Chvalozpěvy
Miroslav Horníček
Čtrnáct zastavení a zamyšlení nad knihami, čtrnáct hovorů se čtenářem čtoucím víc než reklamní slogany a návody k upotřebení.
Přidat komentář
V dávných dobách jsem si knihu koupila a po více než dvaceti letech na ni došlo. K panu Horníčkovi chovám úctu a ráda jsem se podívala do jeho duchovních a literárních zákrut. Provedl mne díly, která jsem (snad ke své ostudě) nečetla. Zejména ruští spisovatelé mne nejspíš už i minou, avšak jsou tu popsána i díla, která vzbudila mou zvědavost po bližším poznání. Nebylo to lehké oddechové čtení, ale jsem ráda, že jsem knihu neodložila předčasně, neboť bych přišla o spoustu inspirace. Stojí za to podívat se na známá díla jinýma očima.
Pro mě to byla zajímavá inspirace k další četbě. Tak nějak by mohly vypadat učebnice literatury. Dokáže navnadit, vzbudit zájem... Někteří autoři mě pak sice ve výsledku tolik neoslovili, ale to není chybou knihy. Naopak jsem díky Horníčkovi našel a přečetl poklady (např. Ota Pavel), které jsem doposud znal jen ze školní lavice (a asi i z toho důvodu se jim vyhýbal).
Tuhle knihu budete jedním dechem milovat a druhým dechem nebudete vědět, co ze zmíněných knih číst dříve.
Pecivál jednou, pecivál vždycky.
Měl jsem občas takový pocit, že pan Horníček, coby herec, působil trochu jako přihrávač či nadhazovač, potlačujíc svůj part, aby vyniknul jeho herecký partner nebo partnerka. Ve své literární činnosti mohl jako sólista již naplno rozvinout a ukázat svůj talent i lásku k jazyku a slovu. Mám jeho knihy moc rád a Chvalozpěvy nejsou výjimkou. Při čtení zjistíte, že jde vlastně o knihovnu v knize, a to je pro knihomilce vždy dobré. Dostane se vám bohatých odkazů na jiné autory a jejich díla, z čehož se rozhodně dá těžit. No a pokud jste je již četli, tak máte alespoň možnost porovnat svoje postřehy z četby s mistrem.
Chvála čtení. Chvála čtenářství. Přemýšlím, jestli vůbec existuje kniha, o které bych dokázal zasvěceně mluvit. Kterou bych dokázal procházet lehkými krůčky a zasvěceně tak, jak to dělá Miroslav Horníček. Přemýšlím o knize. Jedné… a on se přitom skrze své psaní prochází po desítkách knih s grácií literárního bonvivána. Ne jako kritik, či recenzent, ale jako – čtenář.
Mám tento tip knížek v oblibě. O čtení si rád povídám, ale také rád o něm čtu. Je známou pravdou, že každý čtenář si v té které knize najde své. A já hltám to, co v knihách vidí právě Miroslav Horníček. Čtu věty, které si on ve svých oblíbených titulech označil, podtrhl, opsal, které bych možná přešel bez většího povšimnutí. Je to povídání opět milé, laskavé, pokorné. Vtipné. Zasvěcené. A já stále v paměti pátrám, o jaké knize bych dokázal mluvit já? Kterou knihou bych se mohl procházet jako známou zahradou? K jakým slovům bych chtěl vonět znovu a znovu? Nevím. Nemám vlastně moc ve zvyku se k přečteným knihám vracet. Mám jakýsi neodbytný pocit, že není čas něco číst dvakrát. Že na mě kdesi čeká další a ještě lepší kniha. Lepší příběh. Lepší zážitek. Silnější emoce… Ale možná se to bude měnit. Možná dojdu do bodu, řekněme zlomu, kdy se začnu vracet po cestě svého čtenářského života a rekapitulovat… Možná ho právě prožívám…
Číst by se mělo. Kdybychom vypnuli televizi při každém programu, který sami shledáváme špatným, co knih bychom přečetli! M. Horníček
Autorovy další knížky
| 1966 |  Dobře utajené housle |
| 1971 | Listy z Provence |
| 1980 | Jak hledat slunce |
| 1989 |  Julius a Albert |
| 1984 | Dobře utajené housle / Jablko je vinno |
Reader's Digest, verzia "Horníček". Za mňa nuda.