Divocí sekáči: Šumava 1947

23.01.2024

Mně se způsob psaní Martina Sichingera moc líbí. Jdu na jeho vimperské knížky sice tak nějak odzadu - nejprve Kocovina šumavského léta, která se odehrává v době socialistické normalizace, ta mě chytla asi nejvíc, pak Meyerovo sklo se sovětskou okupací v roce 1968, a teď teprve poválečné osidlování. Navíc téhle knížce ještě časově předchází kniha Duchové Šumavy se stejnými hrdiny. Ale zase až tak moc to nevadilo...
Nejvíc mě baví ta atmosféra, živé dynamické obrazy toho poválečného dění, toho doslova blázince ve střídání obyvatelstva, Němci pryč, do toho noví osídlenci, zlatokopové, podvodníci, komunisti, nekomunisti, a hlavně rumunští Slováci, kteří jsou vykresleni naprosto famózně, i s jejich upíry, zmorami a moroi.
Defilé nečernobílých lidiček, kteří se snaží, někdy úspěšně, někdy méně úspěšně přežít a taky si něco užít nebo pro sebe urvat. Nebo prostě jen v té nejasné době stát na té správné straně, nebo aspoň na té straně, o které si myslí, že je správná...
Děj tady není tak podstatný a je vlastně v závěru dost chaotický, ale ani to mi nevadilo, takže myslím že závěrečné divoké scény a zvraty možná i s kapkou černého humoru té chaotické předúnorové atmosféře v pohraničí docela odpovídaly.
*
„Honzovi zatrnulo. Jestli Hojdar oddělá Hartla, vypukne ve městě válka. Rejmont s Jandákem se pomstí a to si Vimperáci nenechají líbit, nervy prasknou všem, hajní na prvním lovu oddělají poslance, místní se pustí do cikánů, Maďaři do Němců, aby z nich dostali, kam zakopali poklady, a nakonec i Rumuni budou chtít někoho zabít, prostě jen proto, aby nebyli nápadní, když už se kolem mordujou všichni ostatní.“

02.09.2023

Líbilo: čtivé, zajímavé až jímavé - to poslední zrovna nevyhledávám, ale tady s mladou krásnou éterickou Rumunkou a všemi dovezenými pověrami k tomu se to vlastně dost hodilo. A trochu obrousilo líčení té děsivé doby léta 1947, kdy už komunisti vystrkovali neohroženě růžky a diktovali (si), jak bude vypadat (d)osidlování Šumavy (Vimperk a okolí), kolik jim z toho kápne nejen z hlediska pozitivních bodů propagandou ve zbytku Československa, ale také fyzicky (paš, krádež, šmelina apod.).
Chvílemi to bylo opravdu folklorní, i nějaký vtip až satira by se našel. Ovšem odhalení zatvrzelého komunisty na policejní stanici, který dal přednost lásce ke svému městu, bylo pro mne poněkud nereálné, ale související happy-end asi měl vyvážit jiné ztráty.
Hlavně oceňuji, že jsem se podrobně seznámila s poválečnou problematikou rumunských Slováků, kde a proč se na Šumavě vlastně (omylem) vzali - nakousl to Prokletý kraj, ale tam obšírnější vysvětlení chybělo.

13.01.2023

Mám slabost pro Sichingera i pro Vimperk, takže to beru jako historický exkurz do období v životě tohoto města, o němž jsem toho dosud moc nevěděl. Příběh je sice místy trochu přitažený za vlasy, ale zase jsem si vimperské reálie docela užil. Takže ne zcela objektivní 4 hlavně z lásky k Vimperku.

08.12.2022

Tohle byl bohužel spíš podprůměrný Martin Sichinger. Zpočátku to vypadalo hodně dobře, ale nakonec se kniha zvrhla v jakousi grotesku. Zajímavé je, že dosud málo známé téma dosídlených rumunských Slováků se za poslední rok objevilo hned ve dvou románech, naposledy v Prokletém kraji. Poslední kniha Michaely Klevisové ale ve srovnání se Sekáči vede na plné čáře.