Do tmy
Bohumila Adamová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537247/bmid_do-tmy-662c48c4b7194.jpg
4
1549
1549
Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.... celý text
Přidat komentář
Netradiční téma s praštěnou, avšak přesto sympatickou hlavní hrdnikou. Ovšem konec mě natolik zklamal, že nemám chuť to moc komentovat. Není co. Celou dobu autorka držela pomocí vytříbeného jazyka skvělou atmosféru, napětí, spád, aby to koncem zazdila. Přišlo mi to useknuté, některé otázky nezodpovězené, tím ale nechci shodit jinak skvěle vystavěný počin, protože mě to velice pohltilo a zaujalo.
Na prozaický debut je Do tmy zneklidňujícím, těžkým a depresivním dílkem. Až na poslední kapitolu je celý příběh popisován z pohledu hlavní hrdinky, na mnoho otázek tak nedostáváme odpovědi, z rozhovorů máme jen útržky a situace nikdy nevidíme kompletní. Přesto pomaličku začínáme chápat svět hrdinky, kterou pravděpodobná psychická nemoc a nespokojenost se životem dohnaly až k manickému, sebezničujícímu sběru léčivých rostlin. Velká poklona autorce za popis psychicky nemocné duše a zakomponování plánu sběru, který posouvá celý příběh dopředu.
“Hlavně se už neprojevovat, schovat se a tiše si žít. Jenže jak bych tohle mohla, když mě můj vnitřní neklid táhne ven? Vymykám se všemu, co by se mezi slušnými lidmi mělo s s tím se na venkově obtížně žije.”
Knížka se mi moc nelíbila, čekala jsem trochu děje, popisy bylin mě od půlky nebavily, dočetla jsem jen ze zásady a s trápením.
Tak nenápadný námět a tak vzrušující provedení! Sběr léčivých bylin - těžko si představit něco banálnějšího, pro hrdinku knihy se ale stal posedlostí stravující mysl i tělo. Nemoc, o níž se od autorky nedozvídáme nic bližšího, jde s touto posedlostí ruku v ruce, může být její příčinou i následkem. Jsou chvíle, kdy se zdá, že se Annin svět přeci jen začíná projasňovat nějakou nadějí, ale vzápětí se propadne ještě hlouběji a realita se jí zase o něco vzdálí. Místo ní si tvoří vlastní, pokroucenou a plnou sebeklamu. O světle na konci tunelu, o tom, že dnes se může sotva postavit ale příště nasbírá plnou káru nevímčeho, přesvědčuje už jenom sama sebe, zato s čím dál beznadějnější urputností. Ten pád je pomalý, smutný a neodvratný.
Panejo, nevím, jestli mi covid zatemnil mozek, ale bohužel se s těmi všemi pozitivními komentáři nemůžu ztotožnit. Námět jako takový, proč ne. Ale bohatě by mi příběh stačil na pár desítek stránek do povídkové knihy o depresích. Takhle jsem se fakt neskutečně přemáhala, abych knihu dočetla...
Tíživé a melancholické. Hlavní hrdinka Anna vede předem prohraný boj s bylinami. Čtenář s ní prožívá pád do útrob její mysli.
Člověk by si ani nepomyslel, že knížka, kde se vše vlastně točí ,,kolem sušení bylin", může být tak zajímavá, čtivá a dokonce i napínavá. Dost dobrý.
Miluju vůni sušených bylin a ta mě provázela celou knihu. Pěkný melancholický zážitek.
Svět podivínské ženy, která nezvládá tep doby, příběh pozbývající jakoukoliv líbivost. Věty mnohdy nedávající smysl. Je nutné se na tu divnost naladit a pak to jde.
Zvláštní a neklidný komorní příběh mladé ženy. Únik do světa bylin, kde Anna nalézá klid a řád, který ji chrání před bolestí světa, ale zároveň izoluje od ostatních lidí. Je to citové, imaginativní, zneklidňující a originální.
Na Annu Bolavou jsem čekala v knihovně dlouho. Neustále byla vypůjčená. S nadšením jsem si ji donesla domů, a začetla se do něčeho snad víc lyrického než epického. Líbilo se mi to! Líbila se mi nálada, kterou dokázala Bolavá vykreslit. Najednou jsem byla uprostřed vonící louky, tu zase seděla na půdě a vnímala vůni ze sušených bylin. Nádherná kniha :)
Kniha mě zaujala svojí obálkou a námětem. Jenže když jsem jen na první stránce napočítala asi dvanáctkrát "to", začala jsem tušit, že tahle kniha pro mě nebude. "Vlasy už se nedají vydžet." Co je to za větu? Odkládám a obávám se, že se už ke knize nevrátím.
Když jsem se před vlastní četbou pídila po tom, o čem ta zvláštní kniha zvláštní autorky je, tak se přiznám, že o příběhu bláznivé ženské, která pořád jen trhá a suší kytky a má něco s rukou, jsem si iluze nedělala, že mě osloví, či dokonce nadchne, ale - stalo se! Asi je úplně jedno, o čem člověk píše, hlavní je, jak téma uchopí. To se dle mého vkusu povedlo náramně. Přesně takhle to mám ráda - nádech hrůzy, grotesknost a vtip. A skvělá čeština!
Půjčil jsem si v knihovně knihu Ke dnu, o níž jsem se posléze dozvěděl, že je volným pokračováním knihy Do tmy. Tak jsem se vrhnul na první díl.
Kniha Do tmy je velmi osobní a podrobnou zpovědí hlavní hrdinky, jejíž život se počítá od úterý k úterý, je plný bolesti, otázek a hlavně léčivých bylin, které plní den za dnem půdu, aby z ní pak usušené v papírových pytlích zmizely do výkupny.
Někteří lidé si tu stěžují, že čekali konkrétnější vysvětlení toho, co se stalo v minulosti hlavní hrdiny a co je tou záhadnou nemocí, která ji sužuje. Já osobně si myslím, že jsou to informace nadbytečné. Nejde tu o to "proč" se co děje, ale o to "jak" se to děje. A jak to hlavní postava prožívá.
Příběh potrhlé sběračky léčivých bylin, která ví, že sběr se vyplatí pouze ve velkém, a že ona ho ve velkém umí a musí dělat. Za KAŽDOU cenu! Tempo knihy se stále zrychluje. Na začátku svižné tempo se postupně mění v nezadržitelný příval vět, který se v úplném závěru rozlije do široka, zpomalí a ztěžkne.
Gradace 10/10
Práce se slovem 10/10
Kniha 10/10
Ze začátku jsem byla nadšená. Pak mé nadšení polevilo. Kniha se ale četla dobře. Jenom si myslím, že jsem nepochopila, co se autorka snažila napsat.
(SPOILER)
Nešťastná samotářská žena, která se tolik odlišuje od ostatních i když se snaží nevyčnívat. Přeje si pokojně žít, ale minulost ji nedá spát.
Bolestný smutný příběh, který ve mně probudil ještě více lásky k přírodě. Tahle kniha je plná kontrastů…
Při čtení mi je většinou líto když se blížím ke konci. V tomhle případě se mi ale částečně ulevilo když už bylo po všem trápení …
Moc se líbil styl autorčina psaní a bohatý rozvětvený jazyk.
Také smysl pro humor, který má podobný s Viktorií Hanišovou a poutavé vyprávění.
Myslím, že už bylo vše řečeno v ostatních komentářích. Za přečtení stojí obzvlášť ty od: Atanone, Makropulos, tanuki, Eremites, Hanina61, harena, kuruteku, kap66, marlowe, Rihatama, kofee
Trochu jse m postrádala hlubší popsání minulosti hrdinky, pořád jsem čekala, kdy prijde to vyjevení pravdy, přišlo, ale bylo to málo. Nicméně i tak se mi kniha líbila a Literu si určitě zaslouzila.
Pomalé komorní drama o starší samotářské ženě posedlé sběrem bylin. Náhled do její duše se mi líbil, ale postrádala jsem o trošku víc indicií z její minulosti, a tak mi ty její pohnutky asi úplně nedávaly smysl a prostřední část příběhu mě přímo nudila.
Paralela s Houbařkou se nabízí, ale jedná se o dvě svébytné originální knihy. Tady mě velmi zaujala tíživá, pečlivě a umně budovaná atmosféra. Jakoby mraky čím dál více tezkly a tmavly.
Štítky knihy
bylinky nemoci česká literatura tajemství rodinné vztahy samota osamělost posedlost jižní Čechy Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2015 |  Do tmy |
| 2017 | Ke dnu |
| 2020 |  Před povodní |
| 2022 | Vypravěč |
| 2013 | Černý rok |
Příběh má dvě roviny- tu konkrétní, hmatatelnou, to je ta příroda, venkov a byliny (a vůně a ticho), a ta je fajn, ta je příjemná a v pořádku. "Nekonkrétní" rovina, tedy to, co se děje hlavní postavě a vypravěčce v hlavě, je naopak zneklidňující a znejisťující. V té rovině je všechno abstraktní, neukotvený, a tato část po sobě zanechá všechny ty otazníky. Chybí mi alespoň jedno vodítko (nemoc- jaká nemoc? rozvod- proč?), abych s vypravěčkou souzněl. Není to deprese, je to spíš šalba- vypravěčka se svým nezájmem o věci vnější snaží samu sebe ošálit. A jelikož všechno, co se v příběhu odehraje, nahlížíme její optikou...
Každopádně je hrozně fajn, že tady "u nás" někdo takhle píše...že to není jen další- "hele, přečti si to, je to hrozně vtipný", ve skutečnosti to jen klouže po povrchu a nezatne drápky. Anička Bolavá jde pod povrch a zatne.. a já jí za to fandím. :)