Deník
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2009/bmid_denik-d8B-2009.jpg
4
336
336
Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo — místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo "cizí" vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v krvi spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. Zločiny proti celé skupině obyvatel. Spása má dost blízko k apokalypse.... celý text
Přidat komentář
Je to vostuda, ale nečetla jsem klub rváčů. Dokonce jsem to ani neviděla (já vim! kaju se!). V souvislosti s touhle knihou mi to ale vůbec nevadí. Jsem moc ráda, že jsem se Chuckem seznámila právě díky Misty! Bylo to skvělé! Frustrace byla frustrující, zklamání bezedné, hněv bezbřehý, děj se hnal úprkem a já jsem se musela přesvědčovat, že další den si nechám až na další den. Celý to je pošahaný, ale tak akorát, chvílema malinko nechutný, ale taky tak akorát. Co dodat, tenhle podzim a tuhle čtenářskou výzvu mám šťastnou ruku, snad mi to vydrží!
Chucka jsem si už po přečtení Prokletí oblíbila. Jeho styl je jedinečný, u knížky se vždy zasměju nad bizardnostmi, co vymyslí. Dobrá myšlenka, pěkně tragický příběh i rozuzlení. Určitě hodlám přečíst další knihy od něj.
Naše druhé rande s Chuckem. A zase to byla zábava. Nakonec sem knihu dala jedním tahem, což ani nebylo v plánu, ale nechtělo se mi ji odložit. Pořád jsem si říkala, jak tohle může dopadnout? Ačkoliv finále mě trochu zmátlo, i tak se jednalo o vyjímečný zážitek. A protože evidentně nejsem Michal Nanoru a neumím tak krásně knihu rozpitvat jako on v doslovu, můžu pouze napsat, čistě pro úplnost, že Palahniuk má dar způsobit Stendhalův syndrom.
Opět gejzír výborných nápadů a opět přehlídka originálních magorů. Jen mám pocit, že už se ta originalita (asi svou vyhroceností) začíná trochu opakovat.
Třičtvrtě knihy jde o lehce nadprůměrný román s některými velmi zajímavými prvky a pak přijde famózní vyvrcholení. Těžko říct, co si o tom všem myslet. Nadprůměrné to je, ale žádná kultovka. Možná se k tomu po čase vrátím a dám to znova, ale možná, že taky ne. A to myslím vypovídá o všem:)
Myslím si, že psát obsahy děl Palahniukových knih je naprosto zbytečné, jelikož v průběhu čtení zjistíte, že čtete něco naprosto jiného. Chvíli trvá, než se s jeho vyprávěním člověk zžije (kolikrát jsem knihu odložila s tím, že ji snad nedočtu), ale potom se to rozjede a stojí to za to. Tahle kniha je názorným příkladem.
podle me asi nejlepsi Palahniukova knizka. Vzdor sokujicim zvratum pevne drzi romanovou formu a svou bezbrehou fantazii drzi pevne na uzde a ona jeho proze slouzi. U mnoha jeho romanu tomu byva spis naopak...
Palahniuk mne prostě baví. I když v případě deníku to nebyla úplně taková pecka jako u ostatních titulů. Příběh Misty je správně depresivní, je to spíše taková antihrdinka. Při komunikaci s jejím manžílkem jsem se musel smát, jakou mu dává čočku.
Můj úplně první Chuck, přečtený za jednu noc. Někoho štve, jakým způsobem končil, ale právě to se pro mě stalo definicí tvorby Palahniuka, a vlastně i života jako takového - šok, překvapení, zklamání.
Téma knihy bylo dobré, pouze jsem postrádala nějaké lepší zakončení. Pořád jsem čekala na super rozuzlení, ale závěr nakonec vyzněl do ztracena.
Čistě pro úplnost, dnešní počasí: nadšeno se směsicí posvátné bázně. Čistě pro úplnost: za tyhle průsery si Misty může z valné většiny sama. Nebohá malá Misty Marie Kleinmanová. A není se čemu divit. Tak tragikomickou postavu abys pohledal. Ona se nedokáže, chudinka, zachránit, i když ví, co bude následovat dál. Jak ta její zkáza bude probíhat. Připomínám, že má v ruce takříkajíc podrobný harmonogram celé "akce". Ale ona ne. Ona je na to moc hodná a bázlivá a neschopná. Ona vlastně ostrovanům chce pomoct od kravinců ke kaviáru. A dobře jí tak. A ty, Petere, ty hajzle, na tom v našich očích nejsi o moc líp. A čistě pro úplnost: zmizelé pokoje nejsou jako varování dostatečné. A pokud se vám Deník ze všech Chuckových knih líbil skoro nejmíň, ale i přesto jste mu dali 4 hvězdičky, dejte si dalšího Chucka.
S touto knihou jsem prošla několika hodně rozdílnými stádii. Námět naznačený anotací mě nadchl. Prvních několik stran nadšení zchladilo, ale po vlažné první třetině knihy mě zbytek strhl ke zběsilému čtení. Jak se postupně odhalovaly žánrové "převraty" - z psychologického románu se sociálním akcentem k mysterióznu a hororu - a postavy se zaplétaly do odkrývaných obskurností, div jsem neřvala blahem. Skvělý počin vypsaného autora, který si umí hrát. Žrádlo.
Deník byl mým prvním setkáním s Palahiukem. Zápletka byla skvělá, ale než jsem k ní dospěla, byl to jedno velké "meh". Nicméně to, že jsem se na Palahniuka hned nevykašlala bylo jedno z mých nejlepších knižních rozhodnutí :)
Podle mě tato kniha jen dokazuje,že tento autor nemá problém vymýšlet dokonalé,někdy až šokující zápletky.Když jsem tuto knihu začínala číst,ani ve snu by mě nenapadlo,že by mohla vyústit v něco takového:-),dávám pět hvězd a doporučuju,nechte se šokovat:-)
Pokud jste knihu vytáhli a přečetli.
Dejte si panáka.
Pokud prozatím čtete a kniha vás drží jak vzteklá liška..
Dejte si panáka.
Jestli Milujete Palahniuka a je pro vás literárním souhvězdím jako žádný jiný autor. Dejte si do druhý nohy.
Pár panáků. Pár aspirinů. Repete.
Typický Chuck, tentokrát se zápletkou, kterou bych od něj asi nečekala. Oproti jiným knihám mi přišla o něco více promyšlená, ale zase mi konec přišel takový... Trochu vyzněl do ztracena. Každopádně ale parádní a zábavné počtení!
V příběhu jsem se moc neorientovala. Příběh je klišé (manžel leží v komatu a jeho žena se snaží přijít, co znamenají vzkazy, které porůznu napsal). Zápletka divná. Hodnotím jako nepovedený román.
neverim na tak extremní depresi úplně ze všeho, prislo mi to jako poza, mozna program pro prezivsi, ale tohle me moc nedostalo
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Jak jsem si začal vylejvat mozek na papír,pro jistotu nikdy nedopsáno...
Rozhodl se jednou jeden spisovatel napsat si svůj Deník a ten autor se jmenuje CH.Palahniuk.
Což o to psát si ho můžete,dokonce si tam klidně pište co chcete.Do takového souboru se vejde věcí,no jéjej třeba že jste ráno nepozdravili svého šéfa.Hmm to je fakt těžkej hřích,tak třeba ve čtvrtek to bylo,neudrželi jste svěrač načež poté nutně musel být evakuován autobus místní linky,to už si myslím Deník snese doslova dokonce víc než váš nejlepší kamarád.
Jenže osobní knihy jsou spíše od toho sdělení mimo jiné jako například"mám novou milenku a je skvělá".Jednoho osudového víkendu se stane a už se to blíží,je sobota a soubor těchto pikantností a delikátních úvah zapomenete na nějakém nepředloženém místě.Což jistojistě vyústí v to,že si jej přečte někdo od koho zrovna nepotřebujete pochvalné rezenze jakožto manželka-manžel,přítel-přítelkyně.Jistě nebude nadšena z vašeho spisovatelského nadání :) Jo múza většinou vychází z osobního prožitku,tam se toho vejde,toho marastu jakbysmet.
Co z toho tedy vyplívá:nepište si Deníčky,když už tak si jej pečlivě schovávejte a nebo třetí možnost je čtěte radši Palahniuka je to méně rizikovější i když taky psycho poněvadž píše ty upřímnosti za nás což jistě ocení i vaše drahá polovička.
Deníkář je tu ve formě,celek drží pohromadě a nepustí,dějově se tolik netříští a na konci překvapení z něhož se mi celkem zamotalo mozkové ústředí a chvilku jsem si musel utřídit myšlenky.
Ale tak to přeci u Ch.P. většinou bývá vždycky.