, přesto je to pořád typický nekompromisní Rollins.
Zajímavé jsou postřehy z turné Lollapalooza 1991, pro milovníka tehdejší alternativní rockové scény a kapel, jako třeba Butthole Surfers, NIN a nebo Jane's Addiction, představují zajímavý vhled do subjektivního vnímání zákulisí "nekomerčního hudebního byznysu" té doby ( a takový Trent Reznor asi nebyl úplně nadšen).
Líbily se mi také rozhovory s legendami Jerry Lee Lewisem a Johny Lee Hookerem, zmínky o důsledcích setrvalého rasismu v US a celkově mě pojetí této knihy bavilo.
Jistě to není kniha pro každého, alespoň zběžný přehled v alternativní hudební scéně, jakož i jejich kořenů (pro mne třeba zajímavá informace o skladbě "Going up the Country" kapely Canned Heat coby nepřiznanému plagiátu skladby ¨"Bull-Doze Blues" od Henry Thomase, texaského bluesmana počátku 20 století) je základním předpokladem k tomu, aby si člověk tuto knihu opravdu užil.
A citace na závěr? Adekvátní scéně :
"...jediná správná věc je mít kuráž jít si za tím, co chcete dělat s časem, který máte. A to není zrovna bezvýznamné. Jít si vlastní cestou vyžaduje hodně síly a vůle. Hodně lidí si myslí, že dělají právě to, ale není to pravda. Kráčejí ve stopách tradice, která v první řadě není zrovna nejúžasnější."
Za mě (paradoxně) lepší než Blues Černýho Kafe i Solipsista. Možná proto, že mě HC scéna hodně zajímá a dozvěděl jsem se hodně ze zákulisí, a taky proto, že je v této knize oproti zmíněným knihám více optimismu.
Zatímco Rollinsova první česky vydaná kniha, vynikající Blues černýho kafe, obsahovala především ukrutně depresivní či nasraný minipříběhy a básně a k tomu pár deníkovejch zápisů z turné, tenhle počin je docela jinej. Nejsem tu moc často? nabízí množství deníkovejch záznamů, pár článků pro různý časopisy a několik rozhovorů s významnýma americkýma hudebníkama (který u nás, žel, moc lidí nezná). Rollins je sice pořád Rollins, těžko zvládá soužití s lidma a někdy i sám se sebou a prezentuje tu svoje vyhraněný názory, už je ale starší a zklidnil se, takže to není tak nemilosrdná nálož jako dřív. Sám k tomu poznamenává něco jako: „Jsem trapnej – nikomu to neříkejte“. Pokud jste od něj ještě nic nečetli, tímhle nezačínejte, a pokud už víte, že je to váš člověk, počítejte s tím, že tentokrát vás nečeká ultračerný kafe, ale spíš slabší kafíčko. Pořád platí, že Rollins je obdivuhodná nebo přinejmenším pozoruhodná osoba, ale tohle je kniha pro skalní fanoušky.
Typický Rollins. Oproti prvnímu Blues poněkud pozitivnější, jelikož se dočkáme i toho, že by takový člověk mohl někoho milovat. Prakticky se kniha motá kolem turné, jeho přednášek, trávení volného času, budoucnosti lidstva a muziky. Je dnes vlastně už vtipné, jak tehdy ještě mladý člověk, pohybující se v undergroundu nahlížel na novou vlnu jako The Offspring. Jak by to hodnotil asi dnes? Za nezajímavé považuji některé rozhovory s pro mě neznámými lidmi, ale jinak knihu jako celek beru v pohodě. Je vlastně úsměvné, jak se člověk může živit i tím, že kydá hnůj na lidskou společnost. Jeho muzika mě nezajímá, ale v některých názorech jsem opět rozhodně soucítil a souhlasně pokyvoval hlavou.
Punková děvčátka a chlapci, nebojte tady Henry určitě není příbuzensky spjat s provinčně diskotékovou pěnící Darinkou Rolins, nejspíš by ani nezašel na její koncert, ale v posilovně by se potkat mohli. Tím jsem chtěla říct, že H. je drsný drsňák a na nějakej ten popík ho neužije. Sám hrál v hardcorové skupině Black Flag a později si založil Rollins Band, s nímž jezdil na turné po celejch Jůesej. A vlastně o tom je i tahle kniha, neb je převážně sestavena z poznámek, které si Henry udělal během koncertní šňůry. No, upřímně asi bych si k němu pro podpis z čisté fanouškovské lásky nešla, protože fakt nevíte v jaké náladě ho zastihnete, někdy prostě nemá rád lidi a jindy je nemá rád jen o trochu míň, až tedy na čestné výjimky. Opravdu mě trochu děsí, jak moc mu rozumím. Největší srandu na tůr si jako vždy užijeme v autobuse, hlavně, když si budem spolu s H. dělat srandu z Nine Inch Nails. Fakt pevně doufám, že Trentík tuhle knihu nečet, jinak by si musel kejtru omlátit o hlavu, ale bacha, opatrně, aby šla pak zase pěkně spravit, jako bejt rebel je parádní, ale má to svoje meze, že. Vy ostatní si čtení pěkně užijte a nalaďte se na vlny Van Halen nebo třeba Jane's Addiction, hlavně žádný slaďárny, sim vás.
Henry Rollins je jinde, člověk který vás spíš štve a je mu to jedno. Z mnoha důvodů chápu, ale sympatický mi to není. Každopádně kniha zajímavá je, protože do takové duše nakouknout stojí za to. K tomu všemu dobrá muzika a žádné výstřelky ani drogy ani dámy, v něčem opravdu fascinující, číst si vnitřní pochody týpka který nesnáší volné dny a relaxovat chodí do posilovny ( a to je to řekněme rockový zpěvák).