Cisár
Ryszard Kapuściński
„Chcel som napísať knižku o mechanizme diktatúry, o tom, aká je moc vo svojej podstate demoralizujúca, skorumpovaná a deformujúca,“ povedal o svojej knižke Cisár majster reportážneho žánru Ryszard Kapuściński. Autokratickí vládcovia, revolúcie, neznáme a vzdialené krajiny. To všetko spája knihy Ryszarda Kapuścińského, ktorý bol vždy v správnom čase na správnom mieste. Jeho kniha Cisár, to je na jednej strane vynikajúca reportážna sonda do hĺbky Etiópie pod neobmedzenou vládou cisára Hajle Sillaseho, a na strane druhej je to mimoriadne kvalitná próza prešpikovaná satirou a iróniou, ktoré sú Ryszardovi Kapuścińskému vlastné v každej jeho knihe. Etiópia v knihe Cisár je však najmä nadčasovou metaforou fungovania totalitných štátov po celom svete. Včerajších. Dnešných. A celkom iste aj tých zajtrajších.... celý text
Literatura faktu Cestopisy a místopisy Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2017 , AbsyntOriginální název:
Cesarz, 1978
více info...
Přidat komentář
Tuhle knížku jsem přečetla jakožto hlavní dílo pro přípravu mé cesty do Etiopie a dočetla ji až tam, což myslím mělo velký vliv i na finální hodnocení. Celé dílo se hodně točí, jak už název napovídá, okolo posledního etiopského (habešského) krále Haile Selassie, kterého dodnes Habešané milují a uctívají přestože se v knize dozvíme i velmi kontroverzní stránky jeho vládnutí. Díky propracovaným výpovědím lidí, kteří se okolo krále pohybovali během celého života, nabízí kniha detailní pohled do zákulisí královského dvora a musím říci, že dokáže člověka velmi jednoduše do habešské atmosféry přenést. Pro toho, kdo jede do Etiopie je to určitě nezbytné čtivo, pro ostatní zajímavá kniha od krále reportážní literatury.
Výborná kniha, autor je nejsilnější v popisech samotného kralování. Ty průpovídky v sobě měly hodně kafkovské nálady, nebo to bylo často jak z Mervyna Peaka. Popis samotné revoluce a takových těch revolučních postojů mi přišel o dost slabší a stejné to bylo i v knize Šachinšach. Ale i tak doporučuji.
Člověk začne číst a nepřestane žasnout, jak to H. Sillase zvládl... prostě utopie a absurdita, za kterou si dnes z fleku můžu dosadit Severní Koreu nebo ve variacích i jiné diktatury. Pán Kapuściński formou reportáží s přeživšími sloužícími a pracovníky panovníka krásně vykresluje "psychologii" diktatury v denním životě a její dopad v čase.
Čtivá reportáž z Etiopie. Čtenáři se nabízí zajímavé srovnání s autorovou další knihou o posledním íránském šáhovi. Oba to byli despotové, kteří žili ve vlastním palácovém světě, oba milovali armádu a oba nepochopili, že pokrok a rozvoj souvisí hlavně s mírou svobody a přístupu obyvatelstva ke vzdělání než s počtem továren nebo plantáží. Oba dva však podle Kapuścińskeho představovali určitý produkt starobylé tradice, ze které se despota může jen těžko vymanit. Kontrast mezi životem v paláci a životem mimo něj je velice krásně popsán v rozhovorech s bývalými služebníky. Některé jejich bývalé úřady působí až komicky (utírač bot, které pomočí během audience císařský pes, ministr pera, vrchní polštářník atd.). Na druhou stranu to demonstruje strnulost monarchie a její neschopnost přenést se do moderní doby. V obou svých knihách autor většinou zpovídá stoupence jedné strany. V knize o Íránu nejsou příliš názory zastánce šáha a v této knize zase odpůrců císaře. Každopádně reportáž nemusí být vždy všepojímající, má pouze poukázat na určitý trend nebo fenomén. A to se autorovi bez debat podařilo.
Zajímavé čtení o zajímavé zemi a také zajímavé osobnosti, kterou byl císař Haile Selassie I. (1892-1974). Protože kniha u nás vyšla v r.1980, nemohl autor napsat, že k převratu k zemi a nastolení čehosi, co mělo být později socialismem v Africe. Bylo provedeno za účinné spolupráce SSSR. Ale oceňuji střízlivý pohled autora na hlavní osobu děje, na režim, který byl ve XX.století v podstatě feudální s obrovskou korupcí. Bylo dobré se dozvědět něco nového o Etiopii, kterou většina z nás zná pouze podle jmen vynikajících atletů, zejména běžců a běžkyň na dlouhé tratě. Ten první byl vítěz maratónu na OH v Římě a jmenoval se Bikila Abebe. Celou trať běžel bos ! Prvenství zopakoval na dalších OH v Tokiu r.1964. Bohužel osud k němu nebyl milostivý, po těžké nehodě skončil na inv. vozíku. Zemřel v říjnu roku 1973.
Autorovy další knížky
| 1995 |  Impérium |
| 1983 | Fotbalová válka |
| 2003 | Eben |
| 1980 | Na dvoře krále králů |
| 1981 | Na dvoře šáha šáhů |
Nevím, co si s touhle knížkou počít. Kapuściński se bere za otce polské literární reportáže, ale tohle není reportáž, je to pamflet s prvky reportáže. Chápu, že v sedmdesátých letech po desítkách let vlády byť poměrně osvíceného autokrata mohl režim marxleninské vojenské junty přinést sociální pokrok. Ale způsob, jakým je o prohnilosti císařského režimu čtenář přesvědčován, postrádá vkus. (A zamlčování násilí, které se se státním převratem samozřejmě pojilo, nebo přinejmenším potenciálu k němu, navíc v zemi, která nikdy demokratickou správu nezažila, je i vzhledem k době vzniku knihy tak trochu nestoudné.) Knížka je v tomto hluboce ideologická a možná i vinou dobové české redakce stojí pohodlně na pozicích sovětského tábora. Viz třeba popisek snímku "U příležitosti protiimperialistické manifestace v Addis Abebě předali představitelé rolníků předsedovi Prozatímní vojenské správní rady (...) symbolické dary." Z knihy "Na dvoře šáha šáhů" aspoň tahle polarita tolik netrčela, obrázek íránské společnosti tam je o dost vrstevnatější než zde té etiopské. Poslední etiopský císař Haile Selassie je tu vykreslen jako paša, který někde ve feudálním bezčasí sedě na trůnu mikromenežuje zemi, milostivě uděluje úřady a rozdává z doslovného měšce. Ne že by to nemohla být v mnoha rysech pravda, nevím o dobové Etiopii nic, ale přece jen je tu řeč o jakž takž nezávislém státu po polovině 20. století, účastnícím se mezinárodních procesů. Kapuścińského podání až příliš připomíná výchovnou pohádku o neschopném feudálovi.
Vypravěčským hlasům v knize jednoduše nevěřím. Nejde o to, že by musela být doslovně zaznamenána řeč zpovídaných, od toho je tu přívlastek "literární". Ale nevěřím ani jejich základní konstrukci – mluví tu dvořané, kteří jako by odjakživa nebo aspoň zpětně prohlédali principy a absurditu vládnutí Haile Selassieho, ale zároveň si neochvějně zachovávali reakční postoje padlé aristokratické třídy... Tedy ideální didaktický hlas, aby i tomu nejpomalejšímu čtenáři pod rouškou "umění" došlo, že pravdu a pokrok je třeba hledat na opačné straně, než která právě mluví. I anglická Wikipedie v článku o autorovi zmiňuje problémy s autenticitou těchto výpovědí. Zmiňuje také výmluvu, že kniha je vlastně alegorií polského vládnutí, a ne reportáží z Etiopie. Nu, nevím, ale jako polská alegorie je dnes nesrozumitelná a jako africká reportáž je pochybná.