Čtvrtá ruka

Typická kniha od Johna Irvinga se vším skvělým, a taky se vším, co lidem na jeho knihách nesedne. Já mám styl jakým Irving píše hodně rád, a proto jsem si knihu dost užil, a jsem spokojený. Líbilo se mi téma, sedl mi hlavní hrdina i jeho problémy, ocenil jsem, že je to dost černohumorné. Irving napsal dobrou a zábavnou knihu, která sice nepřinese takový čtenářský zážitek jako třeba Pravidla moštárny, ale to nic nemění na tom, že je kvalitně napsaná. Teď jen záleží na tom, jestli vám Irvingů styl psaní a tvoření příběhů sedí nebo ne. Já po sedmi knihách stále mohu tvrdit, že mě to baví, a těším se na další knihy, které si od něho přečtu.

(SPOILER) Na první pohled je to groteska zaplněná bizarními figurkami a spoustou sexu. Čte se to samo a místy je to opravdu vtipné. Postupně se všek dostáváme do trochu hlubších témat a kromě určité kritiky bulvárního zpravodajství a povrchnosti společnosti obecně je tam i podtón lásky, změny v životě - druhé šance, trochu podivných jevů (drogové-lékové halucinace) a nakonec láska. Ta je klíč. A navíc ruka sem a tam, to je taková třešnička na dortu.

Nebylo to pro mě tak zajímavé jako předešlé knihy, které jsem četla od autora, ale i tak mě to bavilo. Trochu pokleslá zábava, ale jo, dalo se. Jen těch zmiňovaných erekcí by bývalo mohlo být míň.

Typická Irvingovka so všetkými absurditami, divotvornosťami, dejovými zvratmi, postavami, ktoré by bez svojej podivnosti vyzerali nereálne.... Ber alebo sa ani nepokúšaj. Pri tomto autorovi sa nedá len trochu ho zbožňovať abo len trochu ho neznášať. Čtvrtá ruka nepatrí k vrcholným knihám, no isto ani k podpriemerným či odpadu. Je to skrátka román Johna Irvinga a to je jeho hlavná charakteristika.

Tak Irvinga mám ráda, ale... Nebýt toho, že mi knihu četl můj milovaný pan Mrkvička, bych ji nikdy nijak a za žádnou cenu nezvládla. Nudné, divné, bez čehokoli, co by mě opravdu zaujalo a těšila se na další stranu. Chodila jsem v průběhu čtení mimo místnost a vůbec mi to nijak nevadilo, vlastně šlo jen o ten hlas, který mluvil.

Mám portfolio autorů, od kterých kupuji vše, co vyjde. Irving mezi ně patří. Jeho styl, jeho úhel pohledu je mi blízký. Mám rád celý ten jeho potrhlý svět plný bláznivých postav a kuriózních příběhů. Po Čtvrté ruce jsem sáhnul proto, že jsem si už nevybavoval, o co v knize jde. Ale po prvních řádkách jsem byl hned zpátky. Zpátky v šapitó cirkusu Irving. Lev právě ukousl ruku slavnému reportérovi…

Irvingův styl mám prostě rád. Čtvrtá ruka je takovou klasickou groteskou. Plná vtipných a nečekaných scén. Bizarního sexu. Extravagantních lidí… Irvingova síla je právě v detailech, v tom, jak si umí pohrát s každou i drobnou podivností svých postav. V tom jak se tyto podivnosti potkávají s jinými podivnostmi. A tato setkání jsou až absurdně podivná. Celá ta mozaika šíleností je ale nakonec zábavným čtením.

Příběh, coby dokonalý a bláznivý létající koberec, je utkán z několika klubek pestrobarevné vlny. Můžete se válet na jeho hřejivém povrchu a nechat si čechrat vlasy větrem. Anebo se můžete do těch klubek zamotat a hledat začátky a konce. Můžete si utkat koberec nový… Irving vám poskytne spoustu materiálu. Tu naznačí více, tu méně… Každá linie příběhu vás zavede do jiného světa…

Irvingova kniha je prostě opět jeden velký cirkus. Čtenář sedí v hledišti a sleduje s otevřenou pusou jednotlivá čísla. Létající akrobaty bez zajišťovacích sítí. Lvy, žeroucí reportéry. Klauny, kteří si hrají na doktory. Doktory, co mají klaunské nosy. Sličné jezdkyně na koních. Slony i opice… A celý ten pestrý kaleidoskop víří a vibruje. Dechovka duje pochodové písně… A v zákulisí se rodí a umírá láska…

Audiokniha
Dřív jsem Irvingovy knihy hodně četla, i když v paměti mi asi zůstaly jen Svět podle Garpa a Pravidla moštárny. Čtvrtá ruka patří mezi typické Irvingovky - absurdní situace, u kterých nevíte, zda je to humor nebo tragika, bizár či realita, nevíte, jestli vás postavy baví nebo děsí. Od závěru jsem čekala trochu víc, ale i tak to bylo celkově příjemné poslouchání.

“Zapomeň na to, co bylo: Začíná nový zápas.”

Kdysi dávno jsem četla Modlitbu za Owena Meanyho a strašně se mi líbila. Čtvrtá ruka je psána v podobném duchu, líbila se mi také, ale už ne tolik. Myslím si, že ani první jmenovaná by dnes, s odstupem času, ode mne nezískala plný počet, stejně tak jako Čtvrtá ruka. Výstižný je závěr anotace knihy-je o druhé šanci a ochotě ke změně:
“Žil docela spokojeně(…) a říkal si, že na profesionálním nezdaru záleží právě tak málo jako na profesionálním úspěchu. Hlavní je, jak si uspořádáte život.”

Příběh zajímavý, situace absurdní, postavy uvěřitelné, ale stejně jsem se útlou knihou prokousávala měsíc. Ani pár dnů po dočtení se nemůžu rozhodnout, zda/jak moc se mi knížka líbila.

Tak další knížka do výzvy splněná

Ľahké čítanie. Hádam, že aj v rámci Irvingovej tvorby (zatiaľ ju poznám iba z filmov, čítal som predtým len jeho debut).
Prvá polka je trochu slabšia, než si tie postavy a prostredie (novinová redakcia, New York) obľúbite. Špeciálny úspech u mňa zožala epizódka s Angie. Skvelá vedlajšia postava, výborne premyslené detaily s vtipnou koncovkou. A od kapitoly na chate Vás to dostane do správne melancholickej nálady a tie občasné, drsné vtípky už ani nevnímate. Tri a pol.

Docela zajímavý příběh, pohledného novináře, který během své reportáže přijde o levou ruku, ale přesto žije život mladého muže se všemi přicházejícími někdy opravdu podivnými příhodami. Kniha je moc hezky napsaná a určitě stojí za přečtení.

Řekl bych typická Irvingovka, která je plná různých absurdních situací. Až na ten závěr, který byl na Irvinga poměrně velký slaďák.

Naprosto bizarní příběh o fetišistickém uctívání levé ruky. Patrick je sukničkář z jedné televizní zpravodajské redakce. Žije nevázaně a života si užívá. Po nehodě, která se mu přihodí během jednoho natáčení, se mu ozve jistá Doris a nabídne mu k transplantaci ruku svého manžela. Ten však dosud ještě žije. Pan Irving rozehrál bizarní frašku, která je plná vtipných nápadů. Nicméně se v knize najdou také některé nudnější pasáže a tak knize nemohu dát plný počet bodů, přestože je tak originální, že na ní budu ještě dlouho vzpomínat a nevylučuji, že se k tomuto příběhu ještě někdy v budoucnu vrátím. Audioknihu načetl pan Ladislav Mrkvička. Byla to milá vzpomínka na tohoto velmi charismatického herce s nezaměnitelnou barvou hlasu.

John Irving je jeden z mých oblíbených autorů. Knihu jsem četla už někdy před 20 lety a přiznám se, že na děj jsem si vzpomínala jen velmi mlhavě. Tentokrát jsem zvolila audioknihu, a musím říct, že pan Mrkvička ji namluvil excelentně!
Mám ráda styl Irvingova psaní a tak i tato knížka se mi moc líbila a její přečtení jen doporučuji!

Irvinga mám ráda, ale tady jsme se nějak nesešli, bohužel. Kniha plná bizarních postaviček, které ovšem působí velmi reálně, což mám u Irvinga ráda, ale nemohla jsem se dostat do děje, nemohla jsem se začíst a ke konci jsem se i nudila.

No nemilujte tato absurdní, roztomilá panoptika, co vymýšlí mistr Irving! Hlavní hrdina, fešáček s ukousnutou rukou a jeho turbulentní milostné eskapády (óóó) mě rozveseloval skoro až do konce! Limonádovo-dojemný závěr asi kdekoho potěšil, já se však víc bavil jeho nevinně zhýralým životem!

Poslouchala jsem audioknihu, která nebyla vůbec špatná a k tomu moc pěkně namluvená. Špetička fantazy o napraveném novináři, který skákal z postele do postele a vinou nehody se něco přihodí. Ale samozřejmě i jeho zasáhne amor a napraví se.

Příběh o šanci.
Když si osud zamane zasáhnout do života uprostřed úspěšné kariéry pohledného reportéra drsnou hříčkou, která popularitu znásobí, pak je změna nevyhnutelná.
Hořkost ztráty není tím hlavním problémem, ale odolat nabídkám coby rozsévač genů je to, co musí dát na váhy pro šanci na rozcestí života.
Audiokniha, skvěle načtená L. Mrkvičkou.