Najdi mě
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419313/bmid_najdi-me-WSs-419313.jpg
4
256
256
Dej mi své jméno série
< 2. díl
Autor světového bestselleru Dej mi své jméno znovu oživuje své postavy, aby si položil otázku: může opravdová láska uvadnout? V novém románu zachycuje Eliova otce Samuela na cestě z Florencie do Říma, kam jede navštívit svého syna, nadaného koncertního klavíristu. Náhodné setkání s krásnou mladou ženou však Samiho plány obrátí vzhůru nohama a navždy změní jeho život. Elio se brzy přestěhuje do Paříže, kde i on naváže milostný vztah, zatímco Oliver, nyní ženatý vysokoškolský profesor v Nové Anglii, začne znenadání uvažovat o návratu do Evropy. Nezapomenutelný román Andrého Acimana Dej mi své jméno svým líčením podstaty lásky dnešní čtenáře oslovil jako žádné dílo z nedávné doby. Jeho pokračování Najdi mě zve čtenáře, aby si nepřestal klást otázky o tom, co láska je.... celý text
Přidat komentář
Kniha je rozdělena na několik částí - ta první a nejdelší vypráví o Eliově otci Samuelovi, který při cestě vlakem potká ženu jménem Miranda, jež mu od základů překope život.
Druhá část se věnuje Eliovi, který se v Paříži seznámí s o mnoho let starším mužem Michelem, se kterým nakonec bude rok žít.
Třetí část se zaměřuje na život Olivera, který se stále nepřenesl přes to, co se stalo v Itálii před dvaceti lety.
A v poslední, čtvrté části se konečně dozvíme, jak tedy dopadl vztah Elia a Olivera.
Protože je tento titul volným pokračováním knihy Dej mi své jméno, ze které jsem byla nadšená, má očekávání byla vysoká.
Od knihy jsem očekávala vyřešení situace, ve které se ocitl vztah Elia a Olivera, a ona se skutečně vyřešila.
Od příběhu jsem očekávala větší náhled do života Elia; jednoduše jsem očekávala, že se jím v knize bude autor zabývat mnohem více. Toto mé očekávání se bohužel nenaplnilo, jelikož se autor zdaleka nejvíce zabýval příběhem jeho otce Samuela, který zabral polovinu knihy.
Ačkoli kniha neoplývá mnoha zvraty a spoustou akce, člověk se u jejího čtení nenudí. Jak “Dej mi své jméno”, i “Najdi mě” je hlavně o myšlenkách, pocitech a emocích. Tyto pocity a myšlenky ještě završuje autorův mnohdy až poetický styl psaní, jenž je pro něj velmi typický. Zatímco popisy míst v jiných knihách svým způsobem většinou odvádí pozornost od podstatného děje, tady jsou popisy lokalit tak působivé, že mi připadá, jako bych na tom místě stála. Autorovy jedinečné popisy lokalit úžasným způsobem dotvářejí atmosféru a vůbec mě neobtěžují.
Vyhovuje mi i způsob líčení postav, který mi umožňuje dobře chápat jejich osobnosti. Máte pocit, že jde o lidi, které můžete dnes nebo zítra klidně potkat někde na ulici. Velmi výstižně jsou popsány i jejich vlastnosti, z nichž některé jsou mi blízké. Například určitá překombinovanost a složitost myšlení a analyzování situací, která může bránit rychlejšímu přijímání často jednodušších a přímočařejších řešení. Nedalo mi to, a spoustu myšlenek a výstižných obratů jsem si musela poznamenat (je jich asi čtyřicet).
I přesto, že se Najdi mě knize Dej mi své jméno nevyrovná, pořad je to skvělá knížka.
4,5*/5*
Jakožto pokračování k "Dej mi své jméno" tato kniha není nic moc. Ale já příběh četla spíše jako něco nového, jen s povědomými postavami. A proto jsem si četbu velmi užila, hodila se k prázdninám a až na pár (velkých) problémů, co jsem měla s první částí, se mi kniha velmi líbila. Acimanovo psaní a jeho myšlenky nezklamou, protože u mě se trefuje přesně do všech požadavků. Zbožňuji jeho dialogy a citlivost, se kterou si hraje se slovy. To bylo to hlavní, proč jsem do knihy šla a co jsem dostala.
Jsem nadšená z toho, že kniha není pokračováním Dej mi své jméno, četla se mi mnohem lépe, je přímočařejší, ale ne moc. Nepotřebuju rozervaný konec, tohle bylo pro mě tak akorát. Obdivuji autorovo umění vtáhnout čtenáře do atmosféry
Ač mám knihu Dej mi své jméno velice ráda, toto pokračování mě velice zklamalo. Myslím, že jsme všichni čekali na to, jak to s Eliem a Oliverem dopadlo, takže když přijdete na to, že o nich jsou v podstatě jen poslední dvě strany, přichází zklamání.
První část o Samuelovi a Mirandě (která mi byla neskutečně protivná a vůbec jsem nechápala, že si s ní rovnou udělá dítě) mě vůbec nebavila.
Druhá část byla trochu lepší, protože se tam objevuje Elio.
Styl psaní je jedinečný, protože Aciman je úžasný spisovatel. Ale na mě už tam bylo strašně hodně okolků a dlouhých přehlcených vět, které se zřejmě snaží dohnat kvalitu knihy Dej mi své jmeno.
Kniha jako taková není špatná, ale pokračování, po kterém jsem toužila to určitě není, protože ty dvě stránky mi určitě nestačily. A je to škoda,protože si myslím, že se z toho dalo vytřískat víc. Knihu si po druhé už určitě ne přečtu.
K této knize nepřistupujte jako k pokračování Dej mi své jméno, pak teprve můžete plně vychutnat poetičnost velké lásky, o které Andre vypráví. Nádherné čtení, jsem dojatá. Elio je můj miláček, nedá se nic dělat. Těším se na další kus lásky od pana Acimana.
Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.
Kniha slibuje mnohem víc Elia s Oliverem, než ve skutečnosti dostaneme. Proto tolik zklamaných čtenářů. Miluju autorův něžný poetický styl psaní o velkých osudových láskách. Dokáže vtáhnout do příběhu, jako bych sama byla součástí. Kvalit Dej mi své jméno nedosahuje. Ale nikdo neříkal, že musí. Krásná kniha.
"K čemu klíč, když dveře jsou dokořán?”
•
Je mi jedno, že jsou postavy překultivované a pronáší velká slova a hluboké myšlenky asi tak v každé větě. Protože tohle je přesně ten typ romantiky, u kterého já zapomínám dýchat, třesu se, brečím... A je to přesně ten příběh, který chci žít a nechci jej dočíst...
Já vlastně nevím zda se mi knížka líbila, nebo nelíbila. Čekala jsem od ní totiž něco úplně jiného, což jsem moc nedostala, i když vlastně... na posledních pár stránkách ano. Kniha je členěna do několika částí a kupodivu se mi nejvíc líbila ta první. Pak už jsem četla spíše z povinnosti a zvědavosti jak to celé skončí, ale nebylo v tom takové to pravé nadšení, kdy s vášní otáčíte každou stránku.
Kniha je napsaná velmi dobře. Zklamal mě spíš obsah. Čekala jsem, že druhý díl bude tak trochu o Eliovi, tak trochu o Oliverovi, ale pak hlavně o NICH. První, a asi i nejrozsáhlejší kapitolu, bych v knize ani nepostrádala. Zato kapitolka, kvůli které jsem se knihy nemohla dočkat, je vepsána jen do několika maloučko stránek úplně na konci. Popravdě jsem se dost bála, že na ni ani nedojde. Kdopak ale ví... Třeba jim autor plánuje věnovat celý třetí díl :-)
Kniha na mě působila jako soupis útržků. Čtyři kapitoly knihy na sebe navazují velmi málo, jestli vůbec. Příběhy nemají konce, jakoby autor dal čtenáři jen kousek a zbytek si máte domyslet.
Čím větší těšení, tím větší zklamání. Ne vždy to tak dopadne, ale tentokrát mě Aciman úplně minul.
Jako by druhou knihu narychlo psal student těsně před tím, než ji musí odevzdat učiteli tvůrčího psaní. Jako by autor věděl, kam chce postavy dovést, ale neví, jak to udělat.
Ze tří částí knihy se mi jakž takž příjemně četla jen prostřední část věnovaná Eliovi. Alespoň z ní čišela nějaká atmosféra a mezi postavami vzniklo přirozené napětí. První část (věnovaná otci Samuelovi) byla iritující, poslední část (Oliver, Elio a spol) zase chaotická.
Pokud Aciman přijde s další knihou, už bude mé těšení na bodu mrazu. Ale možná to čtenářskému zážitku prospěje.
Více k Najdi mě najdete na blogu (odkaz v Recenzích, knihorožec.blog).
Najdi mě je stejná jako Michel - baví vás, ale stejně ve Vašem srdci má vždy speciální místo ta pravá první láska, která byla tak vášnivá, ke které se pořád vracíte a na kterou nezapomenete - Dej mi své jméno, Oliver.
(SPOILER)
Tak jsem z toho takový nějaký zklamaný. Po konci Dej mi své jméno jsem byl o všech událostech přesvědčený, že se staly. Tomu tak však nebylo v Najdi mě.
"Tempo": (asi nejobsáhlejší) část je vlastně happy-endová-hetero verze Elio + Oliver. Sami (otec Elia) i Miranda mi tedy k srdci bohužel nepřirostli. Děj byl tak nějak nepřesvědčivý a upřímně mě nebavil. Pokud knížku přečtu někdy v budoucnu znovu, určitě tuhle část přeskočím.
"Cadenza": vypráví příběh Elia a jeho nového nápadníka Michela. Jejich rande mě moc nebrala a narozdíl od přešlého dílu, dialogy nějak vázly a nebýt sexu, tak si nemají ani co nabídnout. Druhá část a honba za tajemným autorem skladby z dědictví otce Michela byla o mnoho zajímavější.
"Capriccio": Rozjímání Olivera nad svým životem. Zajímavý způsob vyprávění. Tato část je myslím nejvíce podobná předešlému dílu.
"Da Capo": No... co na to říct... každý si na to musí udělat názor sám. Za mě to funguje v duchu knížky, ale nelíbí se mi to v návaznosti na předešlý (ukončený) díl.
Je těžké navázat na tak úžasné dílo, jako je Dej mi své jméno a to se podle mého moc nepovedlo. To nadšení po pár stránkách opadne a pak až do cca 240. stránky čekáte na to, co jste (ne)chtěli slyšet.
Samostatné dílo: zajímavé
Z pohledu série: nečíst
To na mě zapůsobilo asi trochu sugestivněji, než jsem po předešlé knize čekal.
Ještě než jsem začala číst, měla jsem jasno, že pokračování takového mistrovského díla dostane 5/5 stejně jako první díl, kterému bych dala nejraději 10/5. Jenže... dost mi toho tam nesedělo. Nejprve varuji - v první polovině knížky Elio ani Oliver vůbec nejsou. A jelikož to většina z nás čte právě kvůli nim, je to trochu zklamání. Co je ale horší - četla jsem knihy hned po sobě a všimla jsem si, že časové linky občas úplně nesedí. Nebudu spoilerovat, ale myslím, že tím, že autor psal pokračování s rozestupem dvanácti let, se to na knize podepsalo. Ale co musím vypíchnout a zároveň vás varovat - ta část knihy, kterou vypráví Oliver, vás emočně prostě rozseká. Sakra... co já bych dala za to, kdyby první díl vyšel vyprávěný i z Oliverova pohledu!
Musím přiznat, že po přečtení předchozího dílu, jsem se velice těšil na pokračování. Ale jak už to bývá, tak druhý díl někdy je slabý a někdy by neměl prostě vzniknout.
Kniha rozdělená na několik částí, kde ukazuje život a osud jednotlivých mužských hrdinů prvního dílu. Nejvíce se mi asi líbila část s Elienen, i když ta linka o židovství mi neseděla.
Závěrečná část, ta mě zklamala. Neměl jsem veliká očekávání, ale tohle mě zklamalo na plné čáře.
Kniha Najdi mě pro mě byla tou nejočekávanější tohoto roku. Opravdu jsem se na ni těšila, nemohla jsem se dočkat, až se zase ponořím do příběhu.
Kniha úplně splnila má očekávání, přestože jsem čekala něco trošku jiného.
Příběh je zde opět pojat originálně. Začátek mě hodně překvapil, děj byl vyprávěn z pohledu Eliova otce, což jsem vůbec nečekala.
Těšila jsem se na postavy z prvního dílu, ale oblíbila jsem si i ty nové. Všechny byly originální, skvěle popsané, s jedinečnými osobnostmi.
Příběh jsem mohla plně prožívat s postavami, hlavně díky stylu, kterým autor píše. Nezaslouží si nic jiného, než můj obdiv.
Děj krásně a něžně plynul, nic bych nevytkla. Byla jsem překvapená, dojatá, spoustu věcí jsem nečekala.
Romantika v této i předchozí autorově knize byla nádherně popsaná, originální. Taková, jakou bych s radostí prožila i já.
Ke knize se někdy ráda vrátím.
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualita
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Andrému se povedlo něco mimořádného. Opět. Stvořil úctyhodné pokračování, které není podbízíme čtenáři. Měla jsem zprvu obavy, jak to všechno dopadne. Pro mě celý příběh skončil s koncem Dej mi své jméno. Vše už bylo řečeno, nebo snad ne? Ale André překvapil. V Najdi mě nám nabízí ještě víc lásky v jejích rozmanitých podobách a navíc celý příběh osvěží tím, že se zprvu zaměří na Samiho a jeho lásku z Říma, a to se mi moc zamlouvalo. Navíc nás plynule vede přes další stránky a příběhy k vytouženému konci. Vypráví klidným tempem s naléhavostí sobě vlastní, která musí zákonitě oslovit každou romantickou duši. Dvacet promarněných let přetvořil na nový začátek. Zároveň kvituji i to, jak se napojil na konec Dej mi své jméno, což ve mně ze začátku spíš budilo obavy a přiznám se, že tahle kniha mě bavilo o něco víc. Ale kdo ví, kdyby tu nebylo nejdřív Dej mi své jméno, tak by Najdi mě nemělo onu potřebnou výchozí pozici a celá kniha by pak neměla takový dopad na čtenáře. Krása!