Démon
Michail Jurjevič Lermontov
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/242715/bmid_demon-VBp-242715.jpg
4
395
395
Poéma na zpola biblický a zpola apokryfní námět vypráví o padlém andělu, který je pro vzpouru proti božství odsouzen k věčnému neklidu a bezcílnému bloudění vesmírem. Báseň je nejen ohlasem básníkova vědomí bezmocnosti pod útlakem mikulášovské reakce, ale, jak říká autor doslovu, působí i jako nad jiné průkazný manifest takzvaného aktivního, nespokojeneckého, revolučního křídla v ruském romantismu.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha, rozhodně se k ní ještě někdy vrátím. Akorát se mi občas zdálo, že to textově nesedí, ale to pravděpodobně bude vina překladu.
„Jsem ten, jemuž jsi naslouchala
v půlnoční tichou hodinu.
Má duše ke tvé šepotala,
ty smutek můj jsi uhádala,
můj obraz viděla jsi v snu.
Jsem ten, jehož zrak naděj ničí,
sotva naděje rozkvete;
jsem ten, jenž nemá lásku ničí
a srdce všemi prokleté.
Mnou nevládnou, věz, prostor s časem;
jsem bič svých rabů pozemských,
poznání, svobody král já jsem,
sok nebes, země jsem zlým hlasem ...“
Bylo to krásné, krásné, krásné ... bylo to romanticky krásné :-) ... před očima se střídaly obrazy krajiny ...
„A již rozprostřel před ním jiný
živoucí obraz žírný kraj.
Plameny květů, gobelíny
gruzínských dolin, tichý háj,
mír, štěstí, pravý zemský ráj!“
... propletené s příběhem ... . o zmučeném, hledajícím srdci, toužícím po lásce a přitom tak osamělém v nekonečném prostoru ...
„Nicotné zemi Démon vlád,
sil zlo, však sil je bez rozkoše.
Když nesetkal se s odpůrcem
umění svého, zájem o vše
ztratil a zlem byl znechucen ...“
... obyčejná lidská vlastnost vedla Démona – nespokojenost ... a taky věčná touha ...
„Vládneš mým snům, v své moci máš mě,
nezdejší láskou mám tě rád
vášnivě, nekonečně, strašně -
jak ty nemůžeš milovat.“
Už staří pohané se k démonům stavěli, jako k síle ... vlastní všem. Vtěsnali do nich veškeré zlo, které pochází z podstaty člověka ... zlo, jako pudovou záležitost, vycházející z našich vnitřních pocitů, „opatrujeme“ v sobě každý svého démona? ... Lermontov ho v sobě měl ... "vykázaného z blaženství a dokonalosti a přitom vědoucího o nich", a taky "uvědomujícího si zároveň, že návrat je stejně nemožný, jako je neuskutečnitelná harmonie tady na Zemi" ... ve vyhnanství. A to byl pro něj nepřijatelný „zákon“, s kterým se prostě nesmířil ...
Tamara: „Miluješ mě? Proč? Odejdi, duchu zlopověstný ...“
Démon: „Proč, krásko? Sám ti nepovím. Nadějí novou unášený s větrem, s věncem trnovým, i neřestnými rozkošemi ... v své moci máš mě ...“
Tamara: „Proč sis mne vybral k obžalobě a k steskům? ... Škodíš všem...“
Démon: „I Tobě?“
Tamara: „Mlč, uslyší nás!“
Démon: „Sami jsme.“
Tamara: „A Bůh?“
Démon: „Ten v nebi je a nedbá o naše lidské trampoty.“
Tamara: „A trest? A peklo se svým děsem?“
Démon: „Co peklo – když v něm budeš Ty!“
Čekala jsem trochu silnější kafe... Nicméně... moje hodnocení není momentálně právě nejobjektivnější. Mám trochu čtenářskou krizi, ale číst musím, a tak mě to všechno akorát... Pravda, po Keatsovi byl Lermontov příjemná změna, ale pořád jako by příběh šel mimo mě. Určitě se k příběhu ještě někdy vrátím - za příznivějších okolností (tohle poslední dobou říkám nějak příliš často, by mě zajímalo, kde na to vezmu čas...).
Vím, že Lermontov byl skvělý básník, že Démon byl jedním z hlavních děl ruského romantismu, přesto mě kniha velice mile překvapila.
Opravdu krásný příběh plný nejrůznějších nadčasových motivů a jaksi doplňující Puškinova Oněgina.
Báseň Démon je moje srdeční záležitost. V třinácti jsem ji četla svojí nejmladší sestře, když jsem ji uspávala v kočárku, ve čtrnácti a v patnácti místo pohádek před spaním (Pavli, promiň!) :-D Mnohé verše si nosím v paměti a vzpomenu si na ně pokaždé, když mám nostalgickou náladu…
Démon je pro mne také ukázkou, jak někdy stačí skutečně málo k tomu, jestli dílo budete zbožňovat, nebo jej zatratíte. Pro mne tím málem byl překlad Josefa Hory a zejména pasáž, ve které Démon poprvé spatří Tamaru. Myslím si, že jen Josef Hora dokázal vyzdvihnout skutečný bod zlomu, ten pravý klíčový okamžik, který rozhodl o osudu všech. Originál jsem nečetla, ale v mých očích žádný jiný překlad tyto verše nepřekonal.
...
Tak někdy pochyb zavanutí
ztemnilo světlou tvář i rty,
bylo však v každém jejím hnutí
půvabu tolik, jistoty
a tolik milé prostoty,
že kdyby Démon, přelétaje,
v té chvíli pohled k ní by zdvih,
svých dávných bratří vzpomínaje,
byl by se odvrátil – a vzdych…
A Démon viděl…
Nedokážu Démona ohodnotit, protože nemám s čím srovnávat (poezii moc nečtu), ale tohle bylo opravdu působivé, líbilo se mi to.
I proklel Démon, poražený,
poznovu šílené své sny
a zůstal sám ve vesmíru, bez proměny,
bez naděje, bez lásky...
Žárlivě svoji kořist střeží
zde temná řeka Kazbeku
a hroby v klidu věčna leží
přes věčný neklid v člověku.
Pěkná poezie doplněná v tom vydáním, které jsem četl, nádhernými ilustracemi Václava Maška, jež celé dílo ještě trochu vylepšuje. Ovšem celkem mě pobavil doslov, protože se domnívám, že se jedná o do značné míry nadčasové dílo odrážející určitou mladickou rozervanost, byť ne tolik jako v díle Puškinově.
Skvělé a nečekaně dobré. Výborně to v komentáři vystihla Pink Martini, lépe bych to nenapsal.
Vidím tu pozitivní vnímání Lermontovy poemy a mám pocit, nebezpečně hraničící s jistotou, že se zařadím mezi černo šedivé ušouny, kteří nebyli jatí tímto romantickým dílem. Třeba za to může tristně nedostatečné množství a frekvence konzumace kvalitního ruského alkoholu v podobě Rusského Standardu, Belugy, Stoličné apod., nebo je na vině můj "pokročilý" věk s neodpustitelně realistickým vnímáním světa kolem nás, ale - žádný řádný mimořádný odvaz to rozhodně nebyl.
Démon krouží, láskou se souží a chce mladé kůzle, které ví houby, co je láska a je takovou tatínkovou holčičkou, co tančí a zpívá jako načančaná panenka. Proč chce démon zrovna tohle, je mi záhadou (pominu-li krizi "středního" věku)! Pak ji ukecává, ukecává, ona jakože vnitřně bojuje, mezitím nádherné, ale skutečně nádherné popisy divoké přírody (nicméně žít bych tam rozhodně nechtěl a pochybuji, že by po tom jinak než krátkodobě toužil i samotný Lermontov) a KONEC! (pochopitelně je tam logické zakončení příběhu, i když mi dvakrát logické nepřišlo, viz podivná role Anděla)
Pokud se cítíte jako rozdrásané duše plné lásky a zloby, rozhodnosti a trýznivé nejistoty, přečtěte si to, zřejmě nebudete litovat. Sedí-li vám, jako mně, spíš ruský a francouzský realismus, stejně si to přečtěte a nechte sem tam ucukávat koutky úst - V dobrém!
Dokonalá poema. I Démon touží po lásce a něze, být mocný a nesmrtelný je ubíjející. Mám ráda pasáž, kdy Démon odpovídá Tamaře na otázku proč zrovna jí miluje. Nádherné vyznání.
Čtenářská výzva 2016: Kniha od autora mladšího 30 let.
Naprosto skvělá poéma, v níž proti sobě stojí dobro a zlo. Po dalších a dalších přečtení čtenář neustále nachází nové a nové významy, které jsou stále aktuální. Vřele doporučuji překlad od Josefa Hory - je to opravdový literární zážitek :-)
Démon - to je jednoduše nádhera! Od začátku do konce se odehrává děj, který je tak poutavě probásněn, že vás musí vtáhnout do děje. Když jsem četla, jak se Démon zamiloval do Tamary, pocítila jsem k tomu pekelnému stvoření takové lidské pochopení. Vždyť on se ve své lásce k Tamaře choval tak lidsky. Vášeň, majetnické sklony, sobectví ...
------------------------------
XVI
Neslyšným letem po azuru
plul anděl zlatem obetkán
a tiše do nebeských bran
v náručí hříšnou duši vzhůru
nes, jak mu přikazoval Pán.
Konejšil ji svou sladkou řečí
a žal a smutek přetěžký
a všechny její prohřešky
omýval slzou než dech lehčí.
Už rajskou hudbu tajemnou
slyšeli v dáli nad oblaky,
když Démon s planoucími zraky
jim cestu zkřížil najednou.
A podobal se bouři líté,
blesku, jenž v mračném víru žhne
a plný zloby pánovité
„Je moje!” - vzkřikl výhružně.
Zděšeně duše v útočišti
bělostných křídel anděla
se modlila a věděla,
že vše rozhodne chvíle příští,
že zas je v moci Démona.
Ó bože, jak tvář temnou má,
jak proměnil se jeho vzhled!
V pohledu palčivém jak jed
má plamen smrtonosné zloby
a jeho dech jak ze záhrobí
studí a mrazí víc než led.
„Odejdi, duchu pochybností,”
děl cherub. „Vrať se do temnot.
Blíží se spravedlivý soud
a nedá duši zahynout.
Ty napáchal jsi zla už dosti.
Ona se k nebi rozletěla.
Zbavena pozemského těla
vyprostila se i z tvých pout.
Ona je z těch, pro které chvíle
života muka znamená.
Zápasem s tebou znavena
po spáse prahne. Z ušlechtilé
víry a touhy po krásnu
utkal Pán struny jejích snů.
Skončila doba pokušení.
Jdi! Vyzývám tě naposled.
Ona stvořena pro svět není
a pro ni stvořen nebyl svět.
Trpěla. Milovala. Kalich
hořkosti pila po okraj.
Země je vlastí lásek malých -
veliké lásce patří ráj.”
A posel nebes na Démona
pohlédl přísně, káravě,
svá zlatá křídla zvedl zvolna
a zmizel v modré dálavě.
Démon, poražen od cheruba
a ve svých citech zhrzený,
všech nadějí a snů se vzdal.
Z rtů vytryskla mu kletba hrubá,
a osamělý jako dříve,
v zajetí pýchy pohrdlivé,
bez lásky, bez útěchy v dál
se rozletěl zas nad zemí.
Michail Jurjevič Lermontov, Démon
Pokud bych měl tuto říkanku nezkrotného libida ohodnotit nějakou úrovní z hierarchie zplozenců pekelných, tak by to byl čertík bertík, ale určitě ne démon.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Démon |
| 1983 | Hrdina naší doby |
| 1978 | Z plamene a jasu |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 1916 | Básně |
Motiv nenaplněné lásky a zničující touhy je nadčasový. Báseň mě přesto tolik neoslovila, v originále jsem nečetla, takže nemůžu úplně posoudit, ale překlad mi přišel na některých místech hrozně kostrbatý. Obrazy krajiny byly ale i tak působivé. Nejsilněji se mi vryla do paměti pasáž, ve které Démon skládá Tamaře přísahu.