Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454567/bmid_dlouha-trat-UMP-454567.jpg
4
1039
1039
Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.... celý text
Přidat komentář
Inu, povídky jdou paní Hanišové o něco lépe, než próza (za mě nejlepší Pozůstalost a Vrátíš se?, naopak Díra a Brácho by v knize být ani nemusely) . Děj povětšinou utíkal. Každopádně po další knize již nesáhnu. Ponurá, náročná témata mám ráda, ale v jiném formátu zpracování.
Ještě bych si dovolila poznámku k první povídce, že koulí se neháže, ale vrhá :-)
Tato sbírka povídek je již druhá kniha, kterou od Viktorie Hanišové čtu. Nemohu se ubránit dojmu, že tak trochu "fušuje" i do řemesla psychiatrům: zdá se mi, že si cíleně vybírá psychiku postav "lehce narušených", tedy poněkud vyšinutých či abnormálních. Prokazuje obdivuhodné znalosti lékařské terminologie, její postavy skutečně děsí - právě pro svou šílenou zapálenost, hraničící téměř až se zvráceností.
Sbírka Dlouhá trať rozhodně není žádným lehkým čtením na dobrou noc. Jde o povídky velmi ponuré a depresivní, autorce se dokonale povedlo vystihnout bezútěšnost prostředí, které líčí. S tvrdostí a syrovostí sobě vlastní se nebojí otevřít ani tabu téma smrti a viny. Skvěle vystihuje i obraz života spodiny společnosti: zavítáme s ní mezi prostitutky, drogově závislé či bezdomovce. Všimla jsem si, že se zde opět vyskytuje motiv sledování videí o sebevraždách, který se objevil již v její knize Rekonstrukce.
V povídce "Vrátíš se" dovedně rozehrála i hororový motiv a v příběhu "Díra" si s ničím nezadá s ponurou atmosférou gotického románu.
Asi nejvíc se mi líbila povídka "Zbytečný člověk" - hrdina jen přežívá: trpí svými dědičnými nemocemi, žije ve virtuálním světě her a baví se tím, že pozoruje bezdomovce z okna. Zpráva o jeho hrozící smrti je mu paradoxně vysvobozením, neboť se dostal do stádia, kdy téměř závidí smrt již zesnulým lidem.
3,85/5*
U knih Viktorie Hanišové musí čtenář počítat s tím, že to nebude lehké čtení. Tohle rozhodně nebylo, ale abych byla upřímná, čekala jsem od tématu a od autorky trochu víc. Jedná se o sbírku povídek, kde je společným tématem sebevražda. Rozhodně tak musím vyzdvihnout originalitu zpracování a to, že v ní na tento motiv najdete více úhlů pohledu. Bohužel, jak tomu u sbírek už bývá, některé povídky byly lepší než jiné. S některými jsem bojovala, ale na druhou stranu jsem si pak vážila těch, které mě přiměly se zamyslet. Finální verdikt teda zní: rozhodně si knihu přečtěte, ale možná nemějte až tak vysoká očekávání. Asi bych byla raději, kdyby se v ní objevila polovina povídek a ty byly o něco delší, ale to už je jen můj osobní názor. Nejvíce mě zaujala povídka s názvem Pozůstalost a Brácho.
Není to špatná knížka, určitě nabízí témata k zamyšlení nad cizími osudy ve srovnání s tím vlastním. Nad tím, jak "rozdané životní karty" mohou ovlivnit další směřování a osud člověka až k té tenké hranici, za níž už nemá sílu jít dál a jejíž překročení se stává vysvobozením. Některé příběhy silnější, některé slabší, možná proto knížka na mě nepůsobila úplně kompaktně. I tak stojí za přečtení.
Dneska jsem asi rada, ze muzu s ostatnimi sdilet komentare o teto knize, ze na to nejsem sama. Jak uz nekteri psali, cetla jsem ji na etapy. Po povidce Vratis se jsem sbirala odvahu cist dal a uplne jsem se bala knizku otevrit. Tu vydychavam jeste s dlouhym odstupem. Co se tyce stylu psani, cte se to samo.
Nejsem sice fanda povídek a málo kdy je čtu, ale Hanišová je zárukou, že to bude velice dobré. Samozřejmě je také potřeba počítat dopředu, že to bude pořádná depka. Ne všechny příběhy mě zaujaly, nejméně hned ten první, zato druhý už byl o poznání lepší. Pocit beznaděje a zmaru byl až hmatatelný a to i v dalších povídkách. Jako celek zajímavá sonda do duší lidí, kteří už před sebou nedokáží vidět žádnou cestu.
Kniha se mně líbila, umělecké nadání nezapře, i když tohle už postrádá genialitu autorčiny knihy Houbařka. Kvůli tématu bych Dlouhou trať nechtěla mít v knihovničce – prostě smrt a sebevraždy nebrat. Za mě je super především povídka Pozůstalost. V hlavní záporné roli zbabělec. Autorce zjevně dochází, co způsobí dosah takového jednání.
Moje první a asi na velmi dlouho i poslední kniha od V.H.
Pocit jak z posledních knih Paola Giordana - literární talent, který ale až zoufale hledá téma ke zpracování. Proti velmi inspirativní, osobité a autenticky na dřeň píšící Lucii Faulerové nebo sympaticky dotažené a neuspěchaně vyzrálé Vladimíře Valové (o Janu Balabánovi nemluvě) se u V.H. ptám proč něco takového člověk píše. Rozhodně nemám pocit literatury na dřeň, spíš pocit jakési až obsesivní potřeby uspěchaně, nedotaženě i přeexponovaně okázale analyzovat temnotu v životě, která není (nebo neumí být?) ničím vyvážena nebo prosvícena.
Zajímavá kniha, i když z mého pohledu asi to nejslabší co jsem od autorky četl. Spíš tak 4,5 *. Moc povídky nečtu, mám raději delší útvary. Když už povídku, tak předpokládám vysoce zajímavé téma a na závěr pointu. Bohužel autorka splnila na 100% jen tu 1.část. Ta pointa až tak kvalitní vždy nebyla. Např. u úvodní povídky jsem se nedokázal chytit ani při 2.čtení - respektive spíš mi připadá vyznění dost plytké, nehodné autorčina talentu.
Knížku jsem zvláda dočíst během jednoho dopoledne. Jedná se o sérii poměrně krátkých povídek, který ale mají skvělý spád. Ač autorka papisuje lidé duševně nemocné nebo narušené rodiny, tak se rozhodně nejedná o schématické figury a šablonovité příběh. Vše působí velmi realisticky, ale hlavně se dokáže člověk často dotknout na citlivém místě. Nevím co se mě dotklo nejvíce. Jestli příběh dvou sester z Jáchomova, nebo chlapce, který žil v malé garsonce. Hanišová zkrátka umí.
Ačkoliv nejsem příznivce povídkových knížek, Dlouhá trať mě bavila. Líbilo se mi, jak autorka dokázala popsat pocity postav, beznaděj a zmar.. Nejvíce mě chytla za srdce povídka Vrátíš se? Uměla jsem si představit, že by z toho mohla být celá knížka. Od Viktorie Hanišové je to moje druhá knížka a jenom se mi potvrdilo, že patří mezi top české autorky.
Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.
Tematicky propojené povídky z Dlouhé tratě jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou.
Nejvíce mě chytly za srdce povídky Vrátíš se? a Zbytečný člověk, bylo mi z nich po dočtení neskutečně smutno. Skvělá kniha, zas mám nad čím rozjímat.
Nic není věčné. Nemá cenu se trápit, jednou z nás bude prach. A možná toho času bude třeba jen tolik, že náš život bude krátký. Zásah přesně do bolavé černé díry pro všechny, kterým slunce někdy zakryl stín.
O Viktorii Hanišové jsem slýchala často, pořád na mě někde vykukovalo její jméno a kroužila jsem kolem jejích knih. Teď jsem si konečně jednu přečetla, a myslím, že jsem si na začátek vybrala skvěle, a jsem toho plná, Viktorie už mě určitě nemine.
A proč pořád psát o přehnaném optimismu a šťastných lidech? Nebudeme si nic nalhávat, tohle patří k našemu životu stejně jako radost, i když se nás to třeba nedotýká přímo. Co má bejt. A Viktorie to pojala podle mě skvěle a dostatečně. Tento formát povídek je přesně to pravé, tak, aby to zaujalo a nepodlomilo kolena nadoraz. Píše věcně, k tématu, bez zbytečných vytáček a sluníček okolo, melancholicky, přesto s nadhledem nám vlastním. Možná je to tím, že jsme všichni prostě jen lidi.
Sáhla jsem po ní právě díky tomu, jakému tématu se věnuje. Nemám žádný problém, jsem jen holt takový morbidní člověk, který má tohle depresivní téma rád a zajímá ho, ano, možná i proto, že to znám. Všichni si to museli dávkovat, no a já jsem teda tak narušená, že jsem to přečetla naopak celé najednou. Nesedla jsem si z toho na prdel, ale zasáhlo to přesně tam, kam to bylo mířeno. Autorka se sice nechala slyšet, že se toho v povídkách čtenáři nedá moc sdělit, a ona je to vlastně pravda, ale i není. Ne všechny knihy vám musí nutně něco sdělit, ale hlavně si to v tom musíte objevit sami. Přinejmenším můžete být rádi, že vás třeba nic netíží. Mám pocit, že tyhle příběhy a hlavně myšlenky a pocity můžou zcela pochopit, a tím i ocenit, jen lidé, kteří to zažili a prožili, takže pokud vás tahle kniha nezasáhla, nebo jste ji nepochopili, buďte vlastně rádi.
Některé povídky byly opravdu tíživé a smutné, nebo ani ne smutné, spíš ponuré a bezvýchodné, ale zkrátka živé, a přesto jsou plné citu a cítím z nich jakousi krásu a naději. Je to bolavé a deprimující, ale mezi řádky půvabné. Asi jsem divná, ale toto téma je takové tajemné a já i v něm vidím nějakou zvláštní krásu, kterou tu Viktorie také dokázala vytvořit a podat. Pro mě další zajímavý a originální kousek z české literatury, který mě bavil a jsem ráda, že jsem se k němu dostala.
Skvěle napsané povídky, které spojuje jedno společné téma - sebevražda. Přesto jsou poměrně různorodé, každá má svou jedinečnou atmosféru, téma je v nich nahlíženo z různých stránek. Nechybí ani (pro Hanišovou typická) nefunkční rodina a psychicky narušené osoby. Vážná a depresivní témata mám v knihách moc ráda, ale i tak jsem musela číst pomaleji, než obvykle čtu, protože více povídek najednou bych nedala. Nejvíc mě zaujaly: Vrátíš se? (dojemné), Zbytečný člověk (s nádechem komiky), Pozůstalost (překvapivé) a Díra (trochu psycho).
Nemůžu ani vypovědět, jak moc mě kniha zasáhla. Jak věrně autorka dokázala popsat ten pocit marnosti a zmaru. Nejvíc v povídce Zbytečný člověk. Smekám. Nic nepřikrášluje, nic neodsuzuje. Dala bych hvězdiček i víc, kdyby byly.
Viktorie Hanišová je za mě autorkou velkého jména a velkých děl. Krásně takovým tím ,,svým" způsobem dokáže popsat smrt. Něco tak citlivého a bolestného dokáže popsat, tak jemně a čtivě, že by tomu člověk ani nevěřil.
Knihu jsem četla dlouho ne však kvůli tomu, že by byla špatná, pouze jsem potřebovala vydechnout mezi jednotlivými kapitolami. Vždy po dočtení přijdou otázky o existenční krizi, zda má toto všechno cenu? Nikdo z nás neví.
Nejvíce mě bavila Vrátíš se? Cítila jsem z ní vůni mého života a to dle mého čtenáře zabolí nejvíce.
Povídky jsem četla vždy jednu za jeden den, protože tak těžké a citlivé téma jsem si musela dávkovat. Všechny příběhy byly ze života, silné a doznívaly ve mě ještě dlouho po tom, co jsem je dočetla. Nejvíce emotivní za mě byla povídka: Vrátíš se?
Nevím, dá-li se psát o knížce nabité tolika depresemi, že byla pěkná. Témata silná, vskutku ze života. Je těžké vstát ráno z postele, když není pro co žít, nebo kdy se člověk nemůže vyrovnat s minulostí, s tragédiemi, které jej postihly. Jak říkáme tady, zlomená ruka se zahojí, ale zlomená duše či to, co se jiným líhne v hlavách, s tím se těžko něco dělá. Za mně nejvíc Brácho. Ale všechny povídky byly velmi osobité.
" Jsem slušný člověk. Musí to o mně říct každý, kdo objektivně posoudí můj život. Však to taky často od přátel slýchám, ty jsi tak dobrá, všechno děláš strašně správně a pořádně. Mají pravdu. Chodím do práce a starám se o děti, dělám s nimi po večerech úkoly a pak jim před spaním čtu pohádky, třídím odpad a kompostuju, kupuju vejce od šťastných slepic, v supermarketu si nevybírám z regálů to nejlepší ovoce, protože na něj nemám větší nárok než ostatní spotřebitelé, trpělivě naslouchám přátelům, když mluví o svých problémech, a neuděluju jim nevyžádané rady, rozdávám věci po dětech a nic za to nechci, a když jsem jednou při parkování odřela lak na vedlejším autě, nechala jsem jeho majitele vyvolat v obchodě a zaplatila opravu. Z vnějšího pohledu se mi tedy nedá nic zásadního vytknout. Někdy si však říkám, že můj takřka dokonalý život je jen fasáda a ve skutečnosti kdesi uvnitř mě dřímá něco, co mě definuje mnohem víc. Ve chvílích, kdy se dostanu do situací, které psychologové nazývají mezní, přestávám kontrolovat své vědomí a z mého podvědomí začínají vylézat myšlenky, s nimiž bych se nedokázala svěřit ani své terapeutce. Vůbec se totiž nehodí k obrazu, který o sobě buduju pro své okolí. Vynořují se pouze vyjímečně, ale jsou to myšlenky tak černé a těžké, že je s sebou budu namáhavě vláčet životem až do smrti. Jsou mimořádně zákeřné, napadají moje tělo zevnitř jako sněť a likvidují jeden orgán za druhým. Doufám, že tahle choroba, která mě rozežírá zevnitř, není infekční a že se před mou smrtí nerozšíří do okolí. Že s mou smrtí zanikne a že na děti tuhle nemoc nepřenesu. Nechci, aby měly život, který musím žít já. "
Listopad, venku mlha celý den, nálada nic moc a knížka. Musela jsem ji číst pomalu, každý den povídku, abych to unesla. Výborně napsané.
Štítky knihy
sebevražda povídky česká literatura
Část díla
- Běžkyně na dlouhou trať 2020
- Brácho 2020
- Díra 2020
- Manažerka 2020
- Pozůstalost 2020
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Určitě chtělo velký kus odvahy publikovat povídky s tématem sebevraždy a smékám před autorkou. Jsem ráda za to, že do světa vypouští knihy s náročnými tématy. Povídky v této knize mi ukradly kus srdce, nejvíce mě oslovila povídka Běžkyně na dlouhou trať a Vrátíš se? Paní Hanišová umí reálně vykreslit psychiku postav tak, že se čtenář cítí v danou chvíli stejně jako postava.