Najdi mě
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419313/bmid_najdi-me-WSs-419313.jpg
4
256
256
Dej mi své jméno série
< 2. díl
Autor světového bestselleru Dej mi své jméno znovu oživuje své postavy, aby si položil otázku: může opravdová láska uvadnout? V novém románu zachycuje Eliova otce Samuela na cestě z Florencie do Říma, kam jede navštívit svého syna, nadaného koncertního klavíristu. Náhodné setkání s krásnou mladou ženou však Samiho plány obrátí vzhůru nohama a navždy změní jeho život. Elio se brzy přestěhuje do Paříže, kde i on naváže milostný vztah, zatímco Oliver, nyní ženatý vysokoškolský profesor v Nové Anglii, začne znenadání uvažovat o návratu do Evropy. Nezapomenutelný román Andrého Acimana Dej mi své jméno svým líčením podstaty lásky dnešní čtenáře oslovil jako žádné dílo z nedávné doby. Jeho pokračování Najdi mě zve čtenáře, aby si nepřestal klást otázky o tom, co láska je.... celý text
Přidat komentář
Krásná knížka...tak něžný a čtivý děj. Moc ráda bych viděla natočený film. U "dej mi své jméno" tomu nebylo jinak.
V komentáři vypíchnu, co jsem o knize napsal v recenzi, kterou jsem před chvílí zveřejnil.
Zcela jistě a troufale hodlám o Najdi mě říct – ano! je to důstojné pokračování! Ne lepší, ne horší. Najdi mě je rovné „jménu“, což je pro mě jedině dobře. Ačkoliv je kniha rozdělena do tří samostatných úseků (troufale povězme: povídek), čtvrtý, poslední úsek je všechny propojuje. První příběh, jak všichni stejně od Acimana, i anotace knihy, ví, prožívá Eliův otec Sami. Věřím tomu, že většina LGBT čtenářů, bude z úvodu knihy na rozpacích. Jejich problém, že čekali navázání na otevřenou romanci Elia a Olivera. Ale právě Samiho příběh vás připravuje na Acimanův vypravěčský styl, na jeho myšlenky, na jeho poetiku, na jeho zachycení pocitů v těch nejdetailnějších a přitom velmi všedních jevech. Sami je stárnoucí muž, který už o životě leccos ví. A právě Samiho část jsem četl nejpomaleji a schválně nejbedlivěji a s vrácením se k určitým větám nazpátek. Protože právě Samiho příběhu nacházíme mnoho životních mouder, které se poté přesouvají do života hrdinů v dálších částech knihy. A právě díky Samiho vyprávění Najdi mě získalo přirovnání coby „pokračující gay romance podle Rollandova Petra a Lucie s přídechem Exupéryho Malého prince“. (Pro Exupéryho Malého prince mám také neskutečnou slabost.)
Právě druhá – Eliova část – přirovnání k Shakespearovi i k Rollandovi opět navrací. Obvzláště v románku, který prožije. Obzvláště v jemné rádoby „deketivní“ lince, po jejímž dočtení jsem byl nucen pustit si do uší Debussyho Clair De Lune. Eliův příběh jsem měl dočten během dvou dnů, ale vlastně jsem stále četl pomalu a v tichu, abych si příběh mohl vychutnat zcela. Eliovo vyprávění, snad díky přítomnosti známé postavy, snad díky předobrazu neodolatelného Timotheé Chalameta nebylo třeba detailně vychutnávat a poznávat natolik, na rozdíl od v Dej mi své jméno neprozkoumaného Samiho.
Ovšem třetí – samostatná a Oliverova – byla dočtena v mžiku. Snad za to mohl přispět fakt, že ze tří samostatných „povídek“ je ta Oliverova nejkratší. Nicméně Oliverova story neztratila nic z puncu lyričnosti a sensitivity, s níž to do nás Aciman nejen během Dej mi své jméno, ale též během Najdi mě pere. Jestli pro mě v Samiho povídce byli nejvíce vyzdvihována moudra a v Eliově romance, pak právě v Oliverově povídce jsou nejromantičtější, ba až přímo dojímavé, řekl bych, jeho filozofické hovory se „stíny“.
Já musím souhlasit. Jak jsem se po čtení komentářů bála, že mě kniha zklame, nestalo se : )
Tato knížka vyvolává rozporuplné reakce, proto jsem se bála, že budu zklamaná. Ale ne, naštěstí. Druhý díl poskytne příběhy s poetickým nádechem a s krásnými myšlenkami, tak jako první díl. Motivy této knížky jsou láska, zkušenosti, strasti; hlavním tématem je zamyšlení se nad životem. Na mě knížka působila velmi realisticky co se týče pocitů hlavních hrdinů. Možná se mi zdálo, že milostné vztahy byly trochu uspěchané, začaly moc rychle. Ale proč zase čekat, příležitost člověku může utéct.
Knížka má 4 části, mně se nejvíce líbila Eliova část a pak ta poslední. Za mě takové zakončení dává smysl, bylo sice krátké, ale už nebylo potřeba se tolik vypisovat.
Rozhodně se jedná o kvalitní pokračování, které na mě zapůsobilo a které ve mně vyvolalo spoustu emocí. Dej mi své jméno bude vždycky číslo 1, ale díky Najdi mě je příběh celistvější a zakončený.
zpočátku velké zklamání - není čas zorientovat se ve vypravěči, prostředí, naladit se...osudové lásky během 5 vteřin, kterým nevěříte dialogy....chybí atmosféra. poslední kapitola jako konečně napsaná Acimanem a ne jeho sekretářkou, co čte ráda červenou knihovnu
Opět krásné příběhy lásky a zalíbení. První díl byl však o něco vášnivější a romantičtější.
Mno. Tak trochu nastavovaná kaše, plácání se v emocích pořád stejný, filozofie pořád stejná a to dokonce i v konkrétních dialozích... Jakoby autor chtěl strašně moc vyždímat úspěch prvotiny Dej mi své jméno do poslední kapky, ale nějak už neměl o čem psát, tak recykloval (dokonce se to ani nesnažil před čtenářem skrejt a tím mě definitivně naštval). Bodejť by taky měl o čem psát, když ta první knížka absolutně nedává prostor pro jakýkoli pokračování. Poslední třetina je důvod proč jsem dala dvě hvězdy, i když si teď řikám že by jedna stačila... Variace v Oliverově kapitole na téma žiju-nebo-nežiju-život-jakej-jsem-chtěl-žít bylo konečně něco novýho a trochu originálního.
Od autora jsem v minulosti přečetl knihu DEJ MI SVÉ JMÉNO, která se mi líbila, ačkoliv místy nebyla zrovna nejjednodušší na četbu. Byl jsem zvědavý na knihu NAJDI MĚ, která je volným pokračováním. Knihu hodnotím na 4*. Pokud bych měl porovnat knihu Dej mi své jméno a knihu Najdi mě, o něco více se mi líbila kniha Dej mi své jméno.
V této knize autor propojuje 3 milostné příběhy. Líbily se mi vtipné a svižné dialogy, v knize se opětovně vyskytovalo plno myšlenek, nalezneme v ní romantiku a samozřejmě také erotiku v přiměřené míře. Na zadním přebalu je uvedeno, že kniha není vhodná pro mladší čtenáři, takže mladší čtenáři by se této knize měli vyhnout, aby je některé scény nepohoršily a neuvedly do rozpaků. :) Je škoda, že závěrečná část knihy je velmi krátká. Myslím si, že v této části se autor mohl více rozepsat. Myslím si, že většina čtenářů se nejvíce těšila na tuto poslední část a patrně mohli být zklamaní, že je takto krátká, přitom by si zasloužila mnohem větší prostor. Bylo zajímavé sledovat vztahy, ve kterých jeden z partnerů byl o generaci starší než jeho protějšek. Sám sebe se ptám, jestli může existovat láska na první pohled, kdy se partneři do sebe na první pohled zamilují a vědí s naprostou jistotou, že žádného jiného partnera ve svém životě už nechtějí, poněvadž nalezli lásku svého života a chtějí s touto láskou zůstat do konce svého života. Asi je to ojedinělé v dnešní době, ale může se to stát. Když jsem četl první příběh, s úsměvem na tváři jsem sledoval, jaké blázniviny může dělat zamilovaný člověk, čeho všeho je schopen a jak najednou se celý rozzáří a je šťastný. Jeho život už není šedivý a mnohdy si zamilovaný člověk uvědomuje, kolik svého času ztratil, když byl sám, anebo žil s partnerem, kterého z hloubi srdce nemiloval.
Myslím si, že čtenářům, kterým se líbila kniha Dej mi své jméno, se bude také líbit kniha, Najdi mě. Určitě v této knize jsem poznal autorův styl z 1. dílu, k některým větám jsem se musel znovu vrátit, abych je pochopil. Jsem zvědavý, jestli autor napíše 3. díl z této série, anebo tuto sérii nadobro uzavřel. Pokud další díl vyjde, určitě si ho přečtu, anebo jakoukoliv knihu od tohoto autora.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Myslím si třeba, že nejste moc šťastný člověk. Ale jste trochu jako já: někdo se může trápit ne proto, že mu někdo ublížil, ale protože nenašel někoho, na kom mu záleželo dost na to, aby mu takový člověk mohl ublížit.
Samozřejmě že mám tajemství. Všichni nějaké máme. Všichni jsme jako Měsíc, který Zemi odhaluje jen některé svoje stránky, ale nikdy se neukáže celý. Většina z nás nikdy nepotká ty, kteří pochopí naše celé kulaťoučké já. Některým lidem ze sebe ukazuji jen ten střípek, kterému podle mě porozumějí. Jiným ukazuju jiné části. Ovšem temnou stránku si vždycky nechávám pro sebe.
Ach jo. Já se na to tak těšil. Snad všichni milujeme Dej mi své jméno, protože to byla pecka, ale kdybych věděl, jaký bude pokračování, tak díky nechci, radši vynechám. Tahle kniha má neskutečný výkyvy. Nejdřív vás autor pošle na totální dno a nakonec vás vystřelí na samotnej vrchol. Nevim, jestli na autora tlačili s pokračováním, ale nějak to nebylo ono. Napsáno opět krásným jazykem, ale hlavním problémem byly dialogy, který byly takový nepřirozený. Linka Eliova otce mi tady naprosto, ale naprosto ty vole zbytečná. Eliova část jakbysmet, sice našel opět sám sebe, bla bla bla a přehodnotil své dosavadní postavení k lásce, ale i tak. Kapitola o Oliverovi, to jsem byl trošku na pochybách, ale byla nejzajímavější, jako kdyby autor po předchozích částech znovu našel sám sebe. Samotnej závěr nemá ani smysl komentovat, protože to vylepšilo celkovej dojem z knížky, protože se nám uzavřel příběh Elia a Olivera, ale tuhle kapitolu mohl Aciman sakra klidně narvat na konec prvního dílu a mohl mě ušetřit tady těch 14 dní, kdy jsem se nutil do čtení.
Kniha je plná rozhovorů mezi postavami, jejich niternými zpověďmi, napsaná v poetickém duchu. Hrdinové řeší lásku a její smysl, touhu po životě a odkrývají přelomové životní okamžiky, které je poznamenaly, ale zároveň mají snahu jít v životě dál. Čtenář se opět setkává s originálním stylem psaní, který je autorovi vlastní. V knize tak najdete spoustu zajímavých myšlenek vedoucích k hlubšímu zamyšlení. Na některé čtenáře může kniha působit útržkovitě, neboť se nejedná o jeden celistvý příběh. Pokud jste četli Dej mi své jméno, které vás uhranulo, nenechte si ujít ani jeho volné pokračování, jež podle mého názoru za přečtení rozhodně stojí.
Ve dnech jako jsou tyto, kdy se ve vzduchu mísí strach a nejistota, jsem se díky Najdi mě mohla na několik hodin zase upokojit. Vrátit se do slunné Itálie, kde je živo a život, vrátit se k hrdinům, do kterých jsem se tak bezhlavě zamilovala. A dostalo se mi satisfakce. Je to někdy až úsměvné, jakou nade mnou má autor moc. Hrdinu může jednou větou změnit, ztratit, ale i usmrtit. A mně nezbude nic víc než oči pro pláč. První knihu (ostatně i geniální filmové zpracování) jsem milovala, tuhle knížku miluju taky, i když jinak.
Dej mi své jméno se mi líbilo víc. Neříkám, že tohle bylo špatné... ale pro mě to už nebylo ono. Hlavně mi přišlo, že všechny tři postavy jsou jako přes kopírák. Nejde jen o způsob uvažování, ale taky o chování. No a všichni tři mají očividně zálibu v kotnících a zápěstích... Podle mě by bylo mnohem lepší, kdyby vyšla samostatná kniha o Samuelovi a krátká novela o pokračování života Elia a Olivera. No a kdyby nebyli postavy opravdu totožné. Nicméně obdivuji autorův styl psaní. Myslím tím to, jak umí popsat pocity. Sice mě trošku štvalo, že se tolikrát zmiňuje o jídle, kdo si co dává :D, ale to je asi detail. Chci si knihu přečíst ještě v budoucnu, jelikož teď nevím, jaké mám dát hodnocení, asi jsem ji přečetla moc rychle :D Nejlepší část je text na zadní stránce obalu. To je tak krásně napsané...
Kdo nečetl Dej mi své jméno, tomu kniha zase tolik neřekne. Za mě je to příjemné uzavření celého příběhu, který ovšem na první díl nedosahuje. V knize je znázorněno, že láska může mít mnoho podob a čas je někdy dost velký prevít a s tím se ztotožňuji.
Tahle kniha ve mně vyvolala tolik nálad, že se mi ji nedařilo číst v jednom kuse. Často lehce depresivní a zneklidňující. Přesto kdykoliv jsem se k autorovu psaní dostala, vynořila jsem se až o spoustu stránek dál. Už to není intenzivní letní romance, ale brouzdání časem, které vám do hlavy vloží spoustu otázek, pocitů a úvah. Měla jsem v úmyslu dát čtyři hvězdičky, protože mě kniha nedokázala tak „strhnout” jako první díl, ale nemyslím, že to bylo jejím úmyslem.
Zkrátka opět úžasná kniha, která má co říct.
Poetické vyprávění o osudech lidí z knihy Dej mi své jméno. Tři osoby tu dostávají slovo. Elio, Oliver a Eliův otec. Všechny postavy se zabývají hledáním lásky, objevuje se tu opakovaně váhání nad vztahem mezi starším a mladším člověkem. Některé části se mi velmi líbily, zněl z nich zvuk slov a poetiky z předchozího díla, ale soudržnost příběhu se mi nějak nezdála. Skoky v čase. A závěr? Na ten si každý musí najít svůj názor. Mě poněkud zklamal. I tak mohu říci, že mě některé otázky, které si dílo klade, dost zneklidnily, a je o čem přemýšlet...
A je to tady! Najdi mě se stalo mou nejoblíbenější knížkou! S žádnou jinou knížkou jsem se takhle necítila. Opravdu ne. Měla jsem pocit, jako bych byla přímo v knize a byla v bezpečí. Někde, kde je mi ještě příjemněji než ve své vlastní posteli, a to musíte uznat, že snad skoro ani nejde! Měla jsem pocit něhy, bezpečí, tepla. Jako by mi kniha sama o sobě vytvořila takový stan, který si dělají malé holky ve svém pokojíčku. Často jsem také musela přestat číst a jen si užívat ten pocit. Někdy přišly slzy, někdy úsměv, ale vždycky tam byl pocit naprostého štěstí. Vím, že to zní přehnaně, ale tohle ve mně opravdu knížka vyvolávala po celou dobu čtení.
Postavy jsem znala a těšila se na ně, ale i nové postavy jsem si zamilovala a to hned. Navíc způsob, jakým autor své vyprávění podává mě naprosto dostává do kolen. Bylo to krásné, milé, nápadité, hřejivé, chytré, plné hudby, krásných míst a lásky! Navíc myšlenka, že smrtí náš život nekončí, protože náš život dovrší za nás naše děti, naše krev, prostě ti, co na nás budou myslet, je krásná. Také se mi moc líbilo, že autor nenásilně naznačil, co vlastně je čas a jak to s ním je a myslím, že to všichni tak nějak trošku tušíme, že možná to není jen tak nějaká veličina, která dává smysl, ale právě naopak vůbec smysl nedává.
Zkusím si přečíst i jiné jeho knihy v originále, protože čekat než si jich u nás někdo všimne nehodlám!
Pokračování se mi líbilo o kousek víc, nejspíš kvůli zakončení ... sama moc nemusím otevřené konce
Jde o víc než pokračování knihy Dej mi své jméno. Autor zde rozvíjí a vysvětluje hlavní filosofickou myšlenku, která spočívá v hledání naplnění života. Na příkladech Samuela, Elia a Olivera ukazuje, že setkání s láskou není nic samozřejmého, že k němu nemusí dojít a že lidský život může proklouznout mezi prsty. Dokonalé metafory - z oblasti nečekané (jídlo, pití) i z oblastí, které jsou autorovi velmi blízké (hudba, poezie - Kavafis). Velmi intenzivní kniha. A nevím, zda je to tak, jak Aciman tvrdí.
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualita
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Beru to tak, že bylo žádoucí napsat pokračování úspěšného prvního dílu. Chápu to, bohužel jsem měla celou dobu pocit, že autor takříkajíc "vaří z vody". Nenašla jsem žádné tak nosné téma, jako v knize předcházející.
Komentáře zde jsou dost různorodé, já se řadím do skupiny čtenářů spíš zklamaných.