Najdi mě
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419313/bmid_najdi-me-WSs-419313.jpg
4
256
256
Dej mi své jméno série
< 2. díl
Autor světového bestselleru Dej mi své jméno znovu oživuje své postavy, aby si položil otázku: může opravdová láska uvadnout? V novém románu zachycuje Eliova otce Samuela na cestě z Florencie do Říma, kam jede navštívit svého syna, nadaného koncertního klavíristu. Náhodné setkání s krásnou mladou ženou však Samiho plány obrátí vzhůru nohama a navždy změní jeho život. Elio se brzy přestěhuje do Paříže, kde i on naváže milostný vztah, zatímco Oliver, nyní ženatý vysokoškolský profesor v Nové Anglii, začne znenadání uvažovat o návratu do Evropy. Nezapomenutelný román Andrého Acimana Dej mi své jméno svým líčením podstaty lásky dnešní čtenáře oslovil jako žádné dílo z nedávné doby. Jeho pokračování Najdi mě zve čtenáře, aby si nepřestal klást otázky o tom, co láska je.... celý text
Přidat komentář
Prvé dva príbehy sa mi páčili a tam to podľa mňa mohlo skončiť. Autorov prejav a myšlienky sa mi veľmi páčia, ale za mňa príbeh prvej knihy nepotreboval žiadne pokračovanie. Pre mňa bol koniec prvej knihy jednoducho koncom a nič viac už som nechcela, aj keď to bol bolestný koniec. Niekedy je ale dôležitejšia emócia než happyend, a v tomto prípade ma emócia konca druhej knihy minula. Škoda. Tempo a Kadencia sú ako dve poviedky alebo krátke novely o láske, ktorých rozprávačov už trochu poznáme a tušíme, čo majú za sebou, a teraz spoznávame útržky ich ďalšieho života. Nič viac to nechcelo, ďalšie kapitoly sú len násilným otváraním a nešikovným znovuuzatváraním starých rán.
Mně připadal druhý díl slabší. André píše zajímavě, ale já se, co se první části týče, nemohla vůbec do knihy začíst. Až se na scéně objevil znovu Ellio, začalo mě to opravdu bavit, ale i tak m i všechny ty příběhy připadaly jako narychlo napsaný, klidně bych je rozepsala o něco více.
Acimanova témata – partnerství s velkým věkovým rozdílem a homosexualita (nebo bisexualita) – se opakují v různých variacích, sjednocena jeho filosofií času. Lidský život coby jednotka biologického času se totiž, filosofuje autor, nepřekrývá s lidským životem coby osudem, smysluplným příběhem jedince. Naopak, občas se obě veličiny tragicky míjejí (to když nevedeme své životy tak, aby byly hodny žití), anebo vytvářejí paradoxy (tak jako když v jednom z Acimanových příběhů čtyřicetiletý syn stane na hrobě svého dvacetiletého otce, zahynuvšího za války, a pocítí k mrtvému spíš otcovskou něhu...). Bravo.
A pak – vedle času a lásky – je tu prostředí (Říma, Paříže). Protože u Acimana netvoří popisy architektury a soch nebo hudební imprese pouhou kulisu, jsou... emanací jeho vnitřní kultury. Fungují jako nositelé smyslu, tvůrci příběhu. Třeba Práxitelův Apollón Sauroktonos ve Ville Albani – nebo poesie Konstantina Kavafise. Samozřejmě, že kavafisovský motiv se tu neocitl náhodou; autora, alexandrijského Žida, spojuje s největším básníkem Řeků víc, mnohem víc než Alexandrie.
Podobně jako Kavafis Aciman oslovuje a vyslovuje nejzažší nitro člověka (přinejmenším člověka, který není hetero, ale předpokládám, že nejen). Oba mluví o fyzičnu tak explicitně, že u jiných autorů by to hraničilo s cynismem; oba popisují vášně tak, že u druhých by to vyznívalo dekadentně. Jenže oni z toho vyrobí cosi něžného a v podstatě estetického. A proto, proto může ta kniha být tak strašně osobní; v podstatě v ní jde o hledání krásy. (Dobře, a lásky, ale to už zní jako kýč, jímž tahle próza není.)
Čímž netvrdím, že je román – nebo spíš zvláštní jednota čtyř povídek – dokonalý. Když pominu formální stránku, odumíral mi mozek u všech pasáží, v nichž Aciman bez organického vztahu k ději rozebírá svoje židovské záležitosti. Jako by se s ním člověk procházel po ulici jeho díla, během procházky poslouchal jeho názory na lásku a čas a směřoval k určitému cíli, totiž sdělení. Jenže pokaždé, když zcela nahodile míjejí synagogu, Aciman ho popadne za límec a šoupne dovnitř: koukej se, člověče, poklonit před Hospodinem, bohem zástupů, a jeho lidem. – Děkuju, ne.
Nicméně literárně je to skvělé (fakt že jo), tematicky, jak jsem říkala, notně osobní a... a asi si přečtu i ten první díl.
Pokračování "Dej mi své jméno" je opět napsáno mistrnou formou, čtenář je do děje vtažen nenásilně. Otec Samuel je zde představen podrobněji, úvahy o smyslu života a lásky nejsou vysloveny, ale jsou přítomné. Ovšem onen pel mladické vášně, který byl hlavním kořením první knihy, se už definivně musel vytratit.
Druhý díl o dost lepší než první. Líbilo se mi rozdělení na tři části, kdy v první se dozvídáme o lásce Eliova otce, která je v lecčems podobná té jeho. V druhé části je nám pak nastíněna vnitřní rozpolcenost Elia, kterou se snaží zakrýt láskou ke staršímu muži. A ve třetí části se opět setkáváme s Oliverem a konečně se rozmotává klubko velké životní lásky. Podáno citlivě a romanticky, vše dostává svůj smysl: "Pokud ani jeden z nás nevyhledal toho druhého, bylo to jen proto, že jsme se nikdy doopravdy neodloučili."
Druhý díl se mi četl o trochu líp, než ten první. Bylo to jiné, než jsem očekávala, ale bylo to příjemné překvapení. Skvělý spisovatel. Konec potěšil.
Těšila jsem se, ale bylo to na mě moc filozofické a upřímně místy prostě nechutné. Nebyl to můj šálek kávy. Třetí hvězda jen z nostalgie.
Knihu jsem si zcela náhodně vybrala v knihovně, když jsem hledala nějaké čtivo v angličtině. Vůbec jsem tedy netušila, že se jedná o pokračování světového bestselleru, a nic moc jsem (kromě procvičení angličtiny) neočekávala. O to víc jsem byla překvapena, a to hlavně fascinujícími dialogy a skvělým vylíčením sebemenších pocitů. Děj sám o sobě by byl vcelku banální, možná kýčovitý, možná málo uvěřitelný, ale díky stylu kniha přináší zajímavý čtenářský zážitek.
No ja nevim, tady me tahla jen zvedavost, jak to cele skonci a jestli se uvidi.
Nejsem si uplne jista jak to na me pusobilo. Nektere pasaze mi nebyly prijemne (nemyslim ty z gay pohledu, ale obecne), nejspis jsem cekala trosku jiny naboj. Jako by byl pribeh lokomotivou, ktera funi pri ceste do kopce. Skrabe se a skrabe, “zaskobrtava”,… nezdalo se mi to jako vyvazene dilo
Ze začátku jsem se trošku ztrácela, protože tam je nová postava, která má svůj příběh.. Myslela jsem si, že to bude jen o Eliovy a Oliverovi. Za mně je druhý díl velice povedený.
Od autora se mi víc líbilo Dej mi své jméno, ale musím říct, že ani tohle mě nezklamalo. Setkáváme se tu s méně známými postavami a dozvídáme se víc o jejich příběhu. Mně se nejvíc líbil samozřejmě ten poslední o Eliovi a Oliverovi, vlastně až zde jsme se dozvěděli konec jejich příběhu, který v autorově předchozí knize určitě neskončil, ale ani ty ostatní části nebyly špatné. Autorův styl psaní se mi moc líbil, krásně zachytil všelijaké pocity postav a ani mi ani nevadilo, že děj neubíhal nějakým strašlivým tempem, ale tak příjemně plynul a já jsem se vcítila do té atmosféry a i hlavních postav. Pro mě jako oddechové čtení na léto ideální a musím se pustit i do další autorovy knihy.
Krásné napsaná kniha přečtená za pár dní vtáhla do děje a sama se četla doporučuji
Asi souhlasím s tím, že některé části působily až trochu slohově a ne tak přirozeně plynule jako v Call Me By Your Name. Navíc na začátku jsem byla trochu zklamaná, že velkou část knihy tvořil příběh Samuela (A to ho jako postavu úplně miluju! Jen jsem čekala větší pozornost na Elia a Olivera), ale zpětně mi to vlastně nevadí. Protože v Call Me By Your Name byla závěrečná řeč Samuela ikonická a tahle část ve Find Me, která mu byla věnovaná, to vše krásně dovysvětlila a uzavřela. A konec knihy mi nechal velký úsměv na tváři, takže i když jsem si chvílemi nebyla knížkou jistá, nakonec mi dala to, co jsem od ní čekala.
Jak název trochu napovídá, kniha je opět, jako dvanáct let předtím napsaná "Dej mi své jméno", o hledání, setkávání, touhách, ztrátách, loučení a návratech.
Setkáme se s postavami z knihy předchozí, ale celé je to vlastně o něčem jiném, jak to tak v životě bývá, když uplyne tolik času. A jak se říká, nevstoupíš do stejné řeky dvakrát, trochu to platí nejen o vlastních postavách a příběhu, ale tak trochu i o pocitu, který z téhle knihy mám.
Stejně přemýšlivé, stejně plné životních mouder a postřehů, jako kniha předchozí, ale pro mě jeden přeci jen významný rozdíl. "Dej mi své jméno" bylo hravé, spontánní, hovory a myšlenky plynuly přirozeně, byly naprosto uvěřitelné. A z příběhu se na mě přenesly všechny emoce, které autor tak skvěle popsal: napětí, netrpělivost, čekání, trápení, touha, zklamání, láska. Vše jsem s postavami prožívala, trápila se, soucítila. Tady, nemohu si pomoci, už se mi to zdálo občas trochu strojené, snad autor nad textem moc přemýšlel, hovory plynuly občas jako slohová cvičení a vztahy – zejména v první části - byly až sluníčkově ideální…
Stále dobré čtení, stále je nad čím přemýšlet, závěr nezklamal, ale přece jen, tahle kniha už se mnou prostě nezamávala…
Původně jsem čekala pokračování. Příběh Eliova otce mi nijak zajímavý nepřipadal- a to zabral dost velkou část knihy.- Docela rychlý spád u vztahu, možná osud, láska na první pohled- ale význam - spíše mě bavil pois památek a reálíí, než ta lovestory.- Elio byl jako postava asi nejsympatičtější, takže jeho část byla podle mne zajímavější. - Ten konec asi dost lidí čekalo, když se pročetli předchozím...Za mě tak 90%..
Tuhle nádheru jsem si musela dávkovat. Přečíst si to najednou mi nepřišlo vůči knize i autorovi dostatečně fér. Byla to velká zkouška mojí trpělivosti!
"Dej mi své jméno" miluju. Miluju Itálii, Elia, jeho tatínka, lásku u nich doma a pak tu neskutečnou věc, co mezi sebou s Oliverem mají. Kdysi jsem chodila s klukem, něco jako Elio, ale hodně českou verzí. A děsně chápu, co v něm Oliver viděl.
A teď tohle! Překvapivě ale jsem nejvíc hltala část tatínka a Mirandy. Nádhera. Ty dialogy! Ty myšlenkový pochody! A umění! A Itálie! Hlavně ta komunikace. Vyřčená i nevyřčená.
Eliova část už nebyla pro mě tak intimní, ale spíš teplá (nikoli gay teplá, ale teplá - domovská a příjemná), taková správná zastávka na další cestě.
No a pak ten konec. TEN konec!!!
Krása. Miluju. V příštím životě chci být zase Italka, protože v tom minulém jsem určitě byla. A taky bych chtěla, aby mě Aciman držel za ruku a pil se mnou víno a já bych v jeho očích viděla všechno to, co vidí on. Díky němu bych se stala i romantikem, hihi.
Vše je tak, jak má být. Tahle kniha je jako připomínka toho, že někdy ujdeme dlouhou cestu, potkáme lidi, kteří nám ublíží a pak ty, kterým ublížíme my, že žijeme na spoustě míst, že žijeme naše životy, nebo se o to snažíme, a pořád si klademe otázku, kam tohle všechno vede, jaký to má smysl. A někdy právě tohle všechno musíme prožít, aby až dojdeme tam, kam máme jsme poznali, že tady opravdu chceme být a tady také chceme zůstat. Aby jsme si na konci mohli říct, vše mělo nějaký smysl, vše bylo tak, jak to mělo být.
,,Osud působí dopředu, dozadu a do stran a je mu úplně jedno, jestli při svých vachrlatých úvahách o minulosti a budoucnosti prohlédneme jeho záměry."
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualita
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Do prvního příběhu mi dlouho trvalo se začíst a mít vůbec chuť k tomu to číst dále. Nakonec jsem však ráda, že jsem se k tomu donutila. Až na to jedno přiznaní ženské postavy, tak je to nejen pěkné zakončení zfilmovaného Dej mi své jméno, ale i pěkné seskupení myšlenek nad životem, ve kterých si dle mého každý najde to své.
Rozhodně budu číst znovu.