Deník
Chuck Palahniuk
Peter Wilmot se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky propíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. Všechno, co člověk dělá, je autoportrét. Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo — místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde. Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů, které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo "cizí" vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v krvi spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. Zločiny proti celé skupině obyvatel. Spása má dost blízko k apokalypse.... celý text
Přidat komentář
"Všechno, co člověk dělá, je autoportrét." Příběh Misty, ostrova, tvorby a trojjediné mateřské lásky. Bizarní, drsné, komplikované. S dechberoucím nájezdem, po jehož čtyřicáté straně explodujete - a dál už to, čistě z pudu sebezáchovy, tolik neprožíváte...
Spousta nevšedních informací o umělcích a jejich chorobách.
Dobrý příběh a hlavní hrdinka byla zajímavá.
od Palahniuka jsem zatím nečetla nějak extra moc knih ale tuhle sem si zamilovala, moc mi vyhovuje ta forma krátkejch kapitol jako deníkovejch zápisků a realita vyhořelý malířky do který se bojim že se za pár desítek let až moc vcítím. na Chuckovi mam ráda že svý knihy vždycky prokládá zábavnejma faktama z určitý sféry, odtud mužu na kamarády machrovat s infem o výrobě různejch pigmentů a o grafologii a o stavitelství, a taky mě moc baví to propojení generací a obrovská konspirace o který si skoro do konce člověk neni jistej a věci co vás na malířský škole fakt nenaučí a zas jsem si třeba půlku knihy vopsala do deníku no
Zpočátku moc chaosu a podivnosti (i když co čekat od Palahniuka), ale ve druhé půlce radost číst. Veselé a hravé! Tak to máme rádi.
Svým způsobem typický Palahniuk, i když tentokrát ne tak dobrý. V Deníku nechybí bizarní a ujeté postavy, pro autora příznačný černý humor s prvky ironie, příběh, v němž je možné úplně vše a rozhodně nemá úplně jednoduchou a běžnou zápletku a samozřejmě také sofistikovaná kritika současné konzumní společnosti a jejích snobských představitelů. Na Palahniukův styl je vždy nutné si trochu zvykat, protože jeho záměrné opakování některých vět, složitější větné konstrukce a časté přeskakování z místa na místo a perspektivy vyprávění nejsou čtenářsky úplně nejjednodušší a vyžadují dost spolupráce. Tentokrát navíc autor přidává zajímavosti ze světa malířství. Jestli se mu něco dá vytknout, je to slabší konec, který postrádá údernější pointu a možná i to, že Palahniuk se tu pouští i do lehce nadpřirozené tematiky rodových prokletí a jakéhosi převtělování, což se k němu moc nehodí. V rámci jeho tvorby nepatří Deník k tomu nejlepšímu a je spíše nevýrazný, určitě ale má svá silná místa. 70 %
Ani tentokrát mě Palahniuk nezklamal. Možná to nebylo až tak nechutný oproti Prokletí a Zatracení, ale to vůbec nevadilo. Opět kritika dnešní společnosti, akorát přes umělce. Stereotypy všedního života. Návaly turistů ničící přírodu. Nadužívání alkoholu a prášků. Každý čtenář si v tom podle mě opět najde něco svého.
Je to první knížka od tohoto autora, kterou jsem přečetla. Nevím, jak bych to popsala. Bylo to prostě divný. Mělo to tak akorát stránek, abych to dočetla. Byla jsem zvědavá, co z toho bude...ale ještě si to budu muset v hlavě trochu srovnat...
Konec byla jediná část v knize, která mě tak nějak zajímala.
Kniha mi přišla chaotická, nelogická, nevyvážená.
Styl psaní mi také úplně nesedl, příběh se mě nijak nedotkl, ačkoliv musím uznat, že
myšlenka byla v celku zajímavá.
Tohle není můj šálek kávy.
Knihu jsem dostala, sama bych si ji určitě nekoupila.
Moje první kniha od Palahniuka. Šíleně mi lezla na nervy (hlavně opakujícími se větami a nechutnými detaily), ale zároveň jsem byla hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat a hlavně jak to všechno skončí. Vlastně pořád ještě nevím, co si o tom myslet. Je to bizarní, šílené, hnusné, ale zároveň originální, fascinující a plné skrytých významů.
,,Čistě pro úplnost, dnešní počasí: postupující zmatek s výhledem na tělesné a citové zhroucení.”
Jo, Palahniuk je fakt divnej týpek. Naprosto absurdní, bizární a cynický. To na něm miluju. I přesto musím o této knížce asi ještě chvíli přemýšlet. Byla fakt dokonale divná.
,,Milý, přemilý Petere, cítíš to?
Každej jsme ve svým osobním kómatu."
Začátek knihy pecka. Životem unavená ženská ve středních letech, pracující na ostrově žijícím z cestovního ruchu jako servírka. A už od začátku nám dává jasně najevo, jak jí tahle práce štve. A nejenom jí, ale i zbytek ostrovanů. Kniha je koncipována jako deník. Deník, kterej Misty (ta žena ve středních letech) píše svýmu muži, který je v kómatu. Už několik měsíců jako ležák, slovy Misty vegeťák. Protože se chtěl zabít ve svým autě a čirou náhodou mu to nevyšlo. Ani tohle nedokázal udělat pořádně. Nebo ne?
Bavilo mě to. Čím víc knih Palahniuka čtu, tím víc nabývám dojmu, že mají všechny jeho knihy podobnou šablonu. Podobný postavy. Podobnej hnus. Zároveň se Palahniuk nebojí ve svých knížkách poukázat na problémy, o kterých se jinak lidi tak nějak bojí mluvit. Baví mě to. I to, že je to většinou tak trochu antiutopie. Tady jsem navíc do posledních stránek nevěděla, jak to vlastně všechno bylo, co za tím vším je. Celou knihu jsem měla v hlavě milion myšlenek a nápadů, jak by to asi dopadne a jak se to celé objasní. Jen jsem doufala, že se nedočkáme otevřeného konce. Protože to bych byla asi naštvaná.
Příjemnou třešničkou na dortu jsou zajímavosti ze světa umění. Kolem umění se vlastně točí celý příběh. A to mě taky bavilo.
Za mě teda čtyři hvězdičky. Čtyři proto, že to bylo skvělý a fakt nemám nic, co bych tomu mohla vytknout. Vlastně jo, možná konec by mohl být trochu víc wow. Jinak ve srovnání třeba takové Tvé překrásné já se mi líbilo ještě o chlup víc.
Opět peckoidní záležitost od pana Palahniuka! Když si uvědomíme, že knihu vydal poprvé před patnácti lety, jde z toho mráz. Svět je čím dál tím horší, co se týče chování lidí k planetě, ke zvířatům a hlavně k sobě navzájem. Lidi jsou lhostejní jeden k druhému. Palahniuk ve svých knihách poukazuje s velkou dávkou sarkasmu právě na lidskou hloupost a na primitivní konzumní společnost.
Čtenář v knize najde mnoho symbolu a metafor, každý si je samozřejmě vyloží jinak. Trochu mi to připomínalo Garlandovu Pláž nebo, když zajdu hodne daleko do literární minulosti, pan Fitzgerald s Gatsbym to prokoukl už ve dvacátých letech minulého století.
Palahniukovy knihy by měli znát všichni!
Dočetl jsem to asi před týdnem a doteď se snažím si odpovědět, jestli Deník byl spíš dobrý nebo spíš ne.
Přijde mi to strašně nevyvážené, že zpočátku se víc jak 100 stran převaluje v přichcíplém tempu; konec naproti tomu až v překotně rychle vysvětluje, o čem, že všechny ty náznaky celou dobu byly.
Za nejpůsobivější část jsem považoval psychedelický vývoj děje po "zakopnutí o práh". Jenže od určitého momentu mi to evokovalo pocit nevyhnutelnosti z Levinových Stepfordských paniček a začal jsem ztrácet zájem o rozuzlení.
Ta kniha je tak moc divná, že se mi až líbila. Opravdu neobvyklé, dobře vymyšlené, plné neuvěřitelných scén a obrazů. Moje první kniha od Palahniuka a určitě ne poslední.
První dvě třetiny knihy jsem moc netušila jakým směrem má tohle všechno jít, nic se nikam neubíralo, nic nedávalo smysl a pak najednou bum prásk, během jedné strany mi došlo, co se stane, jak to skončí a pak už následovala v podstatě dějová nuda. A nezachránil to ani Palahniukův typický vytříbený styl psaní. Za mě asi nejslabší kousek.
Hm, ze začátku těžká nuda, opakující se, pak jsem se začetla, ale chybí mi tam konec, ten KONEC. Mám z pocit 00X.
Jedná se o první knihu, kterou jsem četl od tohoto autora. Námět knihy je zajímavý.
Styl psaní se mi celkově líbil, některé věty opakuje, v knize se vyskytují také nějaké vulgarismy, ale není jich mnoho. Líbilo se mi např., když přirovnával počasí k momentální náladě nebo situaci, ve které se člověk nachází, např. "čistě pro úplnost, dnešní počasí: těžko a pichlavo a bolavo, pokaždé, když se tvoje žena pokusí pohnout."
V knize se také dočteme o staré formě psychoanalýzy Carla Junga, o Stendhaldově syndromu a jiných nemocech umělců. Ti, kteří mají rádi výtvarné umění, se nepochybně dočtou zajímavé a užitečné informace o tomto odvětví.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Peter říkával, že umělcovým úkolem je udělat z chaosu řád. Dát dohromady detaily, najít systém, uspořádat. Dát smysl nesmyslným faktům.
Palahniuka jsem objevila díky mé kamarádky, a to přes Klub Rváčů, který mám shlédnutý a přečtený několikrát.
Deník mě nadchnul sice jen o trochu míň, ale i tak se zapsal na seznam mých nejoblíbenějších knížek. Miluju Palahniukův styl psaní: opakování frází, krátké věty, detaily, podrobné informace k danému tématu, které vám sice nic nedají, ale dotváří celek díla.
Chování lidí z Mistyna okolí mě desilo a celé dny jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než jak všechno dopadne. Závěr mě trochu zkalamal, rozuzlení ale bylo skvělé.
Petera jsem milovala i nenáviděla zároveň, chudinku Misty jsem celou dobu jen litovala.
Jen pro úplnost: chvílemi jsem se v ní viděla a litovala jsem i samu sebe.
No prostě geniální, Chuck se opět předvedl a jsem ráda, že píše pořád stejným stylem. Někdy mám totiž na něco takového chuť, ale zároveň chci poznat i nový příběh a díky Chuckovi mám jistotu, že získám obojí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Chuck na mě působí jako úplné zjevení. Každá kniha je úplně jiná a vůbec netušíte, co na vás vybalí. Tentokrát se mu podařilo namíchat horor s absurdním dramatem, experimentální prózou, je to trochu i doják a love story, sociální román a bůhví co ještě. Jsem ráda, že ten chlapík píše, protože mě to fakt baví.