Chvála bláznivosti. List Martinu Dorpiovi
Erasmus Rotterdamský
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123679/bmid_chvala-blaznivosti-list-martinu-dor-N4T-123679.jpg
4
105
105
Společné vydání dvou slavných děl největšího humanistického učence 16. století. Chvála bláznivosti, v dřívějším překladu Chvála bláznovství, je vrcholné dílo holandského humanisty Erasma Rotterdamského z roku 1509, kterým vytvořil satiru na poměry ve společnosti. Hlavním poselstvím knihy je autorova domněnka, kterou čtenáři předává prostřednictvím vypravěčky, bohyně Bláznivosti, že veškeré štěstí v životě pochází výhradně od bláznivosti. V celé knize pak spisovatel tuto svoji teorii dále rozvíjí, přičemž jednotlivé kapitoly věnuje určitým okruhům lidí, např. hráčům, zamilovaným atp. Bohyně nám také v textu představuje sebe samu, pochází z ostrova Blaženost (paralela s Morovou Utopií), kde nikdo nepracuje a kde se žije v naprosto ideální společnosti. Poukazuje též na nejšťastnější stádia v lidském životě, za něž považuje bezstarostné dětství a stáří, kdy už na nic nemyslíme. Chvála bláznivosti byla sepsána v domě Thomase Mora, 1. část knihy je dokonce tomuto spisovateli, filosofu a autorovu příteli věnována; můžeme zde také vysledovat shodné prvky mezi Utopií a tímto textem. Kniha byla do češtiny přeložena nejprve v 16. století Řehořem Hrubým z Jelení, v roce 1912 pak Rudolfem Mertlíkem. Existují dvě verze překladu knihy, její druhý název je Chvála bláznovství. Ten je však považován za chybný, jelikož antropomorfní bohyně byla ženského rodu.... celý text
Literatura světová Filozofie
Vydáno: 1995 , Aurora (Praha)Originální název:
Morias Enkomion (Μωρίας Εγκώμιον), 1511
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem se pokoušela číst kvůli studiu na VŠ. Vždy jsem zvládla 20 minut plna soustředění a pak jsem ji musela odložit. Nakonec jsem si pořídila audio verzi a díky hlasu paní Ludmily Pelikánové se i náramně pobavila. Některé úryvky velmi sedí i na dnešní dobu. Nejvíc například podobnost mezi starými lidmi a dětmi. Erasmovy myšlenky se shodují s některými v Exupéryho Citadele a taky s Komenského názory v Labyrintu světa a ráji srdce, který více než o sto let později řeší obdobná témata.
Ale ano, pro zasmání dobré. Již poměrně dlouhou dobu jsem se chystal tento historický klenot přečíst, snad s poněkud jinou představou o jeho obsahu (Někteří si mysleli, nechápu jak je to vlastně možné, že se jedná o knihu dějovou, tento problém já neměl, zato jsem si myslel, že se bude jednat o poněkud... vědečtější pojednání, že ona slavná slova Bláznivosti jsou toliko alegorickou předmluvou. A ono ne.), nadšený z poznání nového. Nového jsem nepoznal vcelku nic, ale čtení to tak, či onak bylo zajímavé.
Obligatorně i já poznamenávám, je to vtipné. Já se (v práci) chechtal, až bych plakal. Tu jsem vyprávěl kolegům o Kelsenově Ryzí nauce právní (absolutně je to nezajímalo) a najednou si čtu o tom, že "mudrci" zšednou, zestárnou a zemřou mladí. Tu jsem vyprávěl kolegům o spletitých otázkách práva proti nekalé soutěži a tu jsem si četl o právnících coby oslech. K tomu jedna poznámečka, právníci to schytali mnohem méně razantně, než bych čekal. Nevím, zda je to ono, když nás obhajuje Bláznivost, ale to mi dohromady nevadí.
Kniha mi však spíše než co do obsahu připadala zajímavá co do formy a některých kontextů. No, kontextů... Náhodných myšlenek, které mi přišly do hlavy. Povězme si to upřímně, dělat si srandu z filosofů, to není nic těžkého jedná se ostatně o kastu, ze které se všemožně i její jistí členové snaží vymluvit. Nadávání na teology, to je snad ještě snazší. Haha, snažíte se docílit achievementu "loremaster" ve WOWku, ale ve skutečnosti, há há. Jistě. Ale když jsem to tak četl a koukal jsem na to a uvažoval nad tím, v době, která nahrubo odpovídá době, kdy jsem před rokem četl Nietzscheho Antikrista, pojal jsem najednou myšlenku. Ono je si to vlastně dosti podobné. Erasmus však psal satiru (tak nějak), kritickou, ale i sebekritickou. Erasmus sice nadnášel a obhajoval jakousi tezi, ovšem nevylučoval se z množiny kritizovaného. To Nietzsche neuměl.
S tím souvisí poslední, spíše marginální poznámka. Já snad v životě nečetl nic, co by se tak strašně moc, strukturou, i obsahem, podobalo o sto let mladšímu Labyrintu světa a ráji srdce. Proslovy a pohledy naší drahé Bláznivosti mi strašně připomínaly Komenského pouť pod vedením Všezvěda a Mámení. Ta podobnost mne až zarazila. I zde však platí, na rozdíl od Komenského dovedl se Erasmus nebrat tak úplně vážně.
"bez bláznivosti štěstí v životě nepoznáš" :-)
Obhajoba bláznů a bláznivosti před vousem filozofovým i biskupskou mitrou. Nebýt bláznivosti, nebyla by počata většina z nás - nebo jsme snad vyvrcholením úctyhodné a vážné debaty našich rodičů na téma "nesmrtelnost a genový odkaz"? Přímo cítíte, jak autora bavilo chvalozpěv sepisovat, natruc všem moudrostem světa. A mě to bavilo taky.
Vtipné, výstižné, odvážné, plné laskavosti i jízlivosti, je to opět ten skvělý Erasmus, jak o něm píše Zweig a jak jej znám z knihy O svobodné vůli. Jak jsou aktuální charakteristiky kazatelů, teologů, řeholníků, kněží, biskupů, papežů a králů! Kolik je v tom všem moudrosti! Skvělé.
List Martinu Dorpiovi odhaluje, v jakém duchovním a intelektuálním prostředí se Chvála zrodila. O že to byla poslední léta, kdy byla církev ještě svobodná. Pak přišel Luther, Trident a zrodila se nová církev, mnohem odpudivější. Škoda.
Fascinující filosofie zapadající do dnešní doby... tedy, dokud se to nepřehouplo k dokola omílané kritice církve (která by sice taky platila i dnes, ale tolik ve mně nerezonovala. Blázni jsou všichni buddhové a ježíšové světa. Blázni jsou všichni svatí. A to všechno mi povyprávěla sama bláznivost. Těšilo mě, dobrý dnes.
Knihy ako je táto ma proste fascinujú. Ľudia, ktorí by chceli v tomto diele hľadať dej alebo príbeh budú sklamaní, táto kniha je o myšlienkach a uvažovaní, nejde o kovbojku alebo grotesku. Opäť si všímam, že knihe je vyčítaná "zastaranosť", neviem, či ja som taký primitív alebo ľudia považujú za nadčasovosť niečo hmatateľné, dynamické, nové, niečo iné? Táto kniha má stále svoju hodnotu, pretože je pravdivá a platná, dobre, neodvádzame desiatky, ale stále sme rovnakí. Proste dielo, ktoré ma svojím spôsobom pobavilo a donútilo sa opäť zamyslieť nad vlastnou životnou filozofiou.
Hravý, pichlavý, vtipný i moudrý spisek. Je až s podivem, co všechno může vzniknout, když se na dlouhých cestách pohroužíte do myšlenek. Když budete mít štěstí, vznikne dílko, které ve své době způsobilo vlnu pozdvižení a po čtyřech staletích má stále co nabídnout. Jistě, jakkoli krátká, jednohubka to není. Spoustu věcí již známe. Pro plné ocenění Erasmovy Bláznivosti je potřeba tak dvě, tři, možná čtyři četby. A plné soustředění, protože Bláznivost sem tam začne plácat vodu, vracet se k původnímu proudu, jen obmění předmět. Ale proto je to sama Bláznivost, není-li tak?
Erasmus šije do všeho a všech. Nejzajímavější část je patrně ta, která míří proti církvi, jejímu pokrytectví, ale i pokrytectví obecně. A že tímto bláznovstvím trpíme všichni. Vsadil bych se, že nejednou v tom uvidíte sebe sama a nejraději byste Bláznivosti kontrovali, že lže. Nelže. Míří přesně. Stejně tak mě zaujala část o vědách, respektive vzdělání a moudrosti. V těch 120 stránkách (ve vydání Odeonu z roku 1966) je ukryto mnoho pravdy. Úsměvné, potrhlé, rýpavé, ale vlastně milé. Není to tak, že by Erasmus neříkal "nic nového". Je to spíš tak, že se za těch 400 let v podstatě nic nezměnilo. A proto jsou tahle díla stále živá.
„Chvála Bláznivosti“ je i v humanistické literatuře něčím poněkud exotickým. Pisatel sám ostatně prohlásil, že si při psaní připadal jako velbloud nucený tančit. :)
Monolog hrdinky, pojaté trochu jako antická bohyně, autor vytvořil jako skutečný mluvený projev: spontánní, plný odboček a řečnických otázek. To je jeden z důvodů, proč dílo působí velice živě. Další důvod spočívá ve vtipném nadhledu, s nímž Erasmus bere autority včetně těch antických, a celkově v jeho nadčasovém smyslu pro humor. Dnešního čtenáře, není-li historik, nejspíše „Bláznivost“ osloví především svými žerty, jimž se lze zasmát i po půl tisícletí. – Mně osobně se nejvíc líbila kritika duchovenstva a gramatiků, tedy stavů, jež Erasmus velice dobře znal. Nenechává nit suchou ani na filosofech, vytýkaje jim domnělou vševědoucnost. Právě díky humornému jiskření ducha a díky plynulosti se tedy „Chvála“ dobře čte a až do konce zůstává zábavná a svěží.
Ač satira, zdržuje se hrubosti, žlučovitosti a nenávisti – v tom se liší třeba od Lutherových pamfletů. (A to prý autor při psaní trpěl bolestí ledvin.) Nad mnohými italskými humanisty (v čele s Boccacciem) zase vyniká tím, že se vyhýbá lehkomyslnosti, plytkosti a frivolnosti.
Erasmus nekritizuje Bláznivost – naopak uznává její prospěšnost –, nýbrž člověka a společnost, pochopitelně včetně své maličkosti. Přesto zůstává laskavý a otcovský. Zdůrazňuje, že první Kristovo přikázání je láska. To je onen „erasmiánský duch“, o němž hovoří Paul Johnson jako o dědictví naší úžasné evropské civilisace. Erasmus, toť Evropa.
Satira k uspořádání společnosti z počátku 16. století. Tenkrát velice populární dílo, z dnešního pohledu mě však už moc nezaujalo.
Přečteno v 11 letech, neb se mi ve snu zjevil její název. Od té doby jsem po ní nesáhl, budu tudíž hodnotit z mého tehdejšího pohledu.
Kniha je monologem bohyně Bláznivosti, kdež není nic pro člověka dnešního mnoho zajímavého nebo převratného. V době svého vzniku musela být ale pozdvižením. Kdyby snad z toho pan Rotterdamský udělal novelu, mohla by být tato kniha úspěšná a zajímavá i dnes. Takto nějak nevím.
Pamatuji se, že tehdy to mou jedenáctiletou mysl bavilo, snad jsem dnes zhýčkaný tím přehršlem strhujících knih?
„Běda, jak málo sňatků by se uzavíralo, kdyby se ženich obezřetně snažil vypátrat, jaká milostná dobrodružství prožila ta na pohled tak něžná a stydlivá panenka už dávno před svadbou!
A z uzavřených manželství kolik by se jich zas v krátkem čase rozpadlo, nebýt toho, že valná část manželčiných záležitostí zůstane skryta pro manželovu netečnost nebo hloupost? Takové věci se sice právem připisují na účet bláznivosti: ona však dosáhne toho, že manžel se vidí ve své manželce a ona zase v něm, že domácnost je klidná a manželské soužití neporušené. Takový manžel býva předmětem smíchu, říkají mu bačkora, paroháč kdovíjak jinak ještě, zatímco on svými polibky vysušuje slzy v očích své záletné manželky. Avšak není vlastně daleko větším štěstím žít v takovém klamu, než se sžírat věčnou žárlivostí a dělat ze všetho tragédie?“
„Ostatně kteří lidé si ponejvíce vzali život proto, že se ho nabažili? Zdaž to nebyli právě ti, kteří měli blízko k filozofii? Pomlčím-li zatím o Diogenovi, Xenokratovi, Catonovi, Cassiovi a Brutovi, dokonce onen proslulý Cheirón dal přednost dobrovolné smrti, ačkoliv mohl být nesmrtelný. Snad je vám už jasné, kam by mohlo vést, kdyby lidé šmahem byli moudří; musel by přijít nějaký nový hrnčíř Prométheus a znovu uplácat lidi z nějakého jiného bláta. Ale tu uprostřed takových běd přícházím člověku na pomoc já a zachovávam ho při životě buď nevědomostí, nebo bezmyšlenkovitostí, někdy též zapomínáním útrap, jindy opět nadějí na štěstí, přičemž leckdy také přidám pár kapek sladkých rozkoší, takže se lidem nechce ze života ani potom, když už sudičky dopředly jejich nit do konce a život sám v nich už dávno takřka vyhasl; oč méně důvodů mají setrvávat při životě, o to více je teší žít a na nějakou omrzelost ze života nemají ani pomyšlení. “
Celá kniha je monológom autora, ktorému prepožičala hlas ona Bláznivosť, neustále sa pýšiaca svojou dôležitosťou na tomto svete (Bláznivosť mi svojím štýlom vyjadrovania pripomínala postavu Lorda Henryho v Obraze Doriana Graya a tiež Krutodlaka v Radách skúseného diabla). Dielo obsahuje hotové mračná satýr a irónie (miestami až pasívnej agresie) skrytými, občas nie až tak skrytými, za nevinný rozkošný sarkazmus. Bláznivosť tak útočí na rečníkov, stoikov a iných antických filozofov, mudrcov, sebalásku, spoločnosť a približne v polovici knihy tiež na zaslepenosť katolíckej cirkvi a nemožnosť mnohých teológov.
Na druhú stranu vyzdvihuje nevyhnutnosť bláznivosti pre dosiahnutie šťastia, či už u bežných ľudí, ktorým múdrosť prináša zbytočnú samotu a s ňou spojené trápenia rozumu, alebo samotných kráľov, ktorí namiesto premúdrených rád mudrcov uprednostňujú hravosť a bezstarostnosť šašov, ktorí im svojou bláznivosťou pomáhajú zmierňovať ťarchu koruny.
Mladí ľudia môžu vďaka bláznivosti plne využívať dary svojej mladosti, kým majú ešte čas, a nerobiť zo seba predčasných starcov. Avšak ani vo veku stareckom nie je ešte všetko stratené, keďže vďaka bláznivosti majú starci a stareny odvahu žiť, akoby nikdy ani nezostarli - teda sa môžu venovať rôznym mladíckym aktivitám, ktoré by im spoločnosť najradšej už dávno odoprela. A ak nemajú títo najstarší sveta záujem byť odvážnymi, nevadí, Bláznivosť im dovolí dožiť si svoje dni v bezpečí nerozumu tak, ako svoje dni práve začínajú žiť deti ešte neschopné prvých krokov - azda vyzerajú nešťastne? Voľme Bláznivosť!
V době, ve které kniha vyšla byla patrně převratná, snad i dechberoucí. Dnes už ale kouzlo patrně vyprchalo. Po prvních 20 (?) stránkách jsem některé strany přeskakoval a nakonec jsem knihu ani nedočetl. Text je vlastně dost monotematický, kritika má v celé knize obdobné pojetí, mění se jen objekty kritiky.
Chvála bláznivosti mi vzala hodně sebevědomí, vážně. Po většinu knihy jsem nechápal, co čtu. Teď už vím, co znamená čtenářská negramotnost. Erasmovo dílo má 206 stran a četl jsem ho dva týdny!!! Důvod je prostý - nezaujalo mě a neměl jsem vůli ho okamžitě dočíst, spíš jsem ten okamžik co nejvíce oddaloval.
Přišlo mi to o ničem. Z jazykového hlediska bylo vše v pořádku, žádné složité konstrukce, ale dějově - je-li v knize vůbec nějaký děj - to bylo neskutečně nudné. Není růže bez trní.
Dávám jen tři hvězdičky, protože takhle dlouho mě žádná kniha nebavila. Abych skončil trochu pozitivněji, vypsal jsem si z knihy pár myšlenek, které se mi líbí. I z nezáživného díla se dají vytáhnout zajímavé citáty:
Co bude člověku platná tvář, bude-li poskvrněna kazem duševní omrzelosti?
Co bude platné mládí, bude-li nakaženo stařeckou zasmušilostí?
„Opravdu, kdo plane láskou, nežije už v sobě, nýbrž v tom, co miluje. A čím více se vzdaluje sám od sebe a přechází v to, co miluje, tím větší rozkoš pociťuje.“
Nejlepší závěr nezávěr (plně se hodící k celé koncepci díla), kterým bylo lze pojednání uzavřít.
Jedna z knih zařazených mezi povinnou četbu, která se dá číst a zároveň pobaví. Ústy bohyně nenechal na nikom niť suchou (kněží, právníci...). Utkvěl mi v hlavě odstavec o tom, proč se nejvíce mají v oblibě děti a staří lidé. Protože člověk na sklonku života se opět podobá dítěti - chůze, bezzubá ústa ... Jak pravdivé.
Ve své době to byla kniha, za kterou mohl Erasmus skončit na popravišti. Napsal ji ovšem tak, že se vždycky mohl vymluvit na to, že to neřekl on, ale bohyně Bláznivost.
Štítky knihy
filozofie satira humor renesance nizozemská literatura Erasmus Rotterdamský, 1469-1536 renesance (literatura) monology renesanční filozofie bláznovstvíAutorovy další knížky
| 1966 |  Chvála bláznivosti |
| 2006 | O svobodné vůli |
| 1999 | Důvěrné hovory |
| 2009 | O výchově křesťanského vladaře |
| 1985 |  Živá tvář Erasma Rotterdamského |
Erasmus klade do popředí svého díla bláznivost, kolem které se podle něj točí celý svět. Často odkazuje na autory, kteří se látky nějak dotkli před ním, ale bohužel se vrací stále k těm stejným několika málo jménům. Komenský rozvíjející některé myšlenky ve svém Labyrintu mi přišel ale o stupínek lepší.