Divoké palmy
William Faulkner
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182917/divoke-palmy-182917.jpg
4
146
146
"Kniha jako celek představuje dva typy lásky" - tak se vyjádřil Faulkner o svém románu, který je spojením dvou příběhů a zároveň jakousi dvojstudií lásky a odpovědnosti. Paralelním rozvíjením trpké historie sebevražedné lásky dvou milenců a tragikomického osudu mladého trestance za velké povodně na řece Mississippi dosáhl Faulkner jedinečného polyfonního účinku: výsledkem je pocit tragické marnosti a nereálnosti romantické absolutní lásky, odporu k praktikám podnikatelského světa a jeho justice i pocit bezpráví. Divoké palmy se vymykají Faulknerovu "yoknapatawphskému" cyklu románů z amerického Jihu. Znějí v nich bezprostřední ozvuky palčivých 30. let, éry deprese, nezaměstnanosti i nástupu nacismu v Evropě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1960 , Mladá frontaOriginální název:
The Wild Palms, 1939
více info...
Přidat komentář
Uživatel Stammel mi to vzal takřka doslovně z jazyka. Bylo to na mně obojí až moc chmurné, ponuré a smutné, nedokázal jsem na tom najít něco alespoň trochu pozitivního, něco, čeho bych se dokázal zachytit. Spíš jsem si připadal jako beznadějný případ topící se v rozvodněné Mississippi, který předkládané příběhy sleduje jakoby z dáli, bez možnosti se do nich vcítit, těsně před svým utopením.
Zatím jsem na takovou literaturu nedorostl, a není to šálek mé kávy, přestože jsem ji "musel" číst.
Ono to působilo hrozně ambiciózně a co do jazyka a jeho závažnosti skoro monumentálně. Ale přesto jsem nebyl schopen v tom najít téma, které by mě skutečně chytlo. Snad je to neadekvátně komplikované, snad to kazí kostrbatý překlad, jak zmiňuje kolegyně níže. Snad jsem na to tehdy byl jen příliš mladý...
Mám pocit, že jsem četla nějaký špatný překlad. Příběh byl totiž zajímavý, ale ta slova a věty tak zbytečně kostrbaté a některé části knihy se číst v podstatě nedaly.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Na začátku četby jsem hořce litovala, že jsem se do něčeho takového vůbec pouštěla. Kniha se četla ztěžka, musela jsem se soustředit na dlouhé věty, podivné metafory a prolínání dvou odlišných příběhů. Když jsem se ale dopracovala zhruba do poloviny, Faulknerův styl jsem si zamilovala. Najednou se mi četlo lehce a vtáhlo mě to děje. Od té doby jsem přečetla další jeho knihy a patří mezi hrstku mnou milovaných autorů. Kniha je podle mne tak trochu obět své slávy a navíc je studentům nucena jako povinná literatura, což je docela hororová kombinace. Divoké palmy podle mne nejsou pro každého. Buď se s autorovým stylem vyrovnáte, nebo ne. Jiná možnost asi není. Zároveň vyžaduje určitou vyzrálost čtenáře. Příběhy nejsou dějově nejpoutavější, ale v kombinaci se stylem psaní mě svým způsobem zaujaly.