Chrám Matky božej v Paríži
Victor Hugo
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/189481/chram-matky-bozej-v-parizi-189481.jpg
4
1766
1766
"Kritika i literárna história, ale predovšetkým čitateľstvo už dávno vybojovalo boj o Hugov román Chrám Matky božej v Paríži proti rozpakom a mlčaniu oficiálnej tlače roku 1831, proti reakčným romantikom vtedajších čias, neskôr proti buržoáznej kritike, ktorá ho s Trestmi a s celým jeho dielom dramatickým odsúdila a pohŕdavo označila za "vhodný len pre domovníčky", no i proti cirkevným aj iným indexom zakázaných kníh. História dokázala malichernosť výhrad o autorovej poplatnosti Scottovmu "historickému románu", o "nemravnosti" a o tom, že niet v ňom "náboženstva", o "melodramatičnosti", na ktorú zahynul Dumasov historický román, a potvrdila správnosť slov Lamartinových, ktorý popri výhradách musel uznať, že je to "dielo kolosálne", že Hugov sen stať sa géniom nebol prázdnou romantickou ilúziou a že už v tomto diele dokázal, že je "Shakespearom románu" a román "veľkou, hlbokou, silnou a nesmiernou epopejou stredoveku". Chrám Matky božej začal Hugo písať 25. júla 1830 a júlová revolúcia mu vyrazila na čas pero z ruky. Nie na škodu nielen tohto románu, ale nie na škodu i celého Hugovho génia. Romantický dualizmus, tieto váhy medzi tmou a svetlom, reakciou a pokrokom, sa prevážili na misku pokroku. Do podstaty historického románu vstupuje realita najreálnejšia, ľud, tu parížska chudoba, ešte neuvedomelá, ale živelne sa búriaca a trhajúca okovy cirkevnej tyranie, nevedomosti, objavujúca svoje ušľachtilé jadro a lásku a ľudskosť uprostred stredovekej neľudskosti a tmy. Pierre Gringoire, Quasimodo, Esmeralda - to sú vpravde ľudoví hrdinovia, práve tak ako všetci ti sudcovia, šľachtici i meštiaci s kráľom a Claudom Frollom i celou biskupskou a pokryteckou suitou sú hrdinovia opaku, reprezentanti stredovekej temnoty, povery, pretvárky, obludnej moci a okov... A nad všetkým mohutná freska katedrály, výtvoru robotníka, vedeného géniom umelca... Čitateľ nielen nemá rád, ale ani nepotrebuje kľúče a návody. Domnievame sa však, že sociálny aspekt v našom románe nie je malicherný, práve ako ani aspekt slobody, drviacej okovy, a svetla prenikajúceho temnoty, aspekt pokroku... Tento kľúč nie je azda ten najzbytočnejší..." (Dobová anotácia na prebale) Tretie slovenské vydanie v tomto preklade. Obsahuje bibliografické odkazy, poznámky a vysvetlivky. Ilustrované.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1965 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Notre-Dame de Paris, 1831
více info...
Přidat komentář
Při po myšlení na to , že studuji literaturu, měl bych tyhle literární klasiky milovat, a taky že většinou ano, ale u této knihy jsem se poprvé spálil. Předtím než se u mě dostalo na Chrám matky boží, jsem přečetl Hugovi Bídníky, od kterých jsem se nemohl odtrhnout, a celkově kniha byla tak skvělá, že jí stále považuji za jednu z nejlepších co jsem kdy četl. Bohužel s Chrámem matky boží mi to moc nešlo. Nekonečně dlouhé popisy mě naprosto odrovnali, takže jsem je raději přeskakoval, protože mi vždy v příběhu přetrhli nit. A můj názor je, že když v knize musíte přeskakovat abyste ji vůbec přečetli, tak ji asi za dobrou považovat nemůžete.
Pro mě zkrátka klasika, které mi ale bohužel vůbec nesedla.
Velice příjemný vypravěčský styl. Vtipné postavy (filozof Petr a student Jan), které prostě pobaví. Popisy jsou vskutku brutální, na 30 stranách za sebou je tam popsané jak vypadala paříž a chrám Matky boží v pozdním středověku. Pro pařížany to asi bude pochoutka, já bych se bez toho obešel.
Právě ji čtu...myslela jsem teda, že je Hugo čtivější. A ač to dělám nerada, přeskakuji několika stránkové popisné pasáže. To co zbyde je příběh a ten je čtivý.
Musím se přiznat, že jsem přečetla zhruba, asi tři stránky, kdy jsem se nemohla prokousat tou pasáží, kde popisuje chrám. Myslím si, že ho popisuje až moc obsáhle - jasně mohla jsem přeskočit ty stránky, kde ho popisuje, ale asi pro mě v tu dobu bylo snaží tu knihu zavřít. Přitom z vyprávění si myslím, že je to silný příběh - ošklivého Quasimoda, který se zamiluje do Esmeraldy.....
Nádherný, silný a dechberoucí příběh, kde jsou postavy dokonale popsané, atmosféra dýchá přímo z listů a pocity jsou tak hmatatelné a čisté, že ani není možné obalit je slovy. Dojmy z této knihy mi v srdci zůstanou snad navždy.
Vždy je to stejné, jakmile se ocitnu ve Velkém sále, který si neumím představit jinak než bez Hugovi sdílnosti, v očekávání velkých mysterií, při kterých se ošívá jeden z hrdinů, no ostatně má důvod, v podstatě se mu obecenstvo rozpadlo dřív než si ho mohl uvědomit,no tak přesně v té chvíli vím že co nějaké mysterie, ale tam dál je něco mnohem zajímavějšího a já vidím ty střety, kajícnici která prská na Esmeraldu,ten parný den, dusný den, který jako by roztavil mnohým postavičkám rozum, kdy snad jedině chlad katedrály by nabídl stín, před tím vším zoufáním, jenže i tam si zoufají. Středověká Paříž oslněná žhavým sluncem, pokládá k rozdrásaným srdcím nůž a bez zaváhání bodá tam kde to je nejvíc znát. Chaldné oči, rozpálené srdce, nevinnost i bezohlednost to vše vystoupá z dlaždic pařížských ulic až na vrchol samotného Chrámu.
"Ceci tuera cela."...Téměř po roce jsem se vrhla do 2.čtení této knihy. Tentokrát se značnou dávkou odvahy jsem šáhla po originálu ve francouzštině. A světe div se! Jestliže jsem napoprvé byla z tohoto počinu V.Huga trochu rozpačitá, teď patří kniha k mým neoblíbenějším. Důvod? Napodruhé jsem více pozornosti věnovala všem myšlenkám a možná i celkový boj s překladem dal zaniknout v češtině tak dlouhým popisům. Všem, kteří knihu už jednou četli,ale nejsou z ní "na větvi" ,tak doporučuju se k ní vrátit a zkusit znovu štěstí.
Nebýt některých nudných pasáží,jako např. šíleně dlouhý popis Paříže,bylo by to dílo naprosto bezchybné. Ale tak dokonalost neexistuje...V tomhle díle můžeme vidět,že lidské touhy se nevyhýbají ani knězům a že nenávist je opravdu ošklivá vlastnost. Ani dobré zfilmování by nedokázalo zachytit podstatu tohodle díla a jeho sílu,že odsuzovat někoho proto,že je jiný,se nám může vrátit. A že i člověk,který není krásný může skutečně a hluboce milovat...
Kto by nepoznal Esmeraldu, Quasimoda a Frolla. Jedno z najdokonalejších historických diel, ktoré poukazuje na rôzne podoby lásky, či už lásku Esmeraldy a Phoebusa, kde Esmeralda skutočne miluje a Phoebus si s ňou kráti len chvíľu pred svadbou. Ďalší druh lásky predstavuje Quasimodo, ktorý má aj napriek svojmu ohavnému výzoru krásnu dušu a miluje Esmeraldu čistou láskou. Potom je tu Forllo, veľmi inteligentná záporná postava, ktorá pre neopätovanú lásku koná zlo. Jednou z podôb lásky je aj platonická láska medzi Esmeraldou a básnikom Gringoriom. A v neposlednej rade je to láska matky a dcéry.
Kombinácia skvelého deju, charakteristiky postáv, Paríža a Katedrály Notre-Dame, ktorú Hugo popisuje do skutočných detailov, je proste dokonalá.
Četla jsem před lety na střední a doteď si pamatuju, jak já se na tuhle klasiku těšila a jak jsem byla pak zklamaná... Zklamání pramenilo hlavně z nudných a sáhodlouhých popisů města, chrámu atd. Mám pocit, že Hugo se snad pokoušel popsat každý barák a každou ulici, ale bylo to tak ubíjející, že jsem se tím prokousávala snad měsíc... Když popisy skončily tak naráz se začal odvíjet děj a odvíjel se tak rychle, že jsem žasla že už je naráz konec a to bylo taky trochu škoda, protože smutný příběh hrbáče Quasimoda, krásné Esmeraldy a žárlivého a pokryteckého kněze si podle mě zasloužil víc prostoru než výše uvedené popisy.
Je to hezká knížka, jenom je docela dost zbytečně dlouhá :((
Mimochodem nedávno dávali v TV Hrbáče-tak se mi to akorát hodí.
P.S: četla jsem tuhle knihu k maturitě
Klasické dílo světové literatury, které má mimo vlastní dynamický děj mnoho odboček k několikastránkovým popisným pasážím. I přesto je kniha velmi působivá, jak z hlediska tematického, tak z hlediska psychologického.
Jakožto fanoušek středověku, jsem byl nadšen'... Ano, pro někoho mohli být nudné a zdlouhavé popisy Paříže, chrámu Matky Boží a ostatních výjimečných Pařížských staveb, ale mě se to líbilo, já jsem si to užil od prvního písmenka, prvního slova, až po konec.
Hugovi se podařilo něco docela dokonalého vložit na arch listu a stala se z toho klasika.
Romantika, dvě naprosto odlišné bytosti, čistá duše knězova zašpiněna chtíčem, to všechno se mi líbilo a doporučuji všem svým známým, nyní i neznámým, aby si tuto knihu přečetli, pokud tak již neučinili.
Můj celkový pocit z knihy byl takový, že vždy když jsem přestal číst, byť jen na krátkou chvíli, měl jsem pocit, že pokud vyjdu z domu octnu se v Paříží, v Paříži patnáctého století.
5/5
Na začátku jsem byla nadšená, protože jsem čekala jenom nudu - ale byla to docela zábava! Jenže víc než 300 se u téhle knížky neblaze projevilo příšernou rozvleklostí.
My ji máme v povinné četbě, začla jsem ji číst jen jsem ji asi po 4 stránkách odložila a nedočetla. Nudil mě ten popis....
Když jsem přeskočila předlouhý popis Paříže, knížka mě chytla. Pořád jsem doufala, že skončí dobře! Vůbec první knížka, jejíž konec mě doopravdy rozbrečel.
Hezký příběh se smutným koncem, o lásce ošklivého Quasimoda, zvoníka z chrámu Matky boží, ke krásné Esmeraldě.
Štítky knihy
zfilmováno romantismus 15. století francouzská literatura upalování čarodějnic krása gotické romány tělesné postižení klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2014 |  Chrám Matky Boží v Paříži |
| 1928 |  Bídníci |
| 2000 | Muž, který se směje |
| 1975 | Bídníci I. |
| 1967 | Devadesát tři |
Přiznám se, že jsem se odhodlávala k četbě dost dlouho. Bála jsem se, že taková "klasika" se bude těžko číst. Ke svému překvapení jsem byla knížkou potěšena. Jen jsem v půli vynechala pasáž o Paříži, zas takový fajnšmekr nejsem... K Hugovu dílu se ještě jistě vrátím, asi k Bídníkům.