Civilizace
Laurent Binet
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441467/bmid_civilizace-ZeM-441467.jpg
4
178
178
Román Civilizace stojí na této hypotéze: Atahualpa, vládce Incké říše, se vylodí v Evropě Karla V. Habsburského. Jak to zde vypadá? Španělská inkvizice, Lutherovy reformy, rodící se kapitalismus. Zázračný vynález knihtisku, díky němuž promlouvá papír. Monarchie, vyčerpané nekonečnými válkami a bez ustání ohrožované Turky. Moře sužovaná piráty. Kontinent drcený náboženskými a dynastickými sváry. Ale především týraný, vyhladovělý, bouřící se lid, toledští Židé, granadští Mauři, němečtí rolníci: možní spojenci. Z Cuzca do Aix-la-Chapelle a hlavně až do bitvy u Lepanta – to je trasa vyprávění o převráceném chodu dějin, o ovládnutí světa, k němuž vlastně mohlo dojít. Mohlo se to stát. Chybělo málo – jen tři věci: kdyby měli indiáni koně, kolo a ty správné protilátky, ubránili by se konkvistadorům a museli bychom přepisovat dějiny. Román o alternativních dějinách světa – konkvista naruby. Oceněno Prix de l’Académie française 2019.... celý text
Přidat komentář
Člověk si musí zvyknout na styl vyprávění a pochopit, jak je kniha udělaná. To je docela těžké. Kdo to dá, užije si. Nápad i konec jsou 100%.
Takto podaná alternativní historie mně baví (paní Mornštajnová promine)...Starý svět coby Nový svět...hračičkovské pohrávání si se spoustou reálných detailů, jejich přetáčení na hlavu a zapasování do celku příběhu sice vyžaduje po čtenáři hlubší znalosti dějin (určitě mi tím pádem dost uniklo), ale i tak jsem se jak samotnou fikcí, tak autorovým neemocionálně kronikářským podáním se suchou ironií i rozmanitostí čtyř částí knihy pobavila. Nepravděpodobné zvraty ukazující absurditu náhody, co nepředvídatelně otočí kolem dějin, beru jako záměr i odkaz k historii skutečné.
Kniha je psaná jako kronika, soustředí se na jednotlivé (smyšlené) události a milníky, nejedná se tedy o příběh, kde by bylo mnoho prostoru pro pocity, myšlenky, kritiky nebo teorie. To mi v knize docela chybělo, ale pravděpodobně to nebylo cílem této knihy. Obecně je zajímavé, alternativní příběh "jak to mohlo být, kdyby..." číst, je to něčím fascinující. Člověku, který se nevyzná v aristokratické historii Evropy se může stát, že se v příběhu nejednou ztratí, přestože některé postavy jsou vykreslené velmi povrchně a nehrají v příběhu důležitou roli. Jsem rád, že jsem knize dal šanci a dočetl až do konce. Pokud je jedna věc, kterou si člověk z knihy odnese, pak je to fakt, že dějiny jsou křehké a existuje v nich prostor pro náhodu.
Tato kniha nese podtitul „Konkvista naruby, román o alternativních dějinách“. A tento podtitul knihu dokonale vystihuje. Při jejím čtení totiž nebydete dojmu, že skutečně čtete nějakou dějepisnou knihu, která se jen liší od skutečných dějin. Knihu si pak užijí spíše ti, co skutečné dějiny dostatečně ovládají, protože hlavní zábavou jsou právě ty rozdíly mezi skutečností a fikcí.
Román se dělí na čtyři části. První část se týká vikingské ženy Freydís Eriksdóttir, sestra Leifa Eriksona, který jako první z Evropanů prokazatelně stanul na půdě Ameriky, a to kolem roku 1000 n. l. Právě od jejího pozměněného osudu se začíná odvíjet jiná historie našeho světa, a to díky vynálezům a dalším věcem, které přinesla do Ameriky předčasně a seznámila s nimi původní obyvatele. Tato část je vyprávěna ve stylu ságy.
Druhá část sleduje objevitelské osudy Kryštofa Kolumba, které se zpočátku odvíjí podobně jako skutečnost, ale vzhledem k již pozměněné historii způsobenou Freydís dopadnou jeho objevitelské úspěchy značně jinak, a to hlavně díky větší vyspělosti domorodého obyvatelstva. Tato část je pak vyprávěna pomocí zápisků z deníků Kryštofa Kolumba.
Třetí část je podstatně nejdelší a pojednává o inckém vládci Atahualpovi, jehož okolnosti dovedou k tomu, že se přeplaví na evropský kontinent a využije příležitosti k tomu, aby ovládl část tohoto kontinentu. Tato část je vyprávěna dějepisným způsobem, který se snaží pohlížet na všechny strany nezaujatě.
Čtvrtá část pojednává o dobrodružství Miguela de Cervantes a je vyprávěna podobným způsobem jako část předchozí, jen to není tentokrát bráno z pohledu různých říší a jejich panovníků, ale z pohledu obyčejného člověka. Osobně mě tato část už moc nebavila a klidně bych se bez ní obešel.
Z knihy jsem pak také nabyl dojmu, že autor touto cestou také kritizuje evropská náboženství, křesťanství zejména, kdy často poukazuje na protimluvy či pokrytectví těchto vír. Nejvíc to pak jako osobnost schytá církevní reformátor Martin Luther.
Takže, pokud vás baví dějiny, vřele doporučuji. V opačném případě vás kniha bavit nebude.
Nebudu hodnotit, knihu jsem nedočetl. Na jedné straně je to smělý pokus o výklad dějin z pozice "poražených" a ono velké kdyby, které vždy bude dráždit spisovatele všeho druhu. Binet to chytil za dobrý konec, je to psané jako nějaká středověká kronika, ale to co zpočátku vypadá zajímavě se postupem času stává přeci jen trochu manýrou, kdy se jen na sebe vrství spoustu nezáživných detailů a popisů a čeká se kdo další vystoupí na scéně a jaké dějinné veletoče, ztřeštěnosti a šarády nám autor ještě připraví. Chápu, že někdo se u toho bude královsky bavit, mě to spíš nudilo.
Zajímavý a neotřelý pohled na knihu přináší příspěvek uživatele Nonosbawsut. Uživatelka Schuminka zase dobře vystihla pocit, že to působí jako příprava na román s nějakým silnějším příběhem a dějem, který by to táhnul, jako například Harrisova Otčina.
Nápad vynikající, začátek chytře vymyšlen. Od rekonstrukce Kolumbových lodí to začalo logicky drhnout. Kniha spíš působí jako podklady k napsání románu, na což ale už nedošlo. Strašně nezáživné vrstvení nepodstatných detailů, místo děje jen popis. V půlce jsem to vzdala...
3-4 hvězdičky za kolísavou čtivost jednotlivých částí. Jednoznačně oceňuji, jakou si dal autor práci s historickou rešerší, což je z knihy zřejmé, přestože nejsem žádný historik. Kdybych jím byla, pak bych snad toto dílo dokázala ocenit ještě více. Jinak se mi četlo jako pohádka/mýtus, při které jsem se někdy i od srdce zasmála (papež jakožto "náčelník vyholenců" a jiné vtipné a vlastně zcela logické popisy barbarského evropského středověkého prostoru z pohledu "civilizovanější" incké kultury.
Po hlavní "atahualpovské" části však pro mne kniha přestala být zajímavá a tu "cervantesovskou" už jsem ani nedočetla. Takže uvidím, jestli sáhnu i po jiných dílech tohoto autora.
Nejdřív jsem se nemohla začít a vůbec mě to nebavilo. Nechápala jsem kde jsem, co to je za lidi a kam děj směřuje, ale asi po 70. stránce se to změnilo, podařilo se mi se začíst a knihu jsem si užila až do konce. A tak všem doporučuji - mějte s textem trpělivost, vyplatí se to.
(SPOILER) Opravdu historie naruby - indiáni těžili z připlutí Vikingů v 10. století a nakonec i z výpravy K. Kolumba (zde samozřejmě pro něho neúspěšné). Atahualpa byl se svými věrnými zahnán během občanské války až do střední Ameriky, odkud se po boji s Aztéky dostal loďmo na Kubu, kde se setkal a spřátelil s indiány Tainy. Když se v Karibiku objevovalo Huascarovo loďstvo (sic!) opravili Tainové a Atahualpovi lidé dvě ztroskotané španělské lodě a postavili třetí (sic!), s nimiž se necelé dvě stovky indiánů včetně taínské ženy Higuamoty, která uměla španělsky od Kolumba (sic!) vydaly na západ. Indiáni dopluli do zemětřesením zbídačeného Portugalska, navázali styky s místními obyvateli. Poté Atahualpa nechal zmasakrovat tři tisíce lidí v Toledu, poněvadž se dozvěděl o plánu na zničení své výpravy. Boje se Španěly skončily velmi rychle a to zajetím Karla V. (později nešťastně zemřel a jeho syn byl indiány zavražděn). Inkové na iberském poloostrově se opřeli o pronásledované vrstvy obyvatel - židy, Morisky, později o protestantské obyvatele německých zemí či o berberské piráty, jejichž část před tím porazili. Velmi dobré vztahy navázali s Portugalskem i Francií. Ta byla ale později zničena vpádem Angličanů a Aztéků. Aztékové bojovali s Inky v Americe, ale nakonec Huascar a Quatemóc uzavřeli příměří. Huascar poslal bratrovi zprávu, že boje musí být ukončeny i v Evropě. Ve Francii se tak vlády ujali Aztékové, kteří později s pomocí Skotů obsadili Anglii a zbytek Angličanů odtud vytlačili do Irska a pak na Island. Atahualpa je sice zavražděn ve Florencii, avšak jeho sestra vzbouřence porazí tím, že na ně poštve dav. V bitvě u Lepanta sice zvítězí koalice Říma, habsburské monarchie ve středu Evropy, Turků a spol. nad inckým Španělskem, aztéckou Francií a jejich spojenci, avšak ke zvratu nedojde - incká dynastie i aztécká dynastie mají stále rozhodující moc v jihozápadní i západní Evropě. Autor promyslel leccos, ale vážně se kniha nedá moc brát. Tohle se stát opravdu nemohlo. Incká a aztécká říše mohly vzdorovat mnohem více a déle (incká říše se rozpadla kvůli probíhající občanské válce a zajetí Atahualpy španělskými vojáky), ale těžko mohly dobývat Evropu. Ani kniha totiž spolehlivě nevysvětlila, jakým způsobem se indiáni naučili stavět koráby. Taky jsem si vzpomněl, že jsem na základní škole před cca 27 lety napsal slohovou práci - úvahu na téma imaginárního dobytí Evropy indiány (že na něco takového mohli mít "právo", když totéž "právo" měli bílí). Učitelka, jinak vcelku dobrá, mou práci zhodnotila pouze slovy "Petr by chtěl, aby nás indiáni všechny pozabíjeli." Jednak nepochopila obsah mé práce, jednak nepochopila podstatu slohové práce ve stylu eseje. Howgh!
Románová hříčka, která se bude líbit tím víc, čím víc se orientujete v reáliích 16. století. S povšedními znalostmi zůstane pouze nereálný průměrný příběh o podmanění Evropy zámořskými civilizacemi.
Laurent Binet mě nezklamal. Kniha je stylově rozmanitá, zajímavá, dobře se čte. Na jeho předchozí knihu (Sedmá funkce jazyka) nemá, ve srovnání s ní je to taková zábavná drobnost. Ale i tak hezky napsaná, vtipná, zajímavá a doporučeníhodná ;)
Upozornenie na zaciatok! Tuto knihu si ovela viac uzije citatel, ktory je dost dobre oboznameny s dejinami Europy, hlavne 15.-16.storocie. Mihne sa tu minimalne tak 40 historickych postav a dobre je vediet aku ulohu zastavali v realnej historii. O to lepsia je zabava a ocenite pracu aku autor knihe a pribehu venoval.
Fantasticky subzaner alternativnych dejin mam vcelku rad. Takze ked mi blikla tato kniha, bol som zvedavy. Pozeram ze autor uz ma par "what if" za sebou, pravdepodobne ho bavi fabulovat. Ono tieto knihy vznikaju v hlavach autorov sposobom vyzvy. A co keby to bol tak a nie ako sme sa to ucili? Asi to zacina nejakym obrazom... Co keby sa Hitler prechadzal po Time Square, co ak by japonci dobili USA, co ak by Jezis nebol ukrizovany. No a potom zacina spisovatel ohybat realitu, obcas krkolomne zapletky aby sa vo finisi dostal tam kam chce. A ja rad sledujem, ako to dopekla chce docielit.
Styl rozpravania mi sadol, taky... kronikarsky, bez zbytocnej emocnej vaty, ved vacsinou aj ide o sledovanie dlhsej doby. A to potom protaginosti musia zakonite umierat a nastupovat ich potomci. Tato kniha zacina plavbou vikingov do ameriky...a konci Atahualpom v Notre Damme :) Plus minus. Niekto vytvori alternativny svet a vsadi don postavy a necha konat a na zaklade beletristickeho pribehu ukazuje viac menej uz nasledky toho "what if". (Co ja viem, namatkou Muz z vysokeho zamku?) Binet nam krok za krokom ukazuje pricinu a nasledok, dalsi krok, dalsi... A my ako citatelia bud pristupime na to, poviem si, no to by sa aj naozaj mohlo stat. A obcas si aj poviem, No tak toto by nemalo sancu. Uprimne nechcem spoilerovat, ale uz len myslienka ze by nejake markantne zmeny v dejinach vykonalo do 200 priplavenych inkov (v tom su aj zeny a haranti s holou prdelkou) na pobrezi Lisabonu... a do europskeho kotla inkvizicie, protiosmanskych vojen, reformacie a luteranizmu, pogromov na zidoch, prvych republikanskych myslienok... a teraz ich nechaj preklznut tym vsetkym. Tak akoze musis ustupit a nechat sa unasat tou fantaziou. Za mna kniha dobra. Nebude v ucebniciach fantastiky, ale zasa jeden fajn myslienkovy experiment alternativnych dejin.
PS: Potesil aj Cervantesovsky koniec.
Kniha mně nabídla nejenom dobrou zábavu, ale i inspiraci. Výklad alternativních dějin mě logicky přivedl k myšlence ověřit si, jak to bylo doopravdy. Chápu, že pro zastánce víry "přibitého boha" (což já nejsem) může být román poněkud provokativní, v každém případě však mnohé z vyřčeného nebo spíše napsaného stojí za chvilku přemýšlení.
Co by se stalo, kdyby Vikingové dávno před Evropany seznámili původní obyvatele Amerik s euro-africkými nemocemi a se zpracováním železa? Kdyby se Kolumbus nedokázal z Karibiku vrátit a místo něj se v iberských přístavech vylodili Inkové?
Binet dostal skvělý nápad v podstatě převrátit dobývání Incké říše v dobývání Španělska. V knize je spoustu odkazů a pomrknutí na skutečné události, které jsou ale převedeny do alternativní verze.
Problémem je ale formát. Někdy je to natahované, jindy stručné, a zase jindy až naivně zkratkovité. Autor se snažil na novou situaci naroubovat co nejvíce historický známých událostí, což se mu někdy daří s humorem, ale v jiných případech je to propojené dost na sílu. Z knihy tedy přes dobrý nápad zůstává rozpolcená pachuť.
Binetovi se podařilo napsat knihu, která, ač je docela dlouhá, je vlastně příliš stručná. Z druhé strany, Binetova kniha je málo podrobná a přesto zbytečně natahovaná. A to především třetí, klíčová část.
Navíc - když už provádí takový historický převrat, tak ať to buď pořádně vytěží, nebo ať zůstane u náznaků a zámlk.
Navíc - SPOILER - rozhodnutí Atahualpy nasednou na lodě a odplout na východ je naprosto šílené, protože lodě jsou dosti vrakovité, incká schopnost navigace na moři = 0, a důvod k odplutí je vycucán z prstu.
Když už konstruovat alternativní dějiny, tak je třeba to pořádně zdůvodnit. Binet se na to naprosto vykašlal.
Tož tak.
Jako nápad na zajímavou knihu je to super a za to bych dal i deset hvězdiček... ale provedení je naprosto zoufalé, za to mínus jedenáct hvězdiček. Ze začátku docela dobrý, to se ještě dalo, jako vstup do děje jsem chápal, že je potřeba zajistit Inkům a karibským indiánům ty správné indicie (kolo, koně, železo a imunitu...). Ještě do okamžiku připlutí Inků do Evropy to pořád šlo (i když už tady je to přitažené za vlasy, protože nikdo se nenaučí opravovat karavelu a ovládat ji za pár ní, natož s ní přeplout oceán, ale ještě dobrý). Ale pak už to šlo úplně do háje. A jak to pokračuje, tak to je čím dál horší a horší. Pořád jsem si říkal, jak je možný, že to dostalo to skvělé hodnocení a pak jsem si to uvědomil... Inka dorazil pod duhovou vlajkou, to mísení kultur, to emigrantství, no prostě progresivismus v plném proudu (Aztékové si postaví pyramidu na lidské oběti v Louvre, de Montaigne nad tím zamhouří oči, je úředník Aztéckého francouzského krále, protože toho minulýho skutečnýho Francouze obětovali na té pyramidě, sice jsou to lidský oběti ale zabránilo to náboženským válkám!!!! nebýt to pár stránek od konce, tak jsem to zavřel dál už nečetl...)
Takže nápad super, provedení hůř jak zoufalé...
Ako slniečkári s dúhovou vlajkou objavili (ovládli) v 16. storočí Európu. Alternatívna utopická história (uchrónia) v postmodernom románe pozostávajúcom zo severskej ságy, denníka moreplavca, pikareskného (životopisného) románu, listov, no najväčšmi z kroniky pisára na dvore Inku Atahualpu. Bineta inšpirovala štúdia historika, počítačová hra, filmy (najmä Tarantinove) a knihy (predovšetkým Montesquieuho Peržania a Houellebecqovo Podvolenie). Rozpráva z rýchlika i zo široka a je to veľmi zábavný historický ,binec´.
Tři hvězdičky a nedočteno. Také jeho předchozí knížku, Sedmá funkce jazyka, jsem odložil a nedočetl, což se mi zase tak moc často nestává.
Je možná překvapivé, proč jsem se pak hrnul do Binetovy novinky. Důvody jsou dva. Za prvé HHhH, jeho prvotina a svérázně pojaté téma atentátu na Heydricha. Jak mě tohle bavilo! Za druhé nápad. Binet má výborné nápady a tentokrát se pustil do líčení „co kdyby“ historie po vzoru kultovní PC hry Civilizace.
Co kdyby Inkové sedli na lodě mrtvého Kryštofa Kolumba, přepluli oceán a Atahualpa na vždy změnil historii evropské civilizace? To zní tak skvěle, že si klidně koupíte knihu autora, jehož poslední jste odložili a už se k ní nevrátili.
Binet ale bohužel opět naplnil pohár mé čtenářské trpělivosti a to stejnými prostředky jako u Sedmé funkce jazyka. Napsal znovu knihu pro geeky.
Koláž historie, pseudohistorie a smyšlených příběhů, pro lidi, kteří se orientují v tématu. Pro nás, vesnické křupany z periférií Prahy, kteří neoplýváme detailní znalostí historie sémiologie nebo 16. století, to není.
To by zase tak moc nevadilo, horší je, že se tomu tentokrát nedá moc věřit. Inkové zázračně opraví ztrouchnivělé lodě Kryštofa Kolumba, zázračně se je naučí ovládat a tradá - prostě fičí přes oceán, aby přistáli v Evropě. Načež jsou zdejšími lidmi bez větších potíží přijati, protože mají zlato a to umožňuje Evropanům zapomenout na jejich zvyky, vzhled a bezvěřství.
Binet umí být hodně zábavný, ale musíte s ním vyšplhat do jeho levelu znalostí kontextu, ale co hůř – musíte mu odpustit nelogičnosti příběhu.
Štítky knihy
alternativní historie francouzská literatura Inkové dobývání, dobyvatelé
Civilizace
Civilizace od Laurenta Bineta je jednou z knih, po které jsem opakovaně sahal téměř při každé návštěvě knihkupectví a posléze ji opět vracel do regálu. Něco mě na ní lákalo, ale zřejmě ne natolik, abych si ji koupil. Pak jsem to ale jednou zlomil a koupil si ji. Pokud to máte stejně, radím vám, kupte si ji také. Jedná se o zajímavou knihu, ve které autor kombinuje historická data s fikcí. Je to bezva zábava především v tom, že čtenáře to vede k tomu si při čtení doplnit své znalosti z dějepisu, aby dokázal fikci rozpoznat a příběh si naplno vychutnat. Já se z tohoto důvodu ponořil do zběžného studia rodokmenů šlechtických rodů evropských zemí, abych si vytvořil lepší představu o rodinných vazbách mezi Isabelou Portugalskou, Karlovi V., Kateřinou Habsburskou a Janem III. Portugalským. Díky tomu jsem se znovu přesvědčil, že šlechtické doby tehdejší Evropy tvořily v podstatě jednu velkou rodinu.
Stylem líčení v první části (Sága o Freydís Eriksdóttir) mi kniha v mnohém připomíná videa kanálu CivilizationEx na Youtube. Netřeba asi vysvětlovat, ale pokud by vás to přece jen zajímalo, tak si některé z těchto videí pusťte.
Binet v knize mimo jiné popisuje, (1) jak Vikingové objevili Ameriku... a dobrovolně tam zůstali a (2) jak Kryštof Kolumbus (také) objevil Ameriku... a také tam zůstal, leč nedobrovolně. Hlavní část příběhu, byť volně navazuje na části předchozí, představuje příběh inckého vládce Atahualpy, který dopluje do Evropy, kde začne budovat svoji sféru vlivu.
V knize samozřejmě nechybí otázka víry, která byla pro Evropu na přelomu středověku a novověku klíčovým tématem. Očima dnešního čtenáře, který pochází navíc z převážně ateistické země (kterou Česká republika nepochybně je), se vnucování své víry jiným zdá tak... nesmyslné. A o to víc, když různá náboženství ve všech koutech světa popisují více méně totéž, jen k tomu volí jiný soubor mýtů. Přesto však náboženští zélóti často trvají zrovna na tom, aby ostatní věřili právě té jejich verzi a jsou kvůli tomu ochotní válčit a zabíjet. Autorovi se podle mého soudu podařilo velmi pěkně shrnout podstatu křesťanství, židovství a islámu, přičemž jako metodu zvolil pohled cizince – Inky – který pro drobné nuance mezi jednotlivými náboženstvími stěží hledá porozumění (zejména pak, pokud jde o rozdíly mezi katolicismem a protestantstvím). Díky perspektivě cizince tak celkově vyniká absurdita lecčehos v naší evropské historii.
Na pozadí náboženské otázky zvlášť vyniká požadavek na svobodu vyznání jako předpoklad další prosperity. V knize je svoboda vyznání čtenáři prezentována jako klíč k úspěchu. Ve fiktivní historii autora románu, zdá se, lze úspěch Atahualpy spatřovat právě v tom, že toto pochopil jako první. V návaznosti na protestantství působí pak zvlášť poutavě v knize nabídnutých „95 slunečních tezí“. Atahualpa, jako všichni v Incké říši, uctíval Slunce. Na 95 slunečních tezích, přestože jde o fikci, je něco sympatického. Zakotvují pluralitu náboženského vyznání, obsahují mnoho z fyzikalismu a mnohem méně metafor, než nalézáme v tradičních náboženstvích. Nicméně i v případě uctívání Slunce existuje hierarchie. Slunce je nejvyšším božstvem, nejvyšší Inka je jeho synem na Zemi a poté následují všichni ostatní (třebaže jsou také dětmi Slunce). Je zde zvláštní dichotomie. Inkové, jako vyznavači Slunce, v knize nemají problém s tím přijmout, že ostatní mají jinou víru než oni a dost dobře nerozumí oné vyostřené netoleranci mezi ostatními vyznáními – například tomu, proč katoličtí křesťané neuznávají protestanty. Zároveň ale očividně přesto sami cítí potřebu zařadit své sluneční náboženství nad ostatní. Je snad tato potřeba nadřadit svoji víru nad víru ostatních v samém srdci každého náboženství?