Co Bůh? Člověk?
Bedřich Bridel
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535530/mid_co-buh-clovek-660c54853d8fb.jpg
3
135
135
Lyrická duchovní báseň českého jezuitského autora ze 17. století. Znění textu vychází z díla Co Bůh? Člověk? tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Bohuslava Durycha v Přerově v roce 1934. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčnězpracován.
Přidat komentář
Jak napsal editor Bridela Milan Kopecký: „hluboká monologická meditace ... tak otřesná a hluboká tragičnost, jakou nepozná česká literatura až do Máchova Máje.“
Ty prudké kontrasty a ten dnes až bizarně působící jazyk podle mne zakrývají, že tu máme co do činění s popisem meditativního výstupu, který se v něčem až překvapivě podobá popisům, které známe z tzv. Apokalypsy Abrahámovy, od Parmenida nebo sv. Bonaventury:
Výstup („rostou mně jakás křídla, / strojí se všecko k litání. / Zdá se mi, že k vysoku / již se nad planéty beru“) postupně dochází až k bodu, kde přestává stačit koherentní řeč („Ty jsi koule tříhranná“) a kde člověk nahlíží, že vlastní silou poznat Boha nemůže, že se musí dotazovat Boha samého („Ach, kdo tebe mi ukáže? / Ach Bože můj! Co jsi ty? / Z lásky se má duše táže: / cos ty, Bože nad bohy?“). Jako nejpřiměřenější se pak ukazuje mluvit o Bohu jako o nejvyšším DOBRU („kde se Bůh můj nachází, / tam jest ten nejlepší statek“). Nakonec se však i tato řeč ukazuje vůči Bohu jako nedostatečná („Já, ten nejmenší cvrček / ... / zeměplazí červíček, / cosi v temnostech předkládám.“)
Snad někdy někdo udělá důkladné srovnání.
Toto je úplný skvost!! Ta lehkost, místy vtip, a přitom úcta a hluboká znalost Božích tajemství. No a ten barokní jazyk!!!
V tomto případě je důležité přihlédnout k době vzniku a k účelu díla. To se v dnešní literatuře už moc nenosí, proto mnozí čtenáři mohou mít pocit, že autor přehání, je k lidem příliš kritický nebo nábožensky přepjatý. Jenže baroko takové v umění prostě bylo. Já se vyznám spíše v malířství a sochařství a tahle báseň jen potvrzuje, co vidím v ostatních uměleckých projevech doby. A když uvážíme výrazovost, sílu sdělení současných malířů a sochařů, pak spisovatel prostě zapadá.
Možná přijde generace, která bude podobné projevy vyhledávat, jako se dříve obdivovali impresionisté a ta dokáže barokní umění a tohoto spisovatele ocenit lépe než my (já si to čtení totiž teda taky moc nevychutnala;).
Chytré církevní hlavy už na koncilu v Lateránu v roce 1215 konstatovaly, že "mezi Stvořitelem a stvořením nelze konstatovat žádnou podobnost, při níž by nebylo nutné konstatovat ještě větší nepodobnost". A rozumí se, že ta nepodobnost je ve prospěch Boha, protože Bůh je dokonalý a člověk ... no, člověk prostě opravdu často nevypadá na to, že by byl víc než „prach, neřest a bída mnohá.“
Proti správné víře se tedy Bridel neproviňuje. A v naší antropocentrické době určitě není špatný nápad, připomenout si, jak zásadně daleko to k Hospodinovy máme. Přesto mi tohle dílo připadalo nejen básnicky kostrbaté (zdůrazňuji, že hodnotím svůj čtenářský pocit, „objektivní“ historický význam nechávám stranou), ale také jaksi teologicky nepatřičné a problematické, k člověku přehnaně kritické. Protože člověk sice skutečně sám o sobě není nic a ve všem je závislý na Boží milosti (což už nám – mnohem působivěji, myslím - sděluje třeba Augustin ve svých slavných Vyznáních), ale právě Boží vdechnutí a jeho sklonění se k nám z nás dělá bytosti krásné a vznešené, protože Bohu podobné.
Nemohl jsem si nevzpomenout na Romana Guardiniho a jeho postřeh o tom, kolik zla natropil ten druh zbožnosti, který se domnívá, že povýší Boha tím, že poníží člověka. Mluví-li se tímto způsobem o Božím milosrdenství, dostávají pak tato slova přídech, jako by boháč házel cosi žebrákovi. Jenže pravda je jiná, člověk není hodný opovržení. Člověk je Bohem chtěný a Bohem milovaný a žádné sebeponižování po nás Bůh nechce.
Mno… Na rozdíl od mnohých zde přítomných nebudu předstírat, že vím, jak přesně a jakými proudy se ubíralo duchovní uvažování barokních spisovatelů. Na to si nepřipadám mít kapacitu. Nebudu také předstírat, že danou báseň čtu v pobělohorském kontextu, nebo něco takového. Pochopte, já se tu nijak nepokusím ponížit dílo coby zajímavou kulturní a historickou památku, hodnou jejího zaznamenání v hlediska profesionálního – historického, kulturně historického a snad bohemistického. Já tu pouze zpochybním to, že je to báseň která by se měla běžně číst – to jest báseň hodná těch dvaceti minut které jí člověk věnuje. A to, prosím, ze zcela soudobého pohledu.
Na první pohled by se to mohlo zdát jako… mno, řekněme jako zajímavý, až epický střet mezi profánním a sakrálním, odporným pozemským a nadpřirozeně duchovním. Jop. Kdyby ovšem ta báseň měla celkem dvě strofy. Tehdy by to dávalo smysl, byl by to patrně zajímavý náhled do pekla, které ve své podstatě musí zuřit v duši náboženského extrémisty. Představte si, že jste vnitřně přesvědčení o tom, že jste hnis, vřed a smrdlaviště. A jediné co vás před vámi samými uchrání je cosi vnějšího, nelogického, rozporného, cosi cop připomíná „kouli trojhrannou“. Problém je, že tato báseň nemá jednu, respektive dvě kontrastní strofy, má jich, pokud se nemýlím 36 párů a jednu navíc, nepočítám-li ten slavný úvod. A všechny jsou více či méně stejné. Ano, některé jsou komparatistické, jiné čistě popisné, ale pointa je stejná. Tak a teď mi povězte co z této četby lze mít, co si z ní lze odnést jako hodnotu? A promiňte, ale to že uvidíte spoustu podivných slovíček, to neberu jako hodnotu.
Nadto se mi zdá, že báseň ani nesplňuje svůj vytyčený cíl. Patrně se shodneme, že jejím cílem je velebit Boha tím, že ponížíme člověka, potažmo ukážeme jak bídný je člověk a jak velkolepý je proti němu Bůh. Uhu… Problém je asi takový, že nechápu, jak velebí boha přirovnání k něčemu, co je jen „červ, pouhé smradlaviště, neřest, nouze, bída, psota“. To na toho Boha ale neklademe velké nároky. Nadto pomněme na Bibli. Dovolte mi citovat, pro historickou autentičnost z Kralické šestidílky:
„Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu
našemu, podlé podobenství našeho: a ať panují…“ Genesis 1:26
Tak jak to tedy je? Je podle básně Bůh neschopný protože se mu povedlo to jeho podobenství tak dobře, že ze světla udělal temnotu a z čistoty bahno? Nebo je snad sám Bůh podoben temnotě a bahnu, což se básní pouze snaží, neúspěšně, maskovat? Já vím, já vím, patrně zcela jiné myšlení, jiné duchovní nálady, tehdy to možná náboženské estetice vyhovovalo. Ale netvrďte mi, že dnes to, mimo obory výše zmíněné, přináší člověku cokoli jiného, než rozpornost a bláznovství. Jestli někdo musí duchovně rozjímat nad tímhle… To si, prosím, už raději vezměte ty žalmy.
Jednu věc ještě musím panu Briedelovi přiznat k dobru. I z dnešního pohledu naprosto krásně využíval kontrasty a byl v nich velice nápaditý. O tom nevedu sporu, povedlo je mu na jedné straně popsat tlející mršinu, na straně druhé nebeskou čistotu. Ale to je vše. Uznávám, na formální rozbor jsem neschopný. Proto, prosím, věřte všemu co je napsáno o kvalitě textu níže. Ale formální stránka podle mého stále není dost. Nechápu, mám-li být upřímný, proč by nějaký učitel dal zrovna tuto knihu do výběru k maturitě. Tam snad mají být reálně přínosná díla, které poskytují prostor pro interpretaci a je tak fakticky možné, aby přinesly studentovi nějakou hodnotu. Co chcete interpretovat zde?
Pozn. Jen dodávám, maturitu už mám nějakou dobu za sebou a v mém maturitním seznamu nebylo. Ale z níže napsaného usuzuji, že v nějakých je.
Nevěděla jsem, co od knihy čekat, pustila jsem si její četbu při vaření. A líbila se mi. Zajímavý pohled a styl. A když se teď dívám na autora a datum vzniku, nestačím se divit.
To je literární lahůdka. Skvostná čeština z doby baroka a takzvaného temna. Tahle čeština plná kontrastů, extatický vztah člověka k Bohu, to je tedy něco! A prý takový barokní jazyk inspiroval Karla Hynka Máchu.
Na svou dobu velmi literárně zdařilá barokní skladba odrážející dobové vnímání a přitom snadná na porozumění i v dnešní době. Vystavěná je na kontrastním vnímání dokonalé božské osobnosti a nicotného, malého a hříšného člověka, který se ztrácí v božím stínu. Antitezí za antitezí je vyjadřován tento rozdíl, pokaždé prostřednictvím nových, nápaditých pojmenování, přičemž je využíváno mnoha tropů i figur a skladba je tedy silně obrazná. Obsahuje i typicky barokní náboženskou symboliku.
Bridel si za toto dílo, z mého pohledu oprávněně, zasloužil označení za Máchova předchůdce v české literatuře. Hodnocení jeho básně je z dnešního pohledu zkreslené soudobým vnímáním náboženské tematiky v dílech, ale je nutné si uvědomit historický kontext, v jehož rámci skladba vznikla. Po odhlédnutí od našich osobních postojů k tématu a při zaměření se na formu nelze jinak, než ocenit literární kvalitu tohoto díla.
Zajímavá četba, vzhledem k době vzniku i poměrně dobře čitelná, s interpretací jsem tedy neměla potíže. Ve vztahu k dnešní společnosti dílo možná nepůsobí tak silně, ale ve své době jistě vyjadřovalo myšlenku dostatečně.
Co mě fascinuje je, jak patrný je v básni autorův afekt. Začíná rozjímáním nad Bohem, jehož se mu nedaří uchopit. Proto začne vyjádřením vlastní bídy. A slova nalézá v její negaci. Tak se střídá sloka věnovaná sobě ubohému a sloka věnovaná nesmírnosti Boží. A jak zápal, horlivost a láska roste, výraz kondenzuje - dva verše člověku, dva Bohu, jeden člověku, jeden Bohu, půl verše...
A pak v uchvácení začne mluvit zase celou sloku o Bohu, a opět je třeba srovnat se svou ubohostí. A tady se v tom autor vymáchá - a vyhradí popisu své odpornosti celé dvě strany.
A tak dál.
V duchu Baroka je Briedel velice mnohomluvný, ale obsah úplně neodpovídá rozsahu. Zajímavá jsou místa, kde se pokouší o něco jako oxymoróny, když se snaží vyjádřit Boží podstatu. Když ale člověk srovná s Máchou, jasně vynikne neohrabanost jeho pokusů.
Hodnotit nemohu, nemohl bych dát víc než tři hvězdy, a to si Briedel nezaslouží, protože nemůže za nerozvinutost české literatury a kultury své doby.
Mám rád literární šílence - netřeba dodávat, že v dobrém slova smyslu, protože literární šílenec je vždy v dobrém slova smyslu. Bridelova báseň mi připomněla, že před šílenci světskými, jejichž tvorbu dlouho nikoho ani nenapadlo vydávat, tu odedávna byli šílenci náboženští, po kterých se Bohu dík i něco dochovalo, protože vydání prošlo jako že zbožnost... Takže ač se Bridel možná čte někomu (ateistům) nepříjemně, zase tak daleko od Nietzscheho a Ladislava Klímy není... A když se konečně dostali ke slovu tito i jiní šílenci světští, došlo k zajímavé syntéze obou světů: Kierkegaard, Jakub Deml atd.
"Co bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch"
Tuhle báseň nelze chápat dnešním "pohledem na svět". Bohužel si někteří čtenáři neuvědomují, že báseň byla psána v 17. století, kdy mor a války odhalovaly hnus a hnilobu lidství. Konečnost těla. Taková báseň je pak hledáním naděje ve vztahu k Bohu, je plna pokory, a naprosto chápu, že toto:
"Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám
o všeckomocném Bohu,
k němužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenší cvrček
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazí červíček
cosi v temnostech předkládám!"
Spousta lidí to dnes nedokáže pochopit, protože žijeme pohodlný život, smrt je tabuizována a mluvit o konečnosti a nízkosti člověka oproti dokonalému Bohu (koule tříhranná), je kontraproduktivní pro dnešní nietzscheánskou společnost, pro níž pokora k větší a mocnější skutečnosti je zbytečným snižováním nadčlověka, ale myslím, že ono na té pokoře k něčemu vyššímu, člověka přesahujícímu, přece jenom něco je.
Odsoudit tuto báseň jako dílo opiátů je spíše znakem ignorantství, je důkazem nepochopení myšlenek, jež bez schopnosti se vžít do doby vzniku básně, je téměř nemožné docenit a pochopit. Navíc, co se týče jazykové stránky, je to opravdu to nejlepší z českého básnictví.
Naprosto mne dojímá, jak tady skoro všich píší žvásty o tom, jaké je to úžasné dílo.
"Slovo plodí usta tvá,
jedno sic Otec s svým Plodem,
není dvoje, než jsou dva
jakýms podivným způsobem.
Když se spolu líbají,
oba květ lásky vzdychají,
zas když se objímají,
srdýčko lásky vzdávají."
Od tohoto odstavečku dále mne už snad nemohlo překvapit nic.
Za prvního tě máme,
od tebe, co od počátku,
co vidíme, co známe,
ty nepočítáš začátku;
cesta's, než ne na poli,
stezník bez šlapějí sice,
hora, ne bez oudolí,
věž bez špice, MAKOVICE.
Tady jsem došla k názoru, že v tom jsou asi opiáty (a utvrzují mne v tom následující slova - "Ty jsi koule třihranná a bezedna okrouhlosti"), i když nevím, zda byl tento druh drog v té době dostupný. Ani sem nebudu dávat odstavečky co mne znechutily. Mluvíme zde o lyrice, tudíž samozřejmě o žádném ději nemůže být řeč a ani jej nikdo nečeká. Takže jedinečné vyprávění o tom jak je člověk hnůj hnus hnis vřed a bůh je dokonalý ve všech směrech... Jako ateista to nemohu nikdy docenit.
"Chci-li míti líbání,
Bůh jest nejlepší líbání!
Chci-li mít objímání,
v Bohu bývá bez stejskání:
ty mne, ó Bože, sýtíš
nejčistějším milováním,
mé srdce sám nasytíš
libým tvých ust obcováním. "
Kdybych si přečetla jen tohle pomyslela bych si - Asi nějaká biblická fanfikce 15+.... Neříkejte mi, že autor byl v pořádku.
Nemyslete si, že jsem snad vybrala ty nejhorší části, a ten zbytek je sám klenot. Lehce si můžete tento skvost přečíst. https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/64/07/65/co_buh_clovek.pdf , dlouho to nezabere, můžete si mé citace vyhledat. Je to krátké.
Vlastně jediná dobrá věc je, že je to krátké. Jako dílo do povinné četby se to hodí asi kvůli tomu. Ne opravdu, jedinou pozitivní vlastností tohoto díla je krátkost. Je to hrozná krátká báseň, ale mohla by to být hrozná DLOUHÁ báseň. Ještě nejsme úpně na nule, nu což?
Zobrazení antitetičnosti je Bridelovým dílům vlastní. Toto pojetí protikladných tendencí, které provázejí pozemský život člověka i vyšší duchovní složku, bylo součástí nejen barokního umění a myšlení, ale lidstvo k nim tíhlo snad od nepaměti. V baroku však došlo k jejich absolutnímu vyzdvižení, a to především prostřednictvím silné expresivity výtvarných i literárních děl. Výraz byl tedy postaven na kontrastech dobra a zla, pozemského života a nebeského království, časově omezeného bytí a věčnosti, člověka a Boha.
Z básnických prostředků jsou využita obrazná pojmenování. Metafory obsažené v reflexivní básni Co Bůh? Člověk? v sobě skrývají úvahy nad duchovním svárem autorovy duše a zároveň mohou být podněcujícím prvkem pro náhled do vlastního nitra čtenáře - „ … když tak v vnitřnostech plápoláš … tys pak slunce bez rána, mou nádobu naplňuješ … Chci-li mléko, smetanu neb kruhy cukrkandlové, u tebe vše dostanu … „ V kontextu doby a společně s přítomností antitetičnosti byl čtenář veden k uvědomění potřeby věrnosti Bohu v každém okamžiku života. Působení metaforických obrazů společně s kontrasty bylo zesíleno dramatičností, která místy hraničí s patosem - „ … Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost … „
Souběžně s využitím metafor je v básni bohatě obsažena také symbolika, která je zacílena na variabilitu tváří Boha - „Co jest Bůh? Duše odpočinutí. … tys propast, z nížto všeho všech všudy věcí zrození … tys slunce od samého sebe ...“ . Symboly vyjadřující Boží všudypřítomnost jako bazální podstatu všeho bytí prostupují napříč celou básní. Takřka každá strofa obsahuje motivovaně zakomponovanou symboliku.
Skladba pracuje i s dalšími básnickými prostředky. Je zde anafora - „Já škaredý, … já zlost, ... já mrzký … „, je používán apostrof - „Co, Bože, Ty?“ stejně jako řečnická otázka a dále také například anakolut - „Jakás mně přichází noc, když sobě to tak spytuji, jak jest velká Boží moc?“
Jeden z klenotů staré české literatury.
Jednoduchá kniha, která byla přečtena jedním dechem ... ve většině se zde vypravuje, že člověk je nic oproti Bohu ...
Asi plně nedokážu ocenit toto dílo, ale domnívám se, že autoři komentářů četli trochu jinou knihu.
Mé pocity z knihy jsou neutrální. Kniha na mě ze všech stran působil přehnaně a časem mě začali štvát opakující se slova, která sloužila k vyjádření mizernosti člověka a dokonalosti Boha.
Přesto chápu, že kniha ve své době musela být vrcholným dílem, ale v dnešní se s ní ztotožnit nedokážu.
Autorovy další knížky
| 1934 |  Co Bůh? Člověk? |
| 1968 |  Kapka rosy tekoucí |
| 1999 | Jesličky |
| 1999 | Básnické dílo |
| 1936 | Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka |
Dodatek k mému minulému komentáři: často se říká, jak jednostranně tu Bridel líčí člověka jako pouze nedokonalého, slabého, nedostatečného, chatrného... Podle mne to není pravda. O tom, jaký je nebo není "člověk", Bridel vůbec nic neříká; jen vnímá SÁM SEBE jako nicotného, a to pouze při tomto výstupu k Bohu a při myšlenkách na Něj. I to je součást toho meditativního postupu.