Dolů k Zemi
Robert Silverberg
Edmund Gundersen, bývalý vysoký koloniální úředník, se po šesti letech vrací zpět na planetu Belzagor, jejíž části dříve vládl – tentokrát však jako pouhý návštěvník. V doprovodu skupiny nildoror a sulidoror se vydává do nitra neprostupné džungle a tajemných mlžných krajů, aby tam prozkoumal tajuplný obřad domorodců – obřad znovuzrození a vyrovnal se se svou vlastní minulostí...... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1995 , PolarisOriginální název:
Downward to the Earth, 1971
více info...
Přidat komentář
Robert Silverberg patří mezi nejplodnější autory, nejen v oblasti vědeckofantastické literatury, ale vůbec. Jeho až nadlidská píle (jen přečíst si celé jeho dílo by zcela jistě trvalo několik let) má samozřejmě i odvrácenou tvář – kolísavou kvalitu a obtíž vybrat z nesmírného množství textového korpusu ta skutečně dobrá díla. Na jeho krátký román jsem narazil naprostou náhodou, když mne zaujal mne biblický citát, jímž je knížka zarámována. A jakmile jsem se začetl, naznal jsem, že v záplavě obvyklého braku chrleného doslova tovární výrobou komerčních nakladatelství a sterilním jazykem psaného průměru jsem nalezl pozoruhodnou perlu. „Dolů k zemi“ je vědomá a přiznaná, krásná pocta slavné novele Josepha Conrada „Srdce temnoty“. A jaká pocta!
Byť je Silverbergův román formálně zasazen do hluboké budoucnosti, tak velmi živě odráží těžko opakovatelnou atmosféru šedesátých let, dobu "dětí květin" a rozpadu koloniálních impérií; svou atmosférou je i (velmi vzdáleným) ozvukem dosud zuřící války ve Vietnamu či francouzského boje o Indočínu. (Vientnamská válka skončí definitivně pět let po vydání knihy a Coppola natočí svou vlastní poctu Conradovi, totiž „Nynější Apokalypsu“ až v roce 1979).
Autor dumá nad cestou člověka za sebepoznáním, uvažuje nad rozdílem mezi lidským a zvířecím. Přitom se naprosto vědomě prakticky úplně zříká efektních kulis technologických zázraků, umělých mozků, kosmických korábů, robotů, plazmových pušek a laserových děl, čertví jakými „implantáty“ vylepšených hrdinů a nezbytných überhrdinek, drsnějších než smirkový papír Vše je očištěno až na (nahou) kůži.
Trochu se mi chce varovat, že „Dolů k zemi“ spíše ocení čtenář, který měl v rukou (samozřejmě mimo slavné Conradovy novely) kupříkladu "koloniální" romány, jako „Pevnost Saganne“ , nebo „Návrat v dešti“, nežli vyslovený milovník „hard science-fiction“.
Právě takovému čtenáři bude asi hlavní hrdina Gundersen a atmosféra Silverbergova díla blízká a hlavní hrdina Gundersen pochopitelný.
„Dolů k zemi“ je spíše melancholickým, nežli akčním a dramatickým putováním člověka od vrcholu techno-civilisace až k samé syrové, přírodní podstatě – do tepajícího „Srdce temnoty“. Do místa, kde se spolu proplétají život a smrt, do bodu, kde čeká nejen poznání smyslu bytí, ale i očištění a (snad, možná?) spása - a znovuvzkříšení...
Kniha přitom celou dobu klade přitom velmi naléhavě otázku, v čem že spočívá ten skutečný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, co je onou záhadnou podstatou vědomého života.
Jak praví Písmo: „kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)
Autor velmi známý a dobrý, stejně jako kniha. Ačkoli se nejedná o scifi plné akčního děje, je kniha psaná poutavě a super se čte až do konce. Slušné 4starsy.
Zajímavě vystavěný cizí svět s dvěma inteligentníma rasama, která je kulisou cesty za očištěním vlastních hříchů člověka, který se na planetu vrací po delší době. V díle jsem cítil inspiraci vyrovnávání západního světa s dekolonizací a jeho předchozího zacházení s africkými koloniemi. Příběh plyne celkem pomalu, akce je pomálu, ale to vůbec nevadí, jelikož v tomto případě jde především o psychologickou sondu do duše hlavního hrdiny a několika dalších lidí, kteří na planetě zůstali a snaží se přizpůsobit změnám, k nimž došlo z důvodu skončení lidské správy nad touto planetou.
Wow. V dnes již kanonickém díle Dolů k zemi stvořil Robert Silverberg již v roce 1969 planetu s tak pestrým ekosystémem, že to bere dech. A přesto nám tím ukazuje především vzácnost a úžasnou biodiverzitu naší domovské planety.
Chápu tuto knihu jako modlitbu. Jakési fiktivní znovunastolení rovnováhy, kterou jsme coby zástupci západní civilizace porušili vražděním a zotročováním ve jménu pokroku a vlastních ideálů. Autor se odvolává na Kiplinga a klade otázky. Jaké je to, být člověk? Co je to, být člověk?
Vše klidně plyne v meditativním tempu a i když lze pointu odhadnout poměrně záhy, ten zážitek rozhodně stojí za to. Stejně tak i poselství o respektu k přírodě a jejím zákonitostem, k druhému životu, k odlišnosti, ale třeba i právu zemřít. Jak stále aktuální!
Četl jsem vydání v novém překladu z roku 2020, velmi doporučuji a před překladatelem smekám.
Silverbergův román z planety Belzagor, kterou obývají dvě inteligentní rasy nildororů a sulidorů, je už notně vousatý, přesto je to pořád vrcholně aktuální čtení, kterému léta ani v nejmenším neublížily. Možná je to proto, že Silverberg pro svou vizi budoucnosti nepoužil technické objevy a vynálezy, vědecký pokrok nebo snad rozvinutou umělou inteligenci, nýbrž se cele zaměřil na člověka a jeho cestu k poznání sebe sama a také světa, v němž je mu dáno žít. Odysea bývalého vysokého koloniálního úředníka Edmunda Gundersena na Belzagoru má tak atributy jak psychologické, tak čistě dobrodružné a je jen na vás, kterou polohu si vyberete k podrobnému zkoumání. Silverberg nikde netlačí na pilu, jeho vyprávění je proto plynulé a ve své podstatě až klidné. Konflikty se odehrávají spíš uvnitř jednajících postav, než že by se nějak oslnivě projevovali navenek. Přestože zkušení sci-fi fandové nejspíš odhalí jádro zápletky hned, jakmile se rozkoukají ve světě Belzagoru, nic to nemění na vzrušujícím očekávání, provázející otočení každé další stránky. Ne nadarmo je Silverberg označován za předního autora žánru.
Útlá knížka na dva večery nás zavede na pouť po pěkném světě se zajímavým ekosystémem. Neměl jsem problém se začíst, děj plyne velmi poklidně, pointa se však nechá odhadnout relativně záhy, což ze čtení udělá poněkud lyrickou záležitost. Mě to ale nevadí. Říkám si, jaké to asi je nekonečně se loudat pralesem, zkrmit tuny a tuny listí a jen tak si přemýšlet. Nemoci číst, psát a netoužit po tom. Prostě jen tak být. Bavili by mě to? Nevím, nevím, "slonům" moc není z mého pohledu co závidět. Ale výlet to byl hezký.
Novela, kterou bych spolu s Levou rukou tmy Ursuly Le Guinové přiřadil do sekce; Slavné sci-fi cestopisy po cizí planetě. Navíc obě tato díla spojuje podobné téma - přerod, zkoumání mezí jakých mohou dosáhnout inteligentní bytosti a hlavně hledání lidství.
Moc příjemné a podnětné čtení, navíc s jakousi reminiscencí na knihu mého oblíbeného Josepha Conrada. A je to optimistické, což také není málo.
Malé, ale úžasné dílko. Samozřejmě, co čekat od takového velikána. A očekávání bylo překonáno. Tak nějak člověka pře četbě nutí přemýšlet o smyslu existence těch dvou ras a když se začal blížit konec, tak jsem knihu někam zabordelil. A hledal a hledal, jak se v mém věku dá předpokládat, že. Než jsem jí našel, furt jsem přemýšlel jak tu záhadu interpretovat. No, nějak mi to vše zapadlo a .. jo jo, uhádl. Tento model civilizace se mi ovšem velice líbil.
Silverberg má titul Velmistra science fiction a napsal neskutečné množství povídek a románů. Mně se z jeho knih nejvíc líbily tři - Dítě času, Pozitronový muž a Umírat nitru.
Román Dolů k zemi je pro mne už moc bizarní, jinakost je výborně popsaná, ale nechtěla bych v takovém světě žít ani za nic.
Určitě jedno z nejlepších sci-fi příběhů jaké jsem četl. Ke komentářům níže: Nemyslím si, že kniha je o tom, že na vyšší level bytí se může dostat jen civilizace bez technologií – to se v té knize nevylučuje. Dokonce i hlavnímu hrdinovi zůstala fyzická podoba, se sexuálními pudy, tělo, které potřebuje hýčkat prací i odpočinkem – a k tomu potřebuje vědomosti a technologie. Takto jsem ten závěr pochopil já.
Kniha Dolů k Zemi není zajímavá příběhem, ani jeho zpracováním. Je zajímavá schopností rozdělovat čtenáře na dva tábory.
Jedni sní o podobném utopistickém světě bez technologií a všudypřítomného pracovního shonu, kdy náplní dne je bezproblémové si obstarávání potravy a meditace za účelem vyššího poznání univerzálních hodnot s následnou transformací do jiných forem bytí, aby se vnitřní já mohlo zdokonalovat i za stimulace jiného prostředí.
Jiní, jako třeba já, se na věc dívají pragmatičtěji. Jednou jsme Homo sapiens sapiens, a to se všemi pozitivy, i negativy. Abychom mohli žít v podobné společnosti, museli bychom být vývojově úplně jinde, tudíž takový životní řád jednoduše není pro člověka jako druh. Avšak je možné připustit, že jednotlivci, zcela vytržení z lidské společnosti, by mohli do autorem představovaného společenství zapadnout. Známe případy, kdy lidi sebrali kufr a odcestovali z Evropy kamsi do nepálských hor, kde spokojeně pojídají rýži s pálivými papričkami a nepotřebují k životu mobilní telefon. Stinnou stránkou ovšem je, že dost pravděpodobně natáhnou brka i po banálním zánětu zubu, kdy zjistí, že sprosté zlo peněz a protislužeb zasahuje i do krajin jinak duchovně nezkažených.
Toužíte-li hluboko uvnitř loudat se ve zvířecí podobě mimozemským pralesem a meditovat, kniha vám podobnou atmosféru skutečně dopřeje. Jste-li materialističtějšího založení, dokončete objednávku oběda na "DámeJídlo" a bez uzardění se těšte na doručení elektroniky z oblíbeného e-shopu.
četl jsem to třikrát, půjčil jsem tu knihu mnoha kamarádům, vždy se moc líbila. Říkali jsme si, "tam by jsme chtěli žít", v přírodě, bez civilizace/techniky a přec myšlenkově/duševně o tak moc dál.... Pro nás fantasy úlet o kterém si dodnes občas sníme.
Překvapivě i pro mě zajímavé sci-fi, ve kterém si zřejmě každý může najít "to svoje": vykreslení světa planety Belzagor, mocenské praktiky nadřazené (?) rasy, religionistické úvahy o znovuzrození, etická témata o vině a trestu, sociologické přístupy k různým skupinám a jejich soužití... Nepříliš rozsáhlá knížka má hodně co nabídnout, a tak jestli nepatříte k vyloženým odpůrcům žánru, neměla by vám ujít.
Kniha Dolů k Zemi mě opravdu zaujala. Zabývá se nejen soužitím dobyvačných lidí s cizí inteligentní rasou, ale zejména hledáním sebe sama a určitého vnitřního vyrovnání. Člověk se těší na každou další stránku.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Pozitronový muž |
| 1993 |  Příchod noci |
| 1992 | Proti proudu času |
| 1994 | Dítě času |
| 1992 | Muž v labyrintu |
Silverbergova přiznaná parafráze na Srdce temnoty od Josepha Conrada. Přiznaná do té míry, že se jedna z hlavních postav jmenuje stejně. Pan Kurz. Ale ta podobnost je čistě motivická, putování „dobývanou“ krajinou a setkávání se s osobní temnotou, kterou to v člověku vyvolává. Jedinečnost Conrada je i ve vyprávěcí situaci, to autentické chrlení příběhu a ztematizování samotného aktu vyprávění. To mi tady dost chybělo. Právě u Silverberga, kterého jsem měl díky románu Umírat vnitru za skvělého vypravěče. Místy jsem si při četbě spíš vybavoval Anihilaci, aspoň tak, jak ji znám z filmového zpracování. Jeff VanderMeer musel čerpat inspiraci právě tady.