Dolů k Zemi přehled

16.01.2023

Silverbergova přiznaná parafráze na Srdce temnoty od Josepha Conrada. Přiznaná do té míry, že se jedna z hlavních postav jmenuje stejně. Pan Kurz. Ale ta podobnost je čistě motivická, putování „dobývanou“ krajinou a setkávání se s osobní temnotou, kterou to v člověku vyvolává. Jedinečnost Conrada je i ve vyprávěcí situaci, to autentické chrlení příběhu a ztematizování samotného aktu vyprávění. To mi tady dost chybělo. Právě u Silverberga, kterého jsem měl díky románu Umírat vnitru za skvělého vypravěče. Místy jsem si při četbě spíš vybavoval Anihilaci, aspoň tak, jak ji znám z filmového zpracování. Jeff VanderMeer musel čerpat inspiraci právě tady.

20.12.2022

Robert Silverberg patří mezi nejplodnější autory, nejen v oblasti vědeckofantastické literatury, ale vůbec. Jeho až nadlidská píle (jen přečíst si celé jeho dílo by zcela jistě trvalo několik let) má samozřejmě i odvrácenou tvář – kolísavou kvalitu a obtíž vybrat z nesmírného množství textového korpusu ta skutečně dobrá díla. Na jeho krátký román jsem narazil naprostou náhodou, když mne zaujal mne biblický citát, jímž je knížka zarámována. A jakmile jsem se začetl, naznal jsem, že v záplavě obvyklého braku chrleného doslova tovární výrobou komerčních nakladatelství a sterilním jazykem psaného průměru jsem nalezl pozoruhodnou perlu. „Dolů k zemi“ je vědomá a přiznaná, krásná pocta slavné novele Josepha Conrada „Srdce temnoty“. A jaká pocta!

Byť je Silverbergův román formálně zasazen do hluboké budoucnosti, tak velmi živě odráží těžko opakovatelnou atmosféru šedesátých let, dobu "dětí květin" a rozpadu koloniálních impérií; svou atmosférou je i (velmi vzdáleným) ozvukem dosud zuřící války ve Vietnamu či francouzského boje o Indočínu. (Vientnamská válka skončí definitivně pět let po vydání knihy a Coppola natočí svou vlastní poctu Conradovi, totiž „Nynější Apokalypsu“ až v roce 1979).

Autor dumá nad cestou člověka za sebepoznáním, uvažuje nad rozdílem mezi lidským a zvířecím. Přitom se naprosto vědomě prakticky úplně zříká efektních kulis technologických zázraků, umělých mozků, kosmických korábů, robotů, plazmových pušek a laserových děl, čertví jakými „implantáty“ vylepšených hrdinů a nezbytných überhrdinek, drsnějších než smirkový papír Vše je očištěno až na (nahou) kůži.

Trochu se mi chce varovat, že „Dolů k zemi“ spíše ocení čtenář, který měl v rukou (samozřejmě mimo slavné Conradovy novely) kupříkladu "koloniální" romány, jako „Pevnost Saganne“ , nebo „Návrat v dešti“, nežli vyslovený milovník „hard science-fiction“.
Právě takovému čtenáři bude asi hlavní hrdina Gundersen a atmosféra Silverbergova díla blízká a hlavní hrdina Gundersen pochopitelný.
„Dolů k zemi“ je spíše melancholickým, nežli akčním a dramatickým putováním člověka od vrcholu techno-civilisace až k samé syrové, přírodní podstatě – do tepajícího „Srdce temnoty“. Do místa, kde se spolu proplétají život a smrt, do bodu, kde čeká nejen poznání smyslu bytí, ale i očištění a (snad, možná?) spása - a znovuvzkříšení...
Kniha přitom celou dobu klade přitom velmi naléhavě otázku, v čem že spočívá ten skutečný rozdíl mezi člověkem a zvířetem, co je onou záhadnou podstatou vědomého života.

Jak praví Písmo: „kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)