Najdi mě
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419313/bmid_najdi-me-WSs-419313.jpg
4
256
256
Dej mi své jméno série
< 2. díl
Autor světového bestselleru Dej mi své jméno znovu oživuje své postavy, aby si položil otázku: může opravdová láska uvadnout? V novém románu zachycuje Eliova otce Samuela na cestě z Florencie do Říma, kam jede navštívit svého syna, nadaného koncertního klavíristu. Náhodné setkání s krásnou mladou ženou však Samiho plány obrátí vzhůru nohama a navždy změní jeho život. Elio se brzy přestěhuje do Paříže, kde i on naváže milostný vztah, zatímco Oliver, nyní ženatý vysokoškolský profesor v Nové Anglii, začne znenadání uvažovat o návratu do Evropy. Nezapomenutelný román Andrého Acimana Dej mi své jméno svým líčením podstaty lásky dnešní čtenáře oslovil jako žádné dílo z nedávné doby. Jeho pokračování Najdi mě zve čtenáře, aby si nepřestal klást otázky o tom, co láska je.... celý text
Přidat komentář
Bez čtení "Dej mi své jméno" (bestseller?) jako děj předcházející této knize - po čtení mi to nechybí - mám hodně jiné představy o knižním vyjádření opravdové lásky.
První příběh, kdy Samuel cestuje vlakem z Florencie do Říma a potká mladou ženou byl to jediné co se dalo číst. Avšak ani tam postavy a jejich plány, co se obrátí vzhůru nohama nezaujaly, umělé, nucené situace a rozhovory. Možná se hrdinům změnil život, ale autor na ten můj ani nemrkl :o))
Nikdy bych neřekla, že stačí jedna kapitolka a můj dojem ze čtení se doslova vyhoupne více než o 50%! Přesně tak, od 157. do 179. stránky nebudete na pochybách, že držíte v ruce dílo autora DMSJ. Bohužel oproti těmto vydařeným bych některé zbylé stránky nejraději zcela přeskočila.
Oliverovo vyprávění je literárně tak moc povedené, že Samuelova i Eliova část z tohoto souboje vyjde, alespoň z mého pohledu, na prázdno. Dokonce si troufám tvrdit, že bez jejich dějové linie, v obou případech tak trochu přitažené za vlasy a na několika stránkách téměř zbytečné, by se knížka, třeba jen v kratším provedení, hravě obešla. Například v pátrání po tajemném Leonovi jsem nenašla významnější pointu, snad jen že p. Aciman měl zřejmě v úmyslu potěšit především odbornou skupinu čtenářů, zběhlých v klasické hudbě. Navíc veškeré dialogy na mě působily tak nějak strojeně, rádoby učeně, jako kdyby se hrdinové báli zapříst spontánnější rozhovor, takto se jen všichni obávají, aby jeden druhého slovně neurazili. To je velice zvláštní vzhledem k tomu, že se do vztahů vrhají rovnou po hlavě a ještě raději o nich mluví.
Nejsem vyznavačkou šťastných závěrů a DMSJ bylo natolik intimní, chytré a křehké, že pokud přihlédnu ke všem těmto okolnostem, nemyslím si, že pokračování bylo od pana autora dobrým tahem.
Kniha na mě neměla stejný účinek, jako CMBYN, což je dobře. Dvě psychická zhroucení a silný několikatýdenní syndrom zlomeného srdce, by asi šťastně vdané ženě a matce od dětí, neprošly.
Každopádně kniha zalepila krvácející ránu. Samuelova část nebyla špatná, Aciman umí psát. Neříkám, že byla úplně zbytečná, jen jsem chtěla víc Olivera a víc Elia, než jsem dostala.
Eliova část s Michelem už byla lepší, potřebovala jsem před kýženým závěrem zjistit co se z Elia stalo, jak dospěl a jak uvažuje. Bavila mě i záhada s partiturou, ale přiznávám, že jsem četla rychle a zběsile, protože Oliver čekal.
A Oliver, to už byl návrat do známých končin. Asi jako každý, kdo intenzivně prožil CMBYN, jsem potřebovala ujistit, že nezapomněl a mělo to na něj stejný vliv, jako na Elia. Doporučuji přečíst si před touto částí poslední kapitolu CMBYN, sedne to přesně na místo.
SPOILER:
A jako milovník uzavřených příběhů, oceňuji závěrečnou část. Samozřejmě, že to nešlo hned samo. Nejsme v šťastných hollywoodských filmech. Líbí se mi, že si nepadli do náručí s ohňostroji v pozadí, že nebyla nijak zmírněna tragédie dvaceti let odloučení a to, že cestou ublížili mnoha lidem.
Takhle to mělo být. Takhle to v životě funguje. Našli se.
Strašně se mi po přečtení ulevilo. A taky jsem ráda, že vím kdo jsem a kde mám být.
Patřím k těm, co se těšili na pokračování Dej mi své jméno, ale zároveň se trochu báli, že to bude jen nastavovaná kaše.
U Samuelovy kapitoly jsem pochopila, co je to ten sequel - vezmeme postavy, které čtenáři milují, a nacpeme je do slabého příběhu, protože publikum si to stejně najde.
U Eliovy kapitoly se můj dojem vylepšil, zvlášť když od rozebírání lásky na cimprcampr, které tu už tolik nefunguje, se příběh posunul do "pátrací" části.
Až s Oliverovou částí to vše začíná dávat smysl jako celek - a v poslední kapitolce mě André Aciman opět dostal. Opět jsem se div nerozbrečela, já, cynická zlodcera. Příběh Elia a Olivera se dočkal důstojného zakončení, které si rozhodně zasloužil. Komu učarovalo Dej mi své jméno, i přes slabší začátek doporučuji dát knize šanci.
Poslední kniha, na kterou jsem se tak těšila, že jsem si ji objednala v předprodeji, byl Rozbřesk asi před 10 lety, kdy jsem si ji objednala a čekala na pošťačku rovnou na poště přes hodinu. To něco dokazuje. Všichni na sequel předem nadávali, autorovi to nemohli odpustit, že rýpe do něčeho uzavřeného. Ale je pochopitelné, že v něm postavy rezonovaly a nedaly mu pokoj. Jsem příliš slabá, ale já to prostě chtěla, i když jsem věděla, že buď nám to dá nějaký falešný dobrý konec nebo to bude ještě horší, když si oba hlavní hrdinové najdou někoho jiného, kdo překryje jejich city. Ale chtěla jsem to, i když jsem se bála.
Jsem rychločtenář, knihy rychle konzumuji, abych se dostala k další - zhltnu klidně 300 stran za večer. Ale tady jsem poprvé po dlouhé době... se s knihou mazlila. Každou stránku jsem četla pečlivě, jednotlivé řádky jsem si vychutnávala a snažila se to co nejvíce prodloužit. Aby nebyl konec.
K samotné knize. Je možné se do knihy zamilovat? Protože přesně to jsem po celou dobu cítila - něhu, souznění, okouzlení... zamilovanost. Každá z částí byla... můj bože, každou jsem chtěla prožít!
LEHCE SPOILERY
Původně jsem se na Samuelovu část netěšila, ale... bože dej, ať něco takového prožiju! Ať potkám krásného, stárnoucího muže ve vlaku a zamiluju se do něj! Ta slova, ty city, ty myšlenky. Tohle je život, jaký bych si pro sebe přála. V Mirandě jsem se viděla, takže snad je naděje, že i já přestanu odcházet bez rozloučení a jednou zůstanu. Konečná scéna s Eliovým vyznáním mě málem zabila - motiv Najdi mě je...
Líbil se mi skok v čase. Ze vztahu Michala a Elia jsem vnitřně nenesla dobře, ale chápala jsem, co to mělo znamenat. Vypadalo to, že to bude pro Elia velmi osudové, až moc, co mi vnitřně vadilo, to bylo přesně to, čeho jsem se bála. Michal si hrozně nevěřil, pořád se ujišťoval - a to by mě otravovalo. Ale ten konec, kdy si Elio uvědomil, že je pořád jenom jeden člověk, co by mu měl zatlačit oči... Někdo se tady ptal, co se stalo s Michalem - jasně je to uvedeno, on se až příliš bál, že Elia ztratí, že sám limitoval jejich vztah na jedno období, aby přesně věděl, kdy to skončí a nebál se, že to přijde nečekaně.
Oliverova část byla kouzelná. Přesně to jsem potřebovala slyšet - že nikdy nezapomenul. Že ač to bylo dvacet let, tak nikdy nepřestal slyšet jeho hlas.
SPOILER:
Věděla jsem, že poslední část nám dá dobrý konec. Mám z toho zvláštní pocit, Dej mi své jméno je můj milovaný tragický konec, a najednou není. Ale ono se to nakonec asi prostě muselo stát - taková láska asi nemůže zůstat nevyslyšená. Dostalo mě, že vlastně oba, i když měli jiné partnery, si nechali jednu věc jenom pro sebe. Ale jo, já to snesu, tu naději na dobré konce tady asi snesu.
KONEC VEŠKERÉHO SPOILERU:
Zbožňuju tu knihu. Prostě a jednoduše miluju to, co nám říká. Že život není o tom smířit se s málem, ale chtít všechno. A na konci si prostě říkám, prosím... najdi mě.
Rád jsem se opět potkal s Eliem a Oliverem. Celou dobu do vydání knihy jsem přemýšlel nad tím, kde a jak autor naváže. Myšlenka dobrá, ale obsah... Nemůžu říci, že by byl obsah nezajímavý, ale asi jsem čekal trošku něco jineho. Celkově je knížka dobře čtivá, jen nesmíte moc srovnavat s \"Dej mi své jméno.\" Rád bych dal 5 hvězd, ale bohužel, nejde to. Uvidíme, jak se ještě vyvede filmové zpracováni.
Změna rozhodnutí, dávám za 5*.
Jasný, kniha není to stejné co Dej mi své jméno. Ale když jsem ji začínala číst tak jsem s tím lehce počítala, protože i sám autor zmiňoval, že to nebude typický sequel. I přesto se mi ale kniha líbila, i když předcházející se prostě nemůže rovnat. Finální scéna ve mě aspoň narovnala tu psychickou újmu z první knihy. Pro fanoušky Dej mi své jméno je to prostě takový dáreček, který ani neurazí, ale aspo trochu potěší.
Pozor, obsahuje spoilery!!
Kniha mě zklamala. Ale to je spíš moje vina, když má člověk velká očekávání, ta se logicky nenaplní.
Znáte ten pocit, když si špatně vložíte linkovanou podložku do sešitu? Máte pak posunuté řádkování. Tato kniha ve mě vzbuzuje přesně tento posunutý pocit, nedokázala jsem se napojit správným řádkováním na starý příběh. Měla jsem odolat a zůstat u letní idyly na italském venkově.
Nejvíce mě zaujala Samuelova část a jeho vztah s Eliem, ve kterém se nic nezměnilo. Ještěže tak.
Nepochopila jsem Oliverovo bilancování života. Ve 44??
a už vůbec nechápu proč nedošlo vysvětlení konce vztahu Elio - Michel.
Takto to pro mě byla jen vata před finální scénou. Která potěšila, to je jasné, ale můj dojem z knihy nezachránila.
Chyby v textu, i významové!, bily do očí.
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualita
Autorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Jde o víc než pokračování knihy Dej mi své jméno. Autor zde rozvíjí a vysvětluje hlavní filosofickou myšlenku, která spočívá v hledání naplnění života. Na příkladech Samuela, Elia a Olivera ukazuje, že setkání s láskou není nic samozřejmého, že k němu nemusí dojít a že lidský život může proklouznout mezi prsty. Dokonalé metafory - z oblasti nečekané (jídlo, pití) i z oblastí, které jsou autorovi velmi blízké (hudba, poezie - Kavafis). Velmi intenzivní kniha. A nevím, zda je to tak, jak Aciman tvrdí.