Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/447916/bmid_dlouha-trat-s9l-447916.jpg
4
1041
1041
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.... celý text
Přidat komentář
Za mě krásná kniha vedoucí k zamyšlení, že život by se měl žít každý den naplno..nikdy nevíme kdy a jaký bude konec...Povídky, které jsou každá jiná, přesto autorce tleskám za jejich hloubku a procítěnost. Moc se mi Líbily Vrátíš se?, Manažerka, Pozůstalost, Díra, Brácho.
Každá povídka byla jiná a přesto zajímavá. Těžko říci, která mne oslovila nejvíce. Každopádně autorka zpracovala těžké téma a mnohdy se povídky opravdu nečetly lehce. Občasný závěr s trochou naděje mne jako čtenáře potěšil. Takový bývá život, někdy bývá hodně zle a někdy lépe.
Uff, to byla hutná kniha. Těžké téma k zamyšlení, každý příběh mě strhl a doslova pohltil. Styl autorčina psaní se mi moc líbí, díky tomu četba doslova plyne.
Některé z povídek by mohly být zpracovány jako samostatná kniha. Ty zbylé mi přišly, že mají za úkol doplnit knížku, tak, aby tam těch povídek nebylo málo. Přečteno rychle, ale čekala jsem víc.
Několik povídek s tématem sebevraždy. Různí lidé různé důvody a na konci smrt. S některými postavami jsem soucítila, jiné mě štvaly ustavičným fňukáním a tím že si podle mě zbytečně nechaly protéct mezi prsty něco tak cenného jako je život. Kdo za to může, že člověk spáchá sebevraždu? On sám, protože je slabý a zbabělý, nebo my ostatní protože mu nedokážeme poskytnout dostatečnou oporu a pomoc v těžkých chvílích?
Hodně dobrá kniha!!! Velice těžká, depresivní témata, co s Vámi pěkně zacloumají a rozhodně Vás nenechají v klidu, ale výborně napsané. Skvělý autorčin um - barvitý popis postav, naprosté vtažení do děje, mnohdy tak syrové až Vás mrazí a dlouho musíte povídku rozdýchávat. Mnohé příběhy ve mne zanechaly hlubokou ránu, po které zůstane asi trvalá jizva. Za mne skvělé.
Rychlé čtení, rychlé črty, celé životy na pár stránkách - ale ubíhají tak zběsile, že neměly šanci se byť i otisknout, natož zarýt - tématům navzdory.
Na vině je totiž uchopení sebevraždy, která je tu - tak jako často - prezentovaná jako cosi, co se děje jen lidem defektním, lidem, kteří mají nějaká zásadní, letitý problém, lidem neúspěšným - postupně si tu sahá na život fanatička, která nemá nic jiného (a vy jste to jako pochopili? Se nedělejte!), žena celoživotně stíhaná pocitem provinilosti do té míry, že roky nefunguje, jak by měla (navíc je z dysfunkčního prostředí, takže si nese zátěž jako prase, takže je to přece jasný), násilník a manipulátor, kterýmu to - chachá, ty hajzle! - tentokrát konečně vyšlo, pošahaná bydlenka, která buď leží na gauči před tyrkysovou zdí nebo na oranžovým gauči (tu by jako někdo litoval?), ubožák (ten nebude nikomu chybět), feťák a možná ještě někdo mezitím, kdo mi vypadl úplně.
Stigma sebevraždy je tu jenom přiživený a krásně se posílil v lidech pocit, že nám se tohle stát nemůže - ani nikomu kolem nás, u nás jsou všichni veselí a v pořádku!
Jenže takhle to právě nefunguje.
Nebo aspoň ne vždycky.
Mé první setkání s „Dlouhou tratí” proběhlo už měsíce zpátky. Přečetl jsem tehdy úvodní „Běžkyně na dlouhou trať”, která mne vytočila natolik, že jsem knihu zklamaně odložil. Vrátil jsem se k ní teprve teď, hlavně kvůli tomu, abych zjistil, proč jsem na ni vlastně tehdy měl tak negativní reakci. A po dočtení musím konstatovat, že úvodní povídka je zdaleka nejhorší v knize: Ale to neznamená, že bych s ostatními také neměl vážné problémy.
Povídky nejsou napsané špatně. Své výhrady bych našel (např. sice oceňuji pokus do povídky „Zbytečný člověk” zabudovat mladistvý slang, ale výsledek byl dost krkolomný), celkově to však je OK. A obecně, čistě po řemeslné stránce je tato kniha dobrá. Příběhy mají ve své krátké formě spád, jsou strukturovány dobře… až mne mrzí, že musím dát této knize jen tři hvězdy (a to hodně slabé tři hvězdy mimochodem). Proč tedy je mé hodnocení spíše negativní? Protože citát Alberta Camuse z „Mýtu o Sisyfovi”, jenž je uveden na začátku knihy, je podle mě zdaleka nejlepší a nejchápavější pojednání o sebevraždě, co v této knize najdete - a nepochází ani od autorky knihy. Přesně toto je věc, která mne natolik vytočila o úvodní povídce: Je to portrét naprosto plochý, apatický přímo. A jsem si vědom, že je těžké o takovýchto tematikách psát; tak těžké, že i spisovatelští velikáni na něm selhávají. Ale když už se paní Hanišová rozhodla napsat celou povídkovou sbírku o sebevraždě, očekával bych, že bude připravena dávat detailnější, hlubší zobrazení tohoto velmi závažného fenoménu.
A tímto faktem jsou do určité míry souženy bohužel všechny povídky v knize, včetně dokonce i těch dobrých. Postavy prostě zůstávají cizí, vzdálené; až nelidsky fiktivní.Má zdaleka nejoblíbenější povídka byla „Manažerka”, ale ne protože by líčila téma sebevraždy lépe, než ty ostatní, nýbrž kvůli krásně vylíčené mateřské lásce hlavní hrdinky. Zdá se, že s ní autorka souzní daleko více. A to je skvělé - Ale literatura mi je o tom se dostat i do jiných lidí, ať už zlých, či dobrých, ať šťastných, smutných, zvrácených, normálních; muži, ženy, nebinární lidi, děti… je to o tom poznávat lidi. A ano, je opravdu náročné po všech stránkách zobrazovat lidi, co chtějí ukončit svůj život; protože pokud ukážete příliš empatie, příliš blízkosti, vždycky je hrozba toho, že budete obvinění z glorifikace sebevraždy. Ale na druhou stranu… je potřeba psát tyto příběhy. Protože sebevraždy jako fenomén existují. A pokud z něj stále budeme dělat něco, o čem se nesmí mluvit, nijak tomu nepomůžeme. Proto jsem byl zvědavý na tuto sbírku a respektoval autorku, že si vzala tak náročný koncept - ale na konci dne jsem byl zklamán, protože jsem nepochopil, pro koho byla napsána. Pro empatii je příliš chladná, pro kritiku ale zase příliš neurčitá. A nechci Hanišovou odsoudit - jsem si jist, že měla dobré úmysly, když „Dlouhou trať” psala. Ale za mne nebyla bohužel ani zbla dotáhnuta ke svému plnému potenciálu.
P. S. - Jen chci dodat, že pokud se Vás „Dlouhá trať” dotkla (a jak naznačuje celkové hodnocení, asi mnohou ano), jsem za to pro Vás moc rád. Toto je opravdu čistě osobní názor a nechci, aby se četl jako cokoliv jiného.
Viktorie Hanišová je u nás již zavedenou českou autorkou. Vím o jejích prózách - Anežka, Houbařka, Rekonstrukce, a přesto jsem si pro první setkání vybrala soubor povídek Dlouhá trať. Jen nevím, jestli jsem se rozhodla úplně správně.
Není tajemstvím, že povídky zpracovávají téma smrti a sebevraždy. Máme tu běžkyni, nemocného muže, manžela a otce, novopečenou matku, sourozenecký i milenecký pár. Každý z nich se nějakým způsobem setká se smrtí. A to je nejspíš vše, co vám k obsahu můžu prozradit.
Autorka mne bohužel prostřednictvím svých textů neoslovila. Vnitřně se mnou zacloumala pouze jedna jediná povídka. Snažila jsem se v sobě nechat knihu uležet. Ale ani tak jsem nebyla schopná dojít k nějakému kloudnému závěru.
Téma bylo silné a tíživé. Navíc rozhodně nelehké k literárnímu zpracování. Na smrt bylo pohlíženo z různých úhlů pohledu. Smrt jako vysvobození, smrt jako forma protestu, smrt jako lákavá zkušenost. Psychologie postav byla skvělá, bylo takřka nemožné stát mimo postavu a nesplynout s ní. Nechyběla ani čtivost a poutavost. Prostor pro pokládání nesčetného množství otázek k zamyšlení.
I když tuto knihu pokládám v mnoha bodech za velmi hodnotnou, nejsem si jistá, zda v budoucnu další autorčiny knihy vyhledám.
Ze souboru se mi nejvíce dotkla povídka "Vrátíš se". Jak se má dítě vyrovnat s pocitem viny, i když nic nezavinilo. Další náměty vycházejí ze situací, do kterých se může dostat kdokoliv z nás. Záleží na každém, jakou má sám sílu nebo jestli si dokáže říci o pomoc. Osamělý boj se nemusí vyhrát. Námět přivést nebo ne na svět dítě, i když vím, že bude schopné života jen s celoživotní náročnou lékařskou péčí. Jak se cítí to dítě? Každá povídka má svou sílu a ukazuje na další problémy, které nás ničí. Domácí násilí, drogy, alkohol, útěk od reality do pracovního nasazení, nenaplněná láska a další. Nás táta od malička učil žít podle hesla "Nefňukat!" Asi nám dodal sílu překonávat nástrahy života. Knihu nevnímám jako vyloženě depresivní, ale jako výzvu nevzdávat se života a hledat pomoc, pokud sám vše nezvládám.
Tato kniha autorky mi přišla nejlepší.
Viktorie Hanišová je vynikající spisovatelka, ale píše tak strašně pochmurné knihy, že se po přečtení několikáté z nich zákonitě ptám "sakra proč?!" Copak život není sám o sobě dost depresivní, že to musíme ještě priživovat. Moc ráda bych se jednou dočkala z jejího pera nějaké pozitivnější knihy. A tím nemluvím o menší hloubce. Zmiňovaná kritéria pro mne splňují např. dámy Soukupová, Mornštajnová nebo Dvořáková a ty rozhodně nelze nařknout z plytkosti....
Viktorie Hanišová píše prostě skvěle. Její knihy teda nejsou nic na relax, většinou jsou zdrojem prima depky, a že se jí v téhle knížce dostane opravdu vrchovatě. Ale ten jazyk a to brilantní vnoření se do jednotlivých postav a prostředí, to je čtenářský zážitek. Jak mě zklamala Rekonstrukce, tak tady jsem si zase přišla na své. Všechny povídky jsou výborné, vlastně masochisticky přiznávám, že bych každou z nich ráda četla v mnohem delší podobě. Rozhodně doporučuji všema deseti.
Část díla
Běžkyně na dlouhou trať
2020
Brácho
2020
Díra
2020
Manažerka
2020
Pozůstalost
2020
Autorovy další knížky
| 2018 | Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 | Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Další kniha od P. Hanišové a opět jsem spokojená. Že je to kniha povídek, jsem pochopila až po první kapitole, ale musím říct, že všechny byly povedené. Každá povídka mě něčím zaujala. Sice to není veselé čtení, ale rozhodně zajímavé.